Volební fraška: Sparta nebo Baník?
Největším nepřítelem poznání není nevědomost, ale iluze poznání. Stephen Hawking
Prozatímní průběh a vedení kampaní prezidentských voleb nutí k přemýšlení. O kandidátech, jejich motivacích či marketingovém umu příslušných týmů a hranicích, které jsou ochotny překročit. Ale také - a to především - o nás samých. O nedostatku kritického myšlení. O neschopnosti nepodléhat manipulaci, ideologickým klišé, pohodlnému zjednodušení reality do bipolárních schémat. O selektivní amnézii. O (ne)vědomé konzumaci politických odpadků.
Následující úvahy vychází z předpokladu (s ním nebude souhlasit minimálně 30% registrovaných voličů), že na oba kandidáty je známo tolik kritických informací, že jsou subjektivně (vím, že volím dobro) nevolitelní. Pokud přijmu tento předpoklad a chci zůstat racionální, zbývá volba menšího zla, nejít volit nebo nějaká úchylná taktika typu čím hůře, tím lépe. Toto dilema platí pro nás ostatní, tedy cca 70% registrovaných voličů.
Asi má smysl se zabývat jen první alternativou. Jak tedy změřit menší a větší zlo? Z definice by menší zlo mělo být porovnáváno velikostí škody, které způsobí. Jsou také možné dva úhly pohledu: jako homo economikus - tedy skrze vlastní potřeby, zájmy a cíle nebo jako homo politikus - skrze zájmy celé země. Každopádně to znamená chladnou úvahu a zaměření na budoucnost. Jen tak bez nároku na úplnost mne napadá pro druhý (celonárodní) úhel pohledu následující seznam škod: ekonomické škody ve veřejných rozpočtech, rozkládání státu a práva, upevňování moci stávajícího establishmentu, rozkládání hodnot a morálky, znechucení politikou. Kdo kterých způsobí méně? Jakou jednotlivým aspektům dát váhu? To je racionální úvaha. Pochopím, že takovou to analýzou může každý dospět k některému kandidátovi. Rozumím, že pak půjde k volbám, ale stydlivě, skoro „aby ho nikdo neviděl“, a vhodí příslušný lístek do urny.
Těžko ale chápu, že bude na toto rozhodnutí tak hrdý, že to začne vytrubovat do světa (to se samozřejmě netýká těch, kteří volili oba pány již v prvním kole). Je neuvěřitelné, kolik bezpochyby ctihodných, inteligentních a zkušených lidí podlehlo nutkání nebo bylo „donuceno“ okolím odpovědět veřejně na otázku: Sparta nebo Baník (tedy pardon: Karel nebo Miloš)? A co víc, přidat se k jednomu z táborů a ve svaté víře a nadšení atakovat okolí se svou velmi relativní pravdou.
Nechali jsme si vnutit diskurz stvořený volebními štáby, směřující k minulým hříchům a k postojům týkajícím se minulosti. Kdo co řekl nebo naopak zatajil, kdo s kým, proti komu, co schválil nebo proti tomu nevystoupil… Ale to jsou ta samá kritéria, pro která jsou oba kandidáti nepřijatelní! Bez jakékoli odpovědnosti vědomě polarizují společnost atakem těch nejnižších pudů a aktivací nezpracovaných národních či osobních traumat a strachů. Bojím se, že nikdo z nich ale nemá kvalifikaci být „psychoterapeutem národa“.
Slyšel jsem o tenzích v rodinách, mezi kamarády… To je nakonec každého věc, kam až to nechá zajít. Ale co zviditelněná a volbami excitovaná tenze Čechy – Morava, bohatí – chudí, město – venkov? Prezident by měl spojovat, ne rozdělovat. Když už jsme ve fotbalové terminologii: to není na žlutou, ale na červenou kartu. Každopádně se oběma táborům podařilo rozštěpit národ vedví. Bravo! Co lepšího si přát, že? Kmotři i kmotříci si mnou ruce. ROZDĚLUJ A PANUJ!
