Řekla Kristýna Kočí před dvěma roky. Jestli si tehdy někdo myslel, že přehání, po včerejšku už asi ne.

Nejsem právník, a tak si nemusím brát servítky. Smyslem imunity (když už tento nehorázný artefakt minulosti musíme mít) je chránit poslance před postihem plynoucím z výkonu mandátu. Obecné mantinely imunity jsou obsaženy v důvodové zprávě ke změně ústavy omezující imunitu na dobu výkonu mandátu: „Imunita má chránit fungování komor Parlamentu, jejichž členové mají mít možnost v souladu se svým slibem svobodně a nerušeně vykonávat svůj mandát. V žádném případě nemá a nemělo jít o zakotvení neodpovědnosti jakožto osobního privilegia, stavějícího poslance a senátory do nadřazeného postavení ve srovnání s ostatními občany České republiky.“

Imunitu řeší článek 27 Ústavy, z něhož vyjímám:
(1) Poslance ani senátora nelze postihnout pro hlasování v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo jejich orgánech.
(2) Za projevy učiněné v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo v jejich orgánech nelze poslance nebo senátora trestně stíhat. Poslanec nebo senátor podléhá jen disciplinární pravomoci komory, jejímž je členem.
(4) Poslance ani senátora nelze trestně stíhat bez souhlasu komory, jejímž je členem. Odepře-li komora souhlas, je trestní stíhání po dobu trvání mandátu vyloučeno.

Z toho plyne, že Nejvyšší soud své včerejší rozhodnutí o vynětí z působnosti orgánů činných v trestním řízení bývalých poslanců neučinil na základě odstavce (4), ale (2).

Zbývá kardinální otázka: Co je to tedy „projev“?

Určitě se projevem myslí vystoupení na plénu, ve výborech a v poslaneckých klubech. Zda měl na mysli ústavodárce ještě něco jiného nevím, ale pokud vyčlenil hlasování do zvláštního odstavce, lze předpokládat, že by v případě širšího pojetí imunity vyjádřil tyto zamýšlené obsahy explicitně.

Dle ČTK je argumentace Nejvyššího soudu založena na myšlence, že za výkon poslaneckého mandátu, který chrání imunita, je třeba považovat i různé politické dohody, kompromisy či politická rozhodnutí. S tím se dá obecně souhlasit: dohody, kompromisy a rozhodnutí mohou ale být i špinavé, motivovány nekalými úmysly a právě to by mělo být na posouzení orgánů činných v trestním řízení, do kterého nebudou zasahovat ostatní složky moci.

Nejvyšší soud tedy a priori (jinak by nechal posoudit konkrétní zavinění soudy nižší instance) za „projev na parlamentní půdě“ považuje také minimálně vyjednávání o úplatku. A tak se ptám: co dále patří mezi „projevy“? Co třeba nějako to vydíráníčko? Nebo rovnou zločinné spolčení? Úkladná vražda ve fázi přípravy? Nebo i její spáchání?

Nejvyšší soud nám bezostyšně tvrdí, že na parlamentní půdě mohou poslanci a senátoři páchat trestné činy, aniž by je mohla postihnout ruka spravedlnosti! To není hloupost, to nemůže být šlendrián. Jsme svědky toho, co píše BIS ve svých zprávách již několik let a co nám prozradila KK. Mafie spolčená s některými politiky ovládá určité složky justice.

Komu ale můžeme věřit, když ne nejvyššímu soudu? Když máme pochybnosti i o Ústavním soudu (minimálně z pohledu nepřijatelného alibismu v případu Pražských voleb, Klausovy Amnestie a Velezrady a v několika dalších případech?). Kdo v této zemi ještě hájí spravedlnost a zájmy občanů?

Včerejší bezostyšné vyjádření Nečase (že ho hanba nefackuje) a propuštěných bývalých poslanců dává tušit, že se cítí „na koni“ a přecházejí do ofenzívy. Je velmi důležité, abychom právě teď nerezignovali. Hraje se o všechno. Demokracie a právní stát jsou pře zhroucením. Nemluvím jen o občanských iniciativách. Ozvou se slušní soudci a státní zástupci? Jak dlouho si to ještě nechají líbit?