Dávky, jež mu zlomily vaz, Čunek brát směl. To je jeden z mnoha novinových titulků, komentujících druhou kauzu stále ještě vicepremiéra Jiřího Čunka. Media se točí kolem dokola sociálních dávek. Ale nepochopitelně! Jiřímu Čunkovi nezlomily politický vaz sociální dávky, na které měl nárok, ale to, že mlžil. Vaz mu zlomila nedůvěryhodnost.


„Dávky jsem nebral, už si nevzpomínám, tyto záležitosti měla na starosti manželka, dávky jsem pobíral, pobíral jsem je oprávněně“. Vyberte si. Vysvětlení, že znervózněl z mediálního tlaku, nelze akceptovat. Elitní politik a reprezentant vlády musí mít nervy v pořádku. Pokud pod tlakem dělá chyby, nemá na svém místě co dělat.

Tento blog ale nemá být o Jiřím Čunkovi - mediální „čunkiáda“ nás obklopuje ze všech stran - ale o české žurnalistice. Překvapující je, že media se soustředila v poslední kauze Čunek především na údajné zneužívání sociálních dávek, když se nabízela investigativní kauza mnohem silnějšího kalibru – kde vzal Čunek 3,5 milionu korun, které v inkriminované době uložil do bank, když vydělával tak málo, že měl na dávky nárok. Jeho dosavadní vysvětlení kolem částky 3,5 milionu jsou prozatím nevěrohodná, stejně jako zůstává nadále podezřelý původ půlmilionu, který jeden den zmizel z účtu vsetínské firmy a o pár dnů později se objevil na Čunkově účtu. Stejně podezřelé bylo ovšem i nečekané vyústění první kauzy zásahem Renáty Vesecké, která nyní stejně překvapivě nařídila znovuotevření případu.

Novináři poslední Čunkovu kauzu uchopili z nesprávného konce, což potvrdilo i podrobné zkoumání případu – vicepremiér pobíral sociální dávky oprávněně. Tudíž mu dávky nemohly zlomit vaz, jak nás přesvědčovala řada titulků. Nemám rád generalizování, proto nelze napsat, že čeští novináři neumějí pracovat s fakty. Existuje řada velice kvalitních novinářů, z nichž bych dnes nejvýše postavil publicistu a excelentního komentátora Karla Hvížďalu, ale vedle nich je velké množství žurnalistů, kteří mají při práci s fakty a jejich analyzování zjevné problémy. Viz sociální dávky vicepremiéra.

Jaké jsou důvody personální bídy české žurnalistiky? Nejsem mediální teoretik, ale přesto se pokusím nastínit několik příčin, jak je vidím já. Je to obrovský nárůst počtu tištěných titulů, internetových serverů, rozhlasových stanic i televizních kanálů, které nabírají „žurnalisty“ na ulici, bez patřičného vzdělání, zkušeností a analytického myšlení, bohužel často i bez znalosti českého jazyka. Dobrý novinář je nedostatkovým zbožím. Patrná je vedle nízké kvality řady novinářů i stále výraznější absence novinářské etiky (ověřování informace z více zdrojů atd.), velice smutným jevem je i bulvarizace seriózních titulů, snad jen s výjimkou Hospodářských novin, Eura, Ekonomu a možná i některých dalších.

Většina medií se sice snaží vypadat nadstranicky, objektivně a nestranně, ale nedaří se jim to; většinou je jasné, za koho (jakou politickou stranu) novináři kopou. Výjimkou, nikterak chvályhodnou, je snad jen list Haló noviny, který si opravdu na nic nehraje. Slovník, frazeologie i nahlížení současných problémů zastydlou normalizační optikou dávají jasně najevo, pro které čtenáře je určen a jakou legitimaci nosí redaktoři v kapse.

Svoji roli hlídacího psa kvality české žurnalistiky (nikoliv roli cenzora!) by měly hrát instituce jako Syndikát novinářů či Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Syndikát novinářů je však organizací téměř neviditelnou a Rada pro rozhlasové a televizní vysílání je spíše prodlouženou rukou politických partají, s připraveným práskajícím bičíkem na nehodné a nepohodlné novináře, kteří se poctivě snaží plnit roli hlídacího psa demokracie. Bez ohledu na jejich novinářské kvality.