Co bude po volbách? Vsadím se, že do několika měsíců budou voliči prezidenta hluboce zklamaní (analogie VV a TOP09). A voliči neúspěšného kandidáta budou mít super argument:„Já jsem to říkal!“ Národní frustrace dostoupí vrcholu. Jako nenapravitelný optimista to můžu interpretovat i tak, že se třeba dostaneme díky tomu na dno, z kterého se budeme moci odrazit. Kéž by.
Zbývá poslední otázka. Jak se to mohlo stát? Proč jsme podlehli takové iracionalitě?
Dostala se mi do ruky prezentace Františka Koukolíka, známého českého neuropatologa. Operuje v ní mimo jiné s těmito pojmy:
Stupidita (není nadávka): je to zhroucení adaptivního mechanismu zpětné vazby mezi chováním a prostředím. Může mít tři důvody: Nevědomost: Informace v prostředí buď nejsou, nebo jsou, ale jedinec nebo skupina je nejsou schopni rozlišit nebo zpracovat. Omyl: Jedinec nebo skupina informace rozliší, vnímají, ale mylně zpracují. Ignorance: Informace v prostředí jsou, ale jedinec nebo skupina jim nevěnují pozornost.
Skupinová hloupost: Způsob myšlení, kterému lidé propadnou, jsou-li členy výrazně soudržné skupiny, v níž snaha po dosažení jednomyslnosti zvítězí nad motivací k věcnému hodnocení možnosti jednat jinak.
Debilizace: Úmyslné i neúmyslné, cílené i necílené omezování nebo ničení positivně tvořivých, rozumových, citových a sociálních potřeb, s nimiž lidé přicházejí na svět včetně omezování nebo ničení možnosti jejich dosažení.
Bingo! Jsme zdebilizovaní nevědomí ignoranti, co podlehli skupinové hlouposti. Že je to moc tvrdé? Baník! Jen doufám, že z toho jako národ vyspíme:-).
PS: Moc je měřítko schopnosti nějaké entity kontrolovat své prostředí včetně chování jiných entit. Jestliže je entitou jedinec nebo lidská skupina, pak je moc měřítkem jejich schopnosti kontrolovat chování, případně i myšlení a cítění jiných lidí a jejich skupin, což lze docílit agresí i manipulací.
Prozatímní průběh a vedení kampaní prezidentských voleb nutí k přemýšlení. O kandidátech, jejich motivacích či marketingovém umu příslušných týmů a hranicích, které jsou ochotny překročit. Ale také - a to především - o nás samých. O nedostatku kritického myšlení. O neschopnosti nepodléhat manipulaci, ideologickým klišé, pohodlnému zjednodušení reality do bipolárních schémat. O selektivní amnézii. O (ne)vědomé konzumaci politických odpadků.
Následující úvahy vychází z předpokladu (s ním nebude souhlasit minimálně 30% registrovaných voličů), že na oba kandidáty je známo tolik kritických informací, že jsou subjektivně (vím, že volím dobro) nevolitelní. Pokud přijmu tento předpoklad a chci zůstat racionální, zbývá volba menšího zla, nejít volit nebo nějaká úchylná taktika typu čím hůře, tím lépe. Toto dilema platí pro nás ostatní, tedy cca 70% registrovaných voličů.
Asi má smysl se zabývat jen první alternativou. Jak tedy změřit menší a větší zlo? Z definice by menší zlo mělo být porovnáváno velikostí škody, které způsobí. Jsou také možné dva úhly pohledu: jako homo economikus - tedy skrze vlastní potřeby, zájmy a cíle nebo jako homo politikus - skrze zájmy celé země. Každopádně to znamená chladnou úvahu a zaměření na budoucnost. Jen tak bez nároku na úplnost mne napadá pro druhý (celonárodní) úhel pohledu následující seznam škod: ekonomické škody ve veřejných rozpočtech, rozkládání státu a práva, upevňování moci stávajícího establishmentu, rozkládání hodnot a morálky, znechucení politikou. Kdo kterých způsobí méně? Jakou jednotlivým aspektům dát váhu? To je racionální úvaha. Pochopím, že takovou to analýzou může každý dospět k některému kandidátovi. Rozumím, že pak půjde k volbám, ale stydlivě, skoro „aby ho nikdo neviděl“, a vhodí příslušný lístek do urny.
