V pátek 12. března jsem zde ve svém blogu uvedl, že v roce 2009 dosáhly náklady na léky u nás téměř 80 miliard korun, což bylo o 7 miliard (9,62 %) více, než v roce předchozím. Velkou část z toho přitom nezaplatily pojišťovny, nýbrž my z vlastních kapes. A bude hůř.

Právě včera vydala ČTK zprávu, podle níž více než tři pětiny lidí - konkrétně 61 procent - podle průzkumu agentury STEM/MARK a České asociace farmaceutických firem (ČAFF) přiznává, že za léky letos doplácí víc než loni. Průzkum rovněž zjistil, že 68 procent lidí většinou nebo spíše neví, jaké jsou skutečné ceny léků.

Výsledky průzkumu poskytla ČTK Česká asociace farmaceutických firem (ČAFF) a její výkonný ředitel ČAFF Emil Zörner je komentoval slovy: „Naše prognózy se potvrzují. Již před čtvrt rokem jsme varovali, že nově nastavený systém bude mít pro pacienty fatální důsledky - levné léky budou vyhnány z trhu nebo za ně pacienti zaplatí více.“ Zvlášť významně to pocítili senioři, kterým se výdaje za léky a zdravotní péči zvýšily o polovinu. Podle statistického úřadu vydávají Češi jenom za léky ročně každý v průměru 1 677 korun, ale důchodci dnes platí 2 948 korun. Podle Zörnera tak úsporná opatření Janotova balíčku má zaplatit pacient. "Výsledky mluví jasně - systém je neprůhledný, doplatky za léky se zvyšují, ale pacienti netuší, kolik a za co platí," říká.

Zdá se tedy, že se docela dobře začala uplatňovat zásada „neptej se a plať“, protože všichni jsme již unaveni, dezorientováni a zmateni. Neměli bychom to ale vzdát – jde o hodně a my v tomhle boji krok za krokem ztrácíme půdu pod nohama, aniž si to stačíme uvědomit. Jestliže výdaje státu a pojišťoven na zdravotnictví stoupají o jednotky procent, pak soukromé výdaje rostou o desítky či dokonce již o stovky procent. Proto nemohu nepřipomenout, že i o tom jsem psal v jiném svém blogu již 26. ledna tohoto roku – a dovolím si to v této souvislosti zopakovat:

Doplatky na léky: co (ne)lze pochopit!
Desítky pacientů v prvních dnech a týdnech nového roku zjišťují, že za své léky doplácejí v lékárnách opět o něco více než vloni, ačkoli byli ujišťováni o opaku. Tvrdilo se jim, že současně se snížením úhrad od pojišťovny budou sníženy i maximální ceny léků (v obou případech o 7 %), a že se tedy jejich doplatky nezvýší. A i kdyby někdy přece jen – pořád je tu ochranný limit 5000, respektive 2 500 Kč. Tolik teorie – a teď skutečnost:

Jak to bylo v roce 2009
Dejme tomu, že maximální cena určitého léku byla 1 000 Kč, ovšem za tu se lék většinou neprodává.
Prodává se stále za skutečnou (dohodnutou) cenu, která v tomto našem příkladu mohla být např. 700 Kč.
Úhrada pojišťovny za tento lék činila v minulém roce – dejme tomu – 600 Kč.
Doplatek pacienta tedy byl 700 – 600 = 100 Kč

Jak je to v roce 2010
Maximální cena byla snížena o 7 % (= 70 Kč), na 930 Kč. Za tu se ale ani letos daný lék neprodává.
Prodává se stále za tutéž dohodnutou cenu 700 Kč (pokud si výrobce nestačil dohodnout cenu jinou).
Úhrada pojišťovny byla snížena o 7 % (= 49 Kč), tedy na 551 Kč.
Doplatek pacienta nyní činí 700 – 551 = 149 Kč.

