Volba prezidenta může být důležitější, než se vzhledem k jeho ústavním pravomocem může zdát. Výsledek jednak zásadním způsobem předznamená děje budoucí a jednak má vrcholně symbolický význam. Odrazíme se ode dna již nyní nebo zůstaneme „bez naděje“ v současném marasmu?

Tímto textem se chci podělit o své úvahy týkající se prezidentské volby a nabízím myšlenkový proces a kritéria, kterými se třeba můžete inspirovat.

Koho bych chtěl mít ideálně na Hradě?

Jako vždy jsem si nejdříve stanovil diskriminační (vylučující) kritéria. Použil jsem je velmi přísně, vždyť jde o prvního z prvních: špatný nebo zhoršující se zdravotní stav, napojení na korupční sítě a jeho protagonisty, morální selhání v minulosti, nízká schopnost odolat tlaku, podezřelé vazby do zahraničí (prezident musí bezi vší pochyby a neochvějně hájit zájmy ČR a občanů).

Miloš Zeman u mě neprošel třemi kritérii: stačí si znovu projít dokument „Vládneme, nerušit“ přečíst Kmotra Mrázka. Jeho orientace na Lukoil a Rusko je všeobecně známá. Dokonce i financování jeho kampaně podle mnohých jde odsud. Možná bude muset hodně vysvětlovat. Ale Šlouf to zařídí.

Jan Fischer neprošel ve čtyřech kritériích: jeho premiérování je dobře analyzováno zde, i když je tu jen výsek nepravostí, které se děly za jeho vlády, dále je pro mne neakceptovatelné financování Chrenkem za podpory Soukupa a s Bartákem v pozadí a také jeho selhání s KSČ zde.

Neprošel ani Karel Schwarzenberg. Spolupráce s Kalouskem je pro mne morální selhání stejného typu, jako Jana Fischera s KSČ. Svědectví bývalého šéfa IT na MZV je také výmluvné. O jeho 100%ní loajalitě této zemi a jejím občanům si rovněž dovolím pochybovat.

Dále u mne pro své vazby a historickou zkušenost s nimi neprošli Přemysl Sobotka (ODS, Liberec = Syner : nikdy se nevyjádřil kriticky) a Jana Bobošíková (vztah s Václavem Klausem).

Moje hledání nejlepšího kandidáta začalo otázkou, co vlastně po prezidentovi chci. Po chvilce uvažování mi došlo, že je obrovský rozdíl mezi požadavky na prezidenta úřadujícího v relativně klidné době odpovídající globálně třeba první polovině minulého desetiletí, či prezidenta, který bude schopen čelit očekávaným i neočekávaným velkým krizím či turbulencím ekonomického, politického, ústavního a bezpečnostního rázu, až vzniknou u nás či za našimi hranicemi. Vzhledem k tomu, že jsem si před několika měsíci zahrál na prognostika, bylo mé rozhodnutí rychlé: potřebujeme prezidenta i do nepohody.

Došel jsem k těmto požadavkům (libovolně doplňujte):

Pro „normální“ provoz:
- Schopnost sjednocovat a nacházet dohody
- Být pro všechny (nedívat se skrze prsty na některé skupiny obyvatel)
- Vědomě rozhodovat bez ideologických brýlí – ideálně pro dobro všech
- Nastolovat do té doby tabuizovaná a důležitá témata
- Ctít ústavu za každých okolností a být toho vzorným příkladem
- Prosazovat právní stát a oddělení politiky od státu
- Schopnost zlepšit obraz ČR v zahraničí
- Schopnost obklopit se těmi nejlepšími lidmi (a umět jejich kvality rozlišit)
- Ochota úkolovat BIS a ve spolupráci se svým bezpečnostním odborem výsledky předávat orgánům činným v trestním řízení

Pro nepohodu:
- Unést tíhu odpovědnosti
- Schopnost rychlé analýzy beroucí v potaz celou komplexitu problému
- Přesto se spolehnout i na intuici
- Schopnost se rozhodnout rychle
- Ochota „obětovat i život“ pro existenciální zájmy země

Tato kritéria jsem si dal do tabulky, kritériím přisoudil váhu a tabulku vyplnil pro jednotlivé kandidáty. Je potřeba přiznat, že většinu hodnot jsem vyplňoval s bolestným uvědoměním, že pro ně nemám dostatek podkladů. A čekalo mě překvapení: kandidáti se ve výsledku od sebe moc nelišili. I tak to bylo náramně užitečné cvičení, když o každém ze čtyř kandidátů přemýšlíte separátně podle toho kterého kritéria. Vřele toto cvičení doporučuji na vašich vlastních kritériích. Nakonec jsem si ale stejně vybral intuitivně: „srdcem“: Táňa Fischerová.

