Ptačí chřipka je zapomenuta, po chřipce prasečí zůstaly jen problémy s miliony vakcín, které nikdo nechce, Světová zdravotnická organizace počítá ztráty na prestiži a farmaceutické firmy dolary na svých kontech. Je tedy čas na oddychová témata – např. zda vám budou místo sličných sestřiček píchat injekce komáři.

Japonským vědcům pod vedením molekulárního genetika Šigeto Jošidy z Univerzity v Točigi se podařilo vypěstovat komáry rodu Anopheles stephensi, kteří jsou ve svých slinných žlázách produkovat vakcínu a tu pak distribuovat místo choroboplodných zárodků. O svém úspěchu nyní referovali v odborném článku publikovaném v časopise Insect Molecular Biology

Věda už zkoušela využít hmyz v boji s přenosnými chorobami, tedy přeměnit jej z nepřítele v pomocníka, různými způsoby. Jedna z cest byla spatřována ve vytvoření komářích druhů rezistentních vůči infekcím vyvolávaných parazity či viry, anebo alespoň neschopných přenášet tyto patogeny na člověka; ty by pak měly v přírodě nahradit komáry – přenašeče. Jinou, nejspíše realističtější strategii, představuje snaha vypěstovat transgenní komáry, kteří by po spárování s volně žijícími jedinci neprodukovali životaschopné potomky; tak by bylo možné vymýtit celé komáří populace.

Studie prováděná v Japonsku však spoléhá na zcela odlišný mechanismus, jehož výsledkem by měli být létající vakcinátoři či očkovací letci. Zatímco za normálních okolností komár při bodnutí uvolňuje miniaturní množství látky bránící srážení lidské krve (a také způsobující svědění), komár vyprodukovaný japonskou technologií by současně injikoval i antigen spouštějící v lidském organismu imunitní reakci proti celé směsi bílkovin obsažených v látce produkované komářími slinnými žlázami.
Japonští vědci nejprve v genomu komára Anopheles stephensi, který je přenašečem malárie i dalších chorob, objevili oblast sloužící jako promotér či spouštěč pouze pro geny obsažené v jeho slinách. K němu připojili látku označovanou zkratkou SP15, která je považována za kandidátní vakcínu proti leishmanióze (parazitárrní onemocnění šířené písečnými mouchami a způsobující nejen kožní léze, ale i orgánová postižení). Dosáhli tak toho, že komáři pak ve svých slinných žlázách tuto potenciální vakcínu SP15 sami produkovali. A nyní to hlavní – u myší, jimž bylo komárům dovoleno sát krev, se vzápětí proti SP15 vyvinuly přirozené protilátky. Tým už naučil komáry produkovat i vakcínu proti malárii.

Vyhráno ovšem ještě zdaleka není. Vždyť každá z myší musela absolvovat v průměru 1 500 komářích bodnutí, přičemž výsledná hladina protilátek nebyla nijak enormně vysoká a zatím se neví, zda by skutečně dokázala ochránit proti vlastnímu onemocnění. Nicméně uvádí se, že v malarických oblastech může člověk během jediné noci sklidit i více než stovku komářích bodnutí... A tak ve vědeckém světě budí japonský úspěch značné nadšení. Pro dr. J. Valenzuelu z Národního ústavu pro alergie a infekční choroby (NIAID) v americké Bethesdě, který vakcínu SP15 vyvinul, je to další důkaz toho, jak nádherná je věda. A molekulární genetik z Univerzity v Marylandu dr. D. O´Brochta to označil za fascinující důkaz zatím jen teoretického konceptu.

Výsledek studie lze tedy považovat za senzační, avšak v nejbližší době sotva použitelný. Dokonce i výzkumníci samotní předem upozorňují, že s takovým využitím těchto drobných stvoření by docela určitě byly značné odborné, regulatorní i etické problémy. Tak např. jak zaručit, že by člověk dostal právě takový počet bodnutí, aby získal odpovídající dávku vakcíny – ani hodně, ani málo? Sotva by také bylo možno před tím, než se na někoho komáři vrhnou, získat informovaný souhlas.

Nejspíše se tedy začnou vakcinátoři-aviatici čili létající injekční stříkačky užívat nejprve u zvířat. Ta jednak nemusejí dávat s očkováním souhlas, jednak u nich nejsou tak velké problémy s přesným dávkováním vakcíny; to zatím na komárech skutečně nelze vyžadovat. Organizátoři našeho zdravotnictví se však už nicméně těší, neb komárům bude možno platit ještě méně než zdravotním sestrám.