Nespoléhejte na limit – ne každý doplatek je započitatelný doplatek
Dobrá, řeknete si, pojišťovna ušetří, pacient starší než 65 let pomocí započitatelných doplatků rychleji dosáhne na limit 2 500 Kč a pojišťovna mu peníze zaplacené navíc vrátí.
Ani to však nemusí být pravda. Doplatek zaplacený pacientem v lékárně se totiž zdaleka ne ve všech případech rovná tzv. započitatelnému doplatku. A rozdíl může být významný. Zatímco náš pacient zaplatí doplatek 149 korun, započitatelný doplatek může činit např. jen 49 korun.

Dejme tomu, že náš pacient má od lékaře předepsány tři léky výše uvedeného typu, do lékárny si pro ně chodí každý měsíc, vždy zaplatí 3 x 149 = 447 Kč, za rok tedy 5 364 Kč. Schovává si účty a raduje se, že pojišťovna mu 2 864 (5364 – 2 500) korun vrátí. Krutě se mýlí - pojišťovna započítala jen 49 x 3 x 12 = 1 764 korun, limitu dosaženo nebylo a nic se vracet nemusí.

(Abyste věřili, že to není příklad vycucaný z prstu, zde jeden zcela konkrétní případ ze stovek dalších, jež můžete najít v seznamu u nás registrovaných a pojišťovnou hrazených léčivých přípravků: lék na vysoký krevní tlak Isoptin SR 240 (100 tablet) má orientační cenu 617 korun a úhradu od pojišťovny 431 korun, takže pacient doplácí 186 korun; započitatelný doplatek, který mu uzná pojišťovna, však činí pouze 21,90!)

Lékárník vám může nabídnout ekvivalentní lék bez doplatku
To teoreticky skutečně může, ale proč by to dělal, když za prvé lékárna i on sám jsou na tom většinou tím lépe, čím dražší lék prodají, a za druhé není zdaleka uspokojivě řešeno riziko, které by mohlo souviset s eventuálními nežádoucími účinky léku, jímž by nahradil přípravek předepsaný lékařem.

Lékař může na recept uvést, že jím předepsaný lék nesmí být zaměněn
To též teoreticky může, a pokud by tak učinil, doplácet byste neměli.
Ale – i zde jsou nejméně dvě ale.
Za prvé, lékař dnes vůbec nemá šanci zjišťovat, kolik který lék stojí, jaká je jeho úhrada a doplatek pacienta, natož jaký je doplatek započitatelný.
A za druhé, kdyby na svém předpisu léku s vyšším doplatkem hrazeným pojišťovnou trval častěji, pojišťovna na něj vyšle kontrolu a je docela možné, že peníze nevybrané od pacientů bude chtít formou pokuty vybrat od něj.

Nesrozumitelnost jako nedostatek – anebo cíl?
Možná jste se domnívali, že když to kdysi inteligentní pan Cikrt nebyl schopen vysvětlit prostinké paní Jílkové, byla chyba v jednom z nich. Jenže ve skutečnosti je to všechno tak složité, že to snad ani vysvětlit nelze. A možná, že to je dokonce cílem, jak vám ukáží následující tři příklady:

