Pokud Ústavní soud nezruší čl. II amnestie, státní instituce tím definitivně prokáží, že nejsou schopny či ochotny ochránit základní práva svých občanů. A tím zároveň legitimizují jejich právo na odpor.

Amnestie prezidenta (respektive její článek II. – zastavení stíhání závažných hospodářských deliktů včetně těch s velmi vysokou škodou pro poškozené občany i stát) a její kontrasignace premiérem, který svojí odpovědnost omezil na roli notáře, vzbudila právem velký rozruch. Ten neutichá ani po třech týdnech a nepřerušily ho – k velké nelibosti autorů – ani prezidentské volby. Právem. Jde opravdu „o všechno“.

Nechci zde uvádět všechny indicie, které vedou k důvodnému podezření, že celá věc byla připravena dlouho dopředu včetně toho, že prvním viditelným krokem tohoto zločinného spolčení bylo odvolání ministra spravedlnosti Pospíšila. Bylo o tom napsáno hodně. A v kontextu této úvahy to ani není podstatné.

Stížnosti směřující na Ústavní soud (dále ÚS) staví soudce a celou instituci bez pardonu do pozice „poslední linie obrany“ demokracie a právního státu. Třicet senátorů navrhuje zrušit článek II. amnestie z pozice ústavnosti, nikoliv napadením v konkrétní kauze. Aby se to stalo, musí ÚS rozhodnout, že:
1) Amnestie je „právním předpisem“, kterým se může zabývat.
2) Ústavní akty prezidenta republiky či obecně akty ústavních institucí, které významným způsobem zasahují do základních práv a svobod občanů, jsou ÚS přezkoumatelné.
3) Článek II. amnestie nepřiměřeně zasahuje do práv poškozených a jejich postavení v trestním řízení nebo svým nepřiměřeným rozsahem nahrazuje činnost soudů (a tím brání soudní moci v jejím výkonu dle Ústavy) nebo svými dopady ohrožuje základní principy právního státu.

Vezměme to odzadu. Pokud by ÚS stížnost projednal a ani jeden z výše uvedených důvodů neshledal dostatečně závažným, aby článek II. amnestie zrušil, v podstatě by všem tunelářům, konkurzní a justiční mafii vzkázal: děláte to dobře a dělejte to klidně dál. A na poškozené udělal dlouhý nos: čekali jste na odškodnění? Zapomeňte! Že chcete spravedlnost? Právní stát? Zapomeňte! A příště si běžte stěžovat třeba na nádraží.

To vše za situace, kdy BIS ve své výroční zprávě za rok 2011 uvádí, že organizovanou trestnou činností, která zasahuje i složky veřejné a státní moci, dochází „k narušování legality výkonu státní moci a legitimity rozhodování státních orgánů. Takové případy přispívaly k podrývání důvěry občanů ve veřejné instituce, což v konečném důsledku ohrožuje samy demokratické základy právního státu.“

Pokud by se ÚS zadrhl na bodu 1), byla by to docela pěkná blamáž. V kauze Melčák v roce 2009 totiž rozhodl, že vyhlášení voleb (též kontrasignované premiérem a tedy patřící do stejné škatulky) je právním předpisem (podrobně viz strana 4 – 8 stížnosti) a jak si všichni pamatujeme, volby zrušil. Neprojednání stížnosti z důvodu nepřezkoumatelnosti ústavních aktů prezidenta (bod 2) by bylo také zajímavé. Je pravda, že k tomu u nás není zatím judikatura. Ale takové rozhodnutí by bylo neslýchaným aktem právního formalismu, bylo by proti duchu a smyslu Ústavy, zdravému rozumu a také aktem zbabělosti. Každopádně neprojednáním stížnosti by ÚS vystavil pěkně kulaťoučké razítko, že na hradě sedí Monarcha dlící mimo zákony a Ústavu. Nad vstupní branou Hradu by pak mohlo stát třeba: „Vítejte v totalitě!“

Ale jak se říká, všechno zlé je pro něco dobré. Existuje totiž článek 23 Listiny základních práv a svobod: „Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny“.

Amnestie (čl. II) je významný a nepřiměřený zásah do základních práv a svobod poškozených, je tedy aktem odstraňování řádu lidských práv a svobod garantovaných Listinou (viz strana 14 – 22 stížnosti) a to i bez předpokladu, že se jednalo o připravené zločinné spolčení justiční mafie, kanceláře prezidenta a některých obžalovaných (kdo tomu ale věří?). Pokud stížnost senátu, soudců a případně dalších institucí nebude vyslyšena, bude účinné použití zákonných prostředků znemožněno. ÚS tedy buď čl. II. zruší, nebo nám zamítnutím dá razítko, že nežijeme v právním státě. Stát definitivně prokáže, že není schopen ochránit základní práva svých občanů. A tím zároveň legitimizuje jejich právo na odpor.

Toto není výzva k revoluci. Jsem mírumilovný tvor. Jen řvu: „Haló, kde jste skutečné (morálně nepoškozené) elity vědomé si (spolu)odpovědnosti za budoucnost této země? Není čas konečně vylézt z ulity, zorganizovat se a říci DOST?“

Pokud to tak necháme, nezačneme se účinně bránit, v dalším kroku čeká oponenty stupňující se perzekuce. A pád do skutečné totality. Rozbít monopol moci skrze volby lze totiž jen v právním státě. V opačném případě jsou volby fraškou, což nakonec známe jak z historie, tak i ze současnosti. Jsme na hraně pádu do totality:



Seznamy nepohodlných čítající stovky jmen už jsou vytvořeny. Telefony mnohých odposlouchávány. Má snad Honza Hnízdil pravdu? Necháme to dojít až sem?