Aplikovat Ústavu absolutisticky posouvá presidenta do role monarchy stojícího nad zákonem a mimo ústavní instituce. Projednání senátem je to obrovský průlom do zatuchlých vod moci. Je to něco, o čem se jednou bude psát v učebnicích.

Velezrada nebo vlastizrada?

Je smutné, že si tyto pojmy plete i nastupující prezident. Neznalost? Úmysl? Ztráta soudnosti pod vlivem? Vlastizrada je zločin definovaný v trestním zákoníku: § 309 (1) Občan České republiky, který ve spojení s cizí mocí nebo s cizím činitelem spáchá trestný čin rozvracení republiky (§ 310), teroristického útoku (§ 311), teroru (§ 312) nebo sabotáže (§ 314), bude potrestán odnětím svobody na patnáct až dvacet let, popřípadě vedle tohoto trestu též propadnutím majetku, nebo výjimečným trestem.(2) Příprava je trestná.

Velezrada je naopak mimo trestní zákoník, přímo v Ústavě České republiky, a je specifickým ústavním deliktem, za který může být stíhán pouze prezident České republiky, a to před Ústavním soudem na základě žaloby Senátu. Předmět velezrady je definován v zákoně o Ústavním soudu jako „jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu“. Trestem za velezradu může být jen ztráta prezidentského úřadu, způsobilosti jej znovu nabýt a zrušení „tantiém“ náležejících prezidentovi na penzi.

Jak souvisí stížnost senátu proti abolici a žaloba pro velezradu?

Senát již dříve podal stížnost ústavnímu soudu proti článku II. amnestie (abolice). Cílem této stížnosti je zabránit dopadům abolice na desítky tisíc poškozených v rozsahu desítek miliard korun, kde jádrem argumentace je nepřiměřený zásah do práv poškozených a jejich postavení v trestním řízení zajištěných Listinou základních práv a svobod a nepřiměřený zásah do činnosti soudů.

Jestliže stížnost směřuje k nápravě důsledků abolice, žaloba za velezradu směřuje k příčině, tj. jejímu autorovi. Ve své podstatě je druhou stranou mince, logickým druhým krokem založeným na stejném či podobném právním výkladu ústavního pořádku (abstrahuji od toho, že v žalobě se objevily i další kauzy). Cílem žaloby ale není ani tak veskrze symbolický trest pro Klause (ačkoli on se tak snaží celou věc postavit). Jde především o to, aby Ústavní soud pro příště jasně specifikoval, kde leží hranice dělby moci mezi prezidentem, vládou a soudy.

Jsou stížnost a žaloba oprávněné?

Nejsou především postaveny na předpokladu či existujícím důkazu, že abolice byla úmyslně šita na míru konkrétním lidem a kauzám a za úplatu (to se pohybujeme úplně v jiném právním rámci - toto téma viz dále). Stížnost i žaloba jsou postaveny na tezi, že Klaus překročil své kompetence, respektive je použil nepřiměřeně. Jak trefně napsal kolega Václav Němec: „Ústava není bonboniérou, z níž by si mohl ústavní činitel libovolně vyzobávat bonbónky dle svého mocenského apetitu. Ústava neobsahuje pouze čl. 63, jenž dává prezidentovi právo udělit amnestii, ale také principy dělby moci a čl. 90, podle nějž o vině a trestu rozhoduje pouze soud. Kromě toho zahrnuje listinu základních práv a svobod, která mj. garantuje právo na soudní a jinou právní ochranu. Demokratický politik na rozdíl od absolutistického vládce se musí pohybovat v rámci, který mu vymezují Ústava a právní řád jako celek, a při využívání svých ústavních pravomocí musí dbát na to, aby se neocitl v rozporu s jinými ústavními články a principy.“

Senát tedy neprodukuje „politickou ubohost“, jak pravil premiér Nečas (jedním prstem ukazuje na druhé, třemi na sebe), ale právě naopak. Je v tuto chvíli jedinou ústavní institucí, která má ještě dostatek reflexe a je schopna bránit základní práva a rovnováhu dělby moci. Za to bychom všem odvážným senátorům měli poděkovat. Jsou nyní pod obrovským tlakem. Zdá se, že plní svou roli poslední linie proti zvůli moci velmi dobře. A senát má tudíž smysl právě kvůli takovým to mezním situacím. Toto není "boj o Klause". Je to obrana "demokratického řádu" a ústavnosti.

Jsou indicie, že abolice byl připravený kšeft?

Ano, jsou. A k tomu různé procedurální podivnosti. Pokud by se něco takového podařilo prokázat, pohybujeme se v úplně jiných paragrafech: zločinného spolčení, podvodu, zneužití pravomoci atd.
1) Návrat pana Vlastníka 14 dní před amnestií po osmi letech na útěku. Pravděpodobnost náhody menší než 1 : 200.
2) Třetina významných kauz „zasažených“ abolicí se prokazatelně nějak dotýká Klause, jeho rodiny nebo jeho blízkých přátel (o dalších vazbách jen nemusíme vědět nebo nejsou zdokladovány).
3) Amnestie byla neoprávněně připravována v režimu „Tajné“. Přitom Ladislav Jakl nemá na tento stupeň prověrku a potvrdil, že se na přípravě podílel.
4) Tvrdošíjné zatajování toho, kdo amnestii připravoval včetně měnění výpovědí.
5) Kontrasignace proběhla mimo zákonné procedury! Z odpovědí úřadu vlády, které obdržely inciativy požadující podle zákona 106 informace o tom, kdo připravoval amnestii, plyne, že na úřadu vlády k tomu neexistuje žádná dokumentace. Rozumíte? Žádné číslo jednací, žádná evidence došlé pošty v této věci, nic. Nečas to – v režimu tajné – podepsal na vycházce se psem někde na lavičce nebo na pařezu? Nebo ještě jinak: Podepsal to vůbec? Kdy? Je to vůbec právoplatný akt? Kolik zákonů bylo přitom porušeno? Proč?

Trocha optimismu na závěr

To, že velezradu bude projednávat senát na svém plenárním zasedání, není ostuda České republiky. Je to obrovský průlom do zatuchlých vod moci. Reakce „potrefených hus“ na nejvyšších postech ukazuje, že jde o trefu do černého. Je to závan naděje. Je to něco, o čem se jednou bude psát v učebnicích.