1. Lékař ani pacient nemohou nikdy dopředu vědět, kolik bude třeba v lékárně za lék zaplatit. Nejde jen o to, že v každé lékárně může být cena jiná – např. v závislosti na tom, za kolik lék nakoupily, zda například dostaly od firmy množstevní slevu nebo jinou „výhodu“. Ale i kdyby si lékař či pacient našel na stránkách SÚKL maximální ceny a připočetl obchodní přirážku a DPH, výsledné ceny se nedopočítá. Lékárny totiž musejí dělat kvůli třicetikorunovým regulačním poplatkům odpočet podle poměrně složitého vzorce. V odborném týdeníku Medical Tribune to kdysi popsal výkonný ředitel Grémia majitelů lékáren Pavel Vítek takto: „To vezmete výrobní cenu léčiva (odborně zvanou cena původce). Podle její výše pak přičtete přirážku, která se dělí do osmi pásem. Začíná u léků do 150 Kč ceny na 36 procentech a končí u léků s cenou nad 10 000 Kč na 5 procentech. Když máte lék, jejž výrobce prodal za 600 Kč bez DPH, pak z prvních 150 Kč je přirážka 36 %, z dalších 150 Kč 33 %, z dalších 200 Kč 24 % a ze zbývajících 100 Kč pak činí 20 procent. Sečtete tedy cenu výrobní a přirážky a máte výsledek - jakýsi cenový polotovar. Ten pak snížíte o odpočet, který vypočtete dle vzorce 30.{0,25 . [ARCTG(Arcus Tangens). (CENA VÝROBCE/50 -2,5) + 1,6]}, k tomu přidáte DPH a výsledek porovnáte s úhradou ze zdravotního pojištění. Je-li úhrada vyšší nebo rovna výsledku, můžete se jako provozovatel lékárny radovat, neboť již máte maximální cenu léku. Pokud je však úhrada nižší, vrátíte se k cenovému polotovaru (tj. neprovedete odpočet), přičtete k němu DPH a čekáte, až si pro lék někdo přijde. Záleží totiž na tom, kolik balení tohoto léku bude mít na položce receptu předepsáno. Musíte přece ještě provést jeden odpočet, a to regulačního poplatku z doplatku, a proto nevíte, zda odečtete 30, 15 nebo 10 Kč (případně méně, pokud je součet doplatků léků na položce receptu nižší než 30 Kč). Může se ale také stát, že pro lék přijde pacient osvobozený od platby regulačního poplatku a pak se při výpočtu ceny vrátíte k odpočtu 30. {0,25 . [ARCTG(Arcus Tangens). (CENA VÝROBCE/50-2,5) + 1,6]}. Tak je to jednoduché. A tak je to také účinné. Jsem smířen s tím, že se mi to asi vysvětlit nepodaří, ale prostě to tak funguje.“

2. Lékárník ví leccos, ale na vše vám přece jen neodpoví. Jak opět v Medical Tribune uvedl vedoucí pracovník lékárny PharmDr. Jiří Malina, není ani on schopen při výdeji léků na recept říci, jak se bude lišit skutečný doplatek od započitatelného doplatku – tedy jaký bude rozdíl mezi skutečným doplatkem a částkou, která je odvedena na pojišťovnu. To je možné zjistit až po navedení receptu do počítače, kdy příslušný systém automaticky vygeneruje skutečné doplatky a započitatelné doplatky.

3. Poslední příklad je sice z jiného soudku (jde o citát z tzv. úhradové vyhlášky stanovující hodnotu tzv. bodu a další zásady pro stanovení úhrad zdravotní péče), ale jeho zdeúřední jazyk hovoří za vše. Je to jediná (!) věta této vyhlášky č.471/2009 Sb.: „Paušální složka úhrady za hospitalizační péči (PUhosp2010), náleží zdravotnickému zařízení, jestliže zdravotnické zařízení vykáže a zdravotní pojišťovna uzná počet hospitalizací ukončených v roce 2010, zařazených do skupin vztažených k diagnóze podle Klasifikace, vynásobený Indexy, které jsou uvedeny v příloze č.9, ve výši alespoň 98 % zdravotnickým zařízením vykázaného a zdravotní pojišťovnou uznaného počtu hospitalizací, ukončených v roce 2008, zařazených do skupin vztažených k diagnóze podle Klasifikace, vynásobeného Indexy, které jsou uvedeny v příloze č. 9 a zároveň, pokud zdravotnické zařízení vykáže a zdravotní pojišťovna uzná počet hospitalizací ukončených v roce 2010, zařazených do skupin vztažených k diagnóze podle Klasifikace, které jsou uvedeny v příloze č. 9, ve výši alespoň 95 % zdravotnickým zařízením vykázaného a zdravotní pojišťovnou uznaného počtu hospitalizací, ukončených v roce 2008, zařazených do skupin vztažených k diagnóze podle Klasifikace, uvedených v příloze č. 9.“

Howgh