Dílčí závěr: Pokud nevěříte vůbec výzkumům volebních preferencí anebo chcete dát hlas svému kandidátovi za každou cenu (je to pro vás důležitější, než pokusit se eliminovat ty, které nechcete), blog zde pro vás končí. Volte srdcem!

Koho ale skutečně volit v prvním kole?

Pokud věříte alespoň trochu výzkumům anebo je pro vás hodně důležité, aby na Hradě neskončil Zeman nebo Fischer (establishmentem preferovaní kandidáti) a přemýšlíte o tzv. menším zlu, čtěte dál.
Nejdříve je potřeba se zamyslet nad věrohodností a přesností výzkumů. Co ovlivňuje míru nesouladu předpovědí od reálných výsledků voleb?
- Nerozhodnutí voliči
- Ti, kteří deklarují, že půjdou a nepřijdou
- Ti, kteří deklarují, že nepůjdou a nakonec přijdou
- Časový rozdíl mezi výzkumem a volbami
- Použitá metoda sběru dat, způsob výběru respondentů a velikost vzorku
- Případné nekalé ovlivnění výsledků
- Způsob zpracování dat (tzv. volební modely, které se právě snaží o jistou predikci chování nahoře uvedených skupin

Jeden z nejlepších profíků v branži, s kterým jsem byl před vánoci na pivu, mi řekl, že pro prezidentskou volbu zkrátka žádný model není. Volba je poprvé a chybí jakákoli zkušenost s nastavením parametrů modelu. Řekl: „rozdíl mezi výzkumem a realitou může být i deset procent“.



* výsledky dopočítány do 100%

V tabulce jsou uvedeny jen výsledky výzkumů, kdy sběr dat probíhal na poslední chvíli - v lednu. Nechci neúměrně protahovat text, omezím se tedy pouze na konstatování, že mám dost velmi pádných důvodů věřit spíše výsledkům SANEP. Předhozená vějička voličům - nadhodnocená šance pro pana Franze - může také být jen způsob, jak anulovat protestní hlasy, které by jinak mohly přijít Dienstbierovi (a možná některým složkám establishmentu trochu přece jen nepohodlnému Schwarzenbergovi). Pokud tedy použiji výsledky SANEP, mají reálnou šanci dostat se do druhého kola 4 kandidáti.

Dílčí závěr: Protože šancím Franze nevěřím a tři ze čtyř kandidátů jsou pro mne nepřijatelní, zbývá jediná volba „rozumem“: Jiří Dienstbier. Navíc má proti skoro jasnému Zemanovi v druhém kole poměrně hratelnou kartu „nové generace politiků bez másla na hlavě“.

Rozum nebo srdce?

Toť opravdu volba nelehká a zapeklitá. Matěj Hollan je jednoznačně na straně rozumu. Alexandra Alvarová nebo František Kostlán (ve velmi expresivním příspěvku) na straně srdce.

Existují také dva typy výzev: voliči sjednoťte se a volte … (někoho přijatelného). Kandidáti, kteří nemáte šanci – odstupte a vyzvěte vaše voliče, ať volí… (někoho přijatelného). Vrtá mi tedy v hlavě neodbytná otázka: Kdo má vlastně být rozumnější a státotvornější: voliči nebo kandidáti? Naštěstí si na ní nemusím v tuto chvíli odpovídat. Uf.

Zásadní otázka je jiná: Kde končí Matějova pravda a začíná Františkova? Františkovi se dá namítnout, že toto nejsou parlamentní volby s pětiprocentní klauzulí. Zde vítěz bere vše a šanci mají v prvním kole dva z devíti. A navíc, jsme blíže totalitě než demokracii. Tudíž hraje se o hodně a kompromis je potřeba. Matějovi se dá namítnout, že jeho výzva je založena na špatném předpokladu nejistých průzkumů a nejistotě hlasů nerozhodnutých voličů (i když je statistické rozložení těchto hlasů neúprosně pravděpodobné). A navíc je technokratická. A nutí lidi, aby dělali to, co neodpovídá jejich názorům a cítění.

a) Skutečný politik a skutečná politika se poměřují pouze potřebou země. Jaká je v takovéto chvíli potřeba země? Začít otáčet trajektorii. Mít alespoň malou naději na změnu k lepšímu. Tentokrát volím rozumem.
b) Nechci dělat kompromisy. Nechci menší zlo. Chci dobro. Volební průzkumy jsou nepoužitelné nebo cinklé. Už dost. Volím srdcem.

Který závěr vám lépe zní? Jsme zkrátka dospělí a neseme odpovědnost, z které se už nelze vyvlíknout. Jak voliči, tak kandidáti.