Komunističtí zákonodárci mají sladký život. Nikdo se ně příliš nezajímá, nikdo nezpochybňuje jejich volební program, nikdo nepitvá jejich majetky. V poklidu si užívají prebend. Před volbou prezidenta ale opět ožívají a dosyta si užívají své důležitosti.

Před nedávnem jsem publikoval článek Hledejme prezidenta, který neklepe na dveře komunistů. A zmínil jsem tehdy uvažovaného kandidáta Karla Schwarzenberga jako muže, který by zcela jistě na dveře klubu KSČM neklepal. Asi by ale na svoji zásadovost doplatil.

Ekonom Jan Švejnar, prezidentský kandidát sociálních demokratů a zelených, je ryzí pragmatik a s klepáním na dveře komunistů nemá problém, stejně jako jeho protivník Václav Klaus. I když jsou komunisté dlouhé měsíce útrpně přehlíženi a nikdo s nimi veřejně nechce nic mít, český prezident se bez rudých třešniček na korunovačním dortu neobejde. Chce se říci bohužel, ale tak jsou nastavena demokratická pravidla, která musíme respektovat.

S komunisty se nemluví – ale pouze, pokud je nepotřebujeme. A je jedno, zda je potřebuje ODS, sociální demokraté nebo třeba Jan Švejnar, který před komunisty a životem v jejich vysněném ráji utekl do USA. Účel světí prostředky, všichni klepou na dveře strany, která se nikdy úplně neodstřihnula od minulosti. Vyčpělou vůni třešniček tak přebíjí nakyslý zápach falše a pokrytectví politiků „napříč politickým spektrem“.

Komunisté vystupují z šedivé nicotnosti a sladkého nicnedělání pouze v případech, kdy o něco jde. Mají zajímavou pozici: nikdo je k ničemu nechce pustit, ale jejich hlasy přesto rozhodují o nejdůležitějších záležitostech země, jako je státní rozpočet, udělení důvěry vládě nebo zmíněná volba prezidenta. Celkem 26 komunistických poslanců a tři senátoři, z matematického pohledu zanedbatelná menšina, hraje a má šanci zásadně ovlivňovat vysokou hru. Stejně jako současní dva partajní zrádci (nebo konstruktivní poslanci, jak jim říká vždy druhá strana). V tuto chvíli mě jen napadají slova jímavé písně Epitaph od King Crimson: The fate of all mankind I see is in the hands of fools (Osud celého lidstva, vidím, je v rukou bláznů).

Chtě nebo nechtě si musíme připustit, že komunisté osmnáct let po sametovém listopadu stále rozhodují o našem bytí. Žijí svůj sladký život, užívají si svoji neviditelnou i důležitou pozici, moc, kterou jim udělili ve volbách většinou čeští důchodci. Neopíjejme se ale vidinou, že voliči KSČM stárnou a stárnou. Nezapomínejme, že nestabilní politická scéna vhání zejména mladé a nevzdělané voliče do područí extrémistických politických stran. Na vlastní kůži jsem zažil vzestup komunismu a levičáctví ve Francii v době, kdy jsem studoval v Paříži. A nerad bych podobný růst obliby komunismu u mladých viděl i v Česku. Je na představitelích demokratických stran, aby kultivovali politickou scénu a nedali extrémismu šanci. Aby klepali na dveře komunistů co nejméně. Aby vyčpělá vůně třešní postupně zcela vyšuměla do zapomnění.