Bohužel letošní volební kampaň je vším jiným, než soutěží. Kauza stíhá kauzu, některé volební strany místo představení reálných programů útočí na soupeře a neštítí se prakticky ničeho. Výsledkem je znechucení a pocit, že politika je špína a politici jakbysmet, a to nejlépe všichni. Je samozřejmě zdánlivě jednoduché takovému pocitu podlehnout a dojít k závěru, že nejlepším řešením je nevolit a starat se o své.
Je zvláštní, že po oznámení výsledků se mnozí z těch, kteří nevolili, diví tomu, jak to dopadlo. Bohužel pozdě. Přitom stačí nevšímat si předvolebního folklóru a hodnotit více činy než slova. Není to tak složité, často stačí se jen dívat kolem sebe a odlišit, co která politická úroveň může ovlivnit. Kritizovat komunálního politika za finanční krizi na Islandu je pošetilé. Dokonce i premiér má poměrně malý vliv na cenu ropy na světových trzích, a přesto na něj při tankování mnozí nadávají.
Zkusme se v klidu zamyslet a nenechme si vzít své právo. Časté tvrzení, že nemůžeme nic ovlivnit, není pravdivé. Přeji Vám šťastnou ruku.
Reakce evropských politiků na finanční krizi připomíná pacienta, který požádá o euthanasii, aniž zná diagnózu. Prezident Sarkozy svolal jednání čtyř evropských velmocí, jakoby žádná Evropská unie neexistovala. Jen Finsko a Švédsko se zmohly na chabý odpor. Pikantní je, že ani Velká čtyřka se nedohodla prakticky na ničem. Sarkozy si stihl ohřát vlastní polévku, když navrhl změnu rozpočtových pravidel EU. Přeloženo do češtiny, aby Francie nemohla být popotahována za nedodržení rozpočtového deficitu. Obecné proklamace o tom, že vlády mají postupovat samostatně a svůj postup koordinovat, měly v praxi za následek zcela chaotická a nekoordinovaná opatření. Vlády Irska a Řecka se zaručily za vklady, což donutilo kancléřku Merkelovou k obratu o 180 stupňů. Následovalo Rakousko a Británie, které se bály odlivu vkladů.
Viníky současné finanční krize nejsou zdaleka jen banky, které velkoryse poskytovaly úvěry kdekomu. Větší vinu mají ti politici, kteří zadlužovali státy, aby se zavděčili voličům. Vzpomeňme na tvrzení socialistů, že zadlužení České republiky je menší, než zadlužení tzv. „starých členů EU“. Byl to dobrý příklad pro občany, kteří si zvyšovali životní úroveň na dluh. Zadlužení státu a rodin přesahuje 2 bilióny korun. Česká krize bude opravdu trochu jiná než americká nebo západoevropská. Nebude se týkat bank, ale tisíců rodin, které nebudou schopny splácet dluhy a výrobců, kteří nebudou mít odbyt.