„A tak i když svobodu ztrácíme, není to dlouho vidět. Také proto lidé o ni znovu a znovu přicházeli a byli pak vždycky zaskočení: jak se to vlastně stalo? Kdy a kde to začalo? Jak to, že jsme si ničeho nevšimli, nic nebo jen málo proti tomu dělali?“ Napsal Petr Pithart v předmluvě knihy „Budoucnost svobody“ od Fareeda Zakarii.

Je to mrazivě přesné. Nechali jsme vzniknout „téměř všemocný a nezničitelný“ mocenský kartel zahrnující všechny etablované sněmovní strany a na ně napojené parazity, který si zajistil faktickou beztrestnost svých členů a neprůstřelnost mocenských pozic především díky:
- zajištění nepropustnosti stranických hierarchií včetně plné kontroly nominace na kandidátky
- vytvářením bariér vstupu pro nové politické subjekty (5%-ní klauzule, nastavení parametrů financování politických stran…)
- efektivním (to neznamená úplným) ovládnutím represivního aparátu (policie, státní zastupitelství, soudy)
- rozsáhlému ovládnutí nebo alespoň dosažení kritické schopnosti manipulovat mainstreamovými médii včetně veřejnoprávních.

Takto byl úplně rozpojen zpětnovazební mechanismus mezi občany a politiky.

Jít k volbám ztratilo smysl, není koho volit a pokud ano, nemá šanci. „Vyvolení“ (volení i nevolení) jsou nad právem a spravedlností, oponenti jsou odposloucháváni, šikanováni (například několik desítek žalob na šéfa ÚOOZ), v některých případech již i soudně popotahováni (plk. Karel Randák, Věra Jourová) a dokonce již odsouzeni (Roman Smetana). Zatím jen v mezích „přiohnutých“ a extenzivně vykládaných zákonů a Ústavy. Dva základní atributy demokracie, svobodné volby rovnost před zákonem jsou disfunkční.

Na první pohled (z pohledu Evropana) to horší už být nemůže. Proč jsem přesto optimista?

Všichni to známe z filmů. Záporný hrdina (padouch) má na začátku vždycky navrch. Je proaktivní a určuje pravidla hry, styl i priority. Ti slušní jsou nuceni pouze reagovat. Jak se příběh vyvíjí, padouch ztrácí kontrolu nad situací a ztrácí čím dál víc svobody. Je to on, kdo musí reagovat, až jsou nakonec všechny jeho kroky vynucené. Navíc, než definitivně spadne klec, vynucené kroky padoucha nemilosrdně demaskují.

Analogie ke stavu domácí politické scény je zřejmá. Zametení kauz Libor Michálek, Jakub Klouzal, nečekaná (jak pro koho) Klausova abolice a nejnověji hanebný výrok Nejvyššího soudu jsou vynucenými kroky zlotřilé části establishmentu, které čím dál více demaskují rozsah a dosah onoho mocenského kartelu.

Vypadá to, že stačí změna klimatu (tedy správné, nikoli přehlušené instinkty občanské společnosti!) několik odvážných úředníků, policistů, státních zástupců a novinářů a kartel se začíná povážlivě bortit. Podle filmové analogie jsme kousek před finále, kdy spadne klec. Stejně jako ve filmech, právě teď je nutné napnout všechny síly a pojmenovávat věci pravými jmény a nenechat si nic líbit. A podpořit dle svých možností ty odvážné.

Bylo by ale zásadní chybou domnívat se, že všechny problémy odstraní odvážní a slušní policisté, státní zástupci a soudci tím, že všechny lumpy zavřou. Ti mohou řešit jednotlivé případy. Vzniklý mocenský kartel a jeho důsledek – systémová korupce, není selháním jednotlivců ani jednotlivých institucí. Je důsledkem absence demokracie a její obnovu si mohou vynutit jen občané. Je to naše odpovědnost.