Těžko ale chápu, že bude na toto rozhodnutí tak hrdý, že to začne vytrubovat do světa (to se samozřejmě netýká těch, kteří volili oba pány již v prvním kole). Je neuvěřitelné, kolik bezpochyby ctihodných, inteligentních a zkušených lidí podlehlo nutkání nebo bylo „donuceno“ okolím odpovědět veřejně na otázku: Sparta nebo Baník (tedy pardon: Karel nebo Miloš)? A co víc, přidat se k jednomu z táborů a ve svaté víře a nadšení atakovat okolí se svou velmi relativní pravdou.
Nechali jsme si vnutit diskurz stvořený volebními štáby, směřující k minulým hříchům a k postojům týkajícím se minulosti. Kdo co řekl nebo naopak zatajil, kdo s kým, proti komu, co schválil nebo proti tomu nevystoupil… Ale to jsou ta samá kritéria, pro která jsou oba kandidáti nepřijatelní! Bez jakékoli odpovědnosti vědomě polarizují společnost atakem těch nejnižších pudů a aktivací nezpracovaných národních či osobních traumat a strachů. Bojím se, že nikdo z nich ale nemá kvalifikaci být „psychoterapeutem národa“.
Slyšel jsem o tenzích v rodinách, mezi kamarády… To je nakonec každého věc, kam až to nechá zajít. Ale co zviditelněná a volbami excitovaná tenze Čechy – Morava, bohatí – chudí, město – venkov? Prezident by měl spojovat, ne rozdělovat. Když už jsme ve fotbalové terminologii: to není na žlutou, ale na červenou kartu. Každopádně se oběma táborům podařilo rozštěpit národ vedví. Bravo! Co lepšího si přát, že? Kmotři i kmotříci si mnou ruce. ROZDĚLUJ A PANUJ!
Co bude po volbách? Vsadím se, že do několika měsíců budou voliči prezidenta hluboce zklamaní (analogie VV a TOP09). A voliči neúspěšného kandidáta budou mít super argument:„Já jsem to říkal!“ Národní frustrace dostoupí vrcholu. Jako nenapravitelný optimista to můžu interpretovat i tak, že se třeba dostaneme díky tomu na dno, z kterého se budeme moci odrazit. Kéž by.
Zbývá poslední otázka. Jak se to mohlo stát? Proč jsme podlehli takové iracionalitě?
Dostala se mi do ruky prezentace Františka Koukolíka, známého českého neuropatologa. Operuje v ní mimo jiné s těmito pojmy:
Stupidita (není nadávka): je to zhroucení adaptivního mechanismu zpětné vazby mezi chováním a prostředím. Může mít tři důvody: Nevědomost: Informace v prostředí buď nejsou, nebo jsou, ale jedinec nebo skupina je nejsou schopni rozlišit nebo zpracovat. Omyl: Jedinec nebo skupina informace rozliší, vnímají, ale mylně zpracují. Ignorance: Informace v prostředí jsou, ale jedinec nebo skupina jim nevěnují pozornost.
Skupinová hloupost: Způsob myšlení, kterému lidé propadnou, jsou-li členy výrazně soudržné skupiny, v níž snaha po dosažení jednomyslnosti zvítězí nad motivací k věcnému hodnocení možnosti jednat jinak.
Debilizace: Úmyslné i neúmyslné, cílené i necílené omezování nebo ničení positivně tvořivých, rozumových, citových a sociálních potřeb, s nimiž lidé přicházejí na svět včetně omezování nebo ničení možnosti jejich dosažení.
Bingo! Jsme zdebilizovaní nevědomí ignoranti, co podlehli skupinové hlouposti. Že je to moc tvrdé? Baník! Jen doufám, že z toho jako národ vyspíme:-).
PS: Moc je měřítko schopnosti nějaké entity kontrolovat své prostředí včetně chování jiných entit. Jestliže je entitou jedinec nebo lidská skupina, pak je moc měřítkem jejich schopnosti kontrolovat chování, případně i myšlení a cítění jiných lidí a jejich skupin, což lze docílit agresí i manipulací.