Čeští (českoslovenští) prezidenti se tradičně od dob Tomáše G. Masaryka těší vysoké úctě občanů, navzdory jejich rozdílné kvalitě. Po letech totality se v těchto dnech opět opájíme pocitem, že žijeme v demokracii a jméno budoucího prezidenta bude výsledkem demokratické volby. To je ale zásadní omyl, systém volby prezidenta je založen na partikracii.

Celý národ sleduje s napětím prezidentský souboj Václav Klaus versus Jan Švejnar, lidé horečně a s nadšením posílají hlasy svým favoritům do anket na nejrůznějších internetových serverech. Občané se cítí být díky mediím vtaženi do hry o prezidenta, vnímají, že jsou součástí oné hodně viditelné show. Na rozdíl od současně probíhajících primárek v USA jsou ale pouhými bezvýznamnými divadelními kulisami, křovím pro 281 tanečníků. Jsou klamáni.

Všichni scénáristé a režiséři české prezidentské show by měli být rádi, že jedním z hlavním protagonistů tohoto divadla se stal Jan Švejnar. Muž s americkým úsměvem, americkým drivem, americkým prestižním vzděláním a celosvětovým renomé v ekonomických kruzích. A navíc sympaťák. Před pár týdny jej nikdo neznal, dnes jej zná díky jeho obrovskému nasazení každý a těší se stále vzrůstající podpoře veřejnosti. Přesto zůstává outsiderem prezidentské volby.

Při vší úctě k předchozím uvažovaným kandidátům opozice, asi nikdo z nich by nedokázal učinit z prezidentské volby tak „napínavé“ divadlo, jaké nám prezentují prostředky masové komunikace, asi nikdo by nedokázal tak vtáhnout občany do děje. Jan Švejnar je natolik kvalitním kandidátem, že i suverénní Václav Klaus lehce znervózněl a se svým týmem dělá strategické chyby. Například jeho výrok, že Švejnar „nesplňuje nároky na prezidentského kandidáta“, protože poměrně velkou část života prožil v zahraničí a nezná české reálie, je xenofobní a nedůstojný hlavy státu. Podle této Klausovy optiky by se Karel IV. nikdy nemohl stát českým králem, protože před korunovací žil v letech 1323 až 1333 ve Francii, kde získal v Paříži prvotřídní vzdělání (v Česku v té době nedostupné), Lucembursku a v Itálii. Štěstí, že tenkrát se vůči úspěšným vzdělaným Čechům, žijícím dočasně v zahraničí, nikdo nevymezoval - České království by se asi nestalo centrem Římskoněmecké říše.

Zatímco občan vzrušeně sleduje televizní vystoupení Klause a Švejnarovu spanilou jízdu po republice a opájí se demokracií, v zákulisí Parlamentu a Senátu se pracuje podle systému partikracie – vlády politických stran místo vlády lidu. Panuje tam čilý ruch, zatímco Cyril Svoboda (KDU-ČSL) veřejně přiznal obchod „hlasy lidovců za církevní restituce“, David Rath (ČSSD) hovoří o milionech v igelitkách. Ve smyslu nabídky a poptávky nemá Švejnar, nepropojený s místní elitní politickou scénou a klientelistickými kruhy, co nabídnout. Proto vyhraje Václav Klaus a není nutné se vzrušovat. Za co? To zůstane těžko (nebo naopak lehko) rozluštitelnou tajenkou. Pod iniciálami VK lze tedy najít i Velký Kryptogram.

S lehkou nadsázkou prezidentskou volbu popsal výstižně a stručně jeden diskutující pod blogy na aktuálně.cz: V Česku se prezident nevolí, ale kupuje/prodává. Švejnar jako komodita je neobchodovatelný, takže prezidentem bude Klaus. Platidlem je Čunek.

Obchodní a tudíž nedůstojný rozměr volby prezidenta v Česku může změnit pouze přímá volba občany České republiky. Pak bychom mohli hovořit o volbě demokratické a nikoliv partikratické. Nutné jsou ale změny v ústavě a faktem je, že z principu demokracie by měla být demokratická ústava schválena referendem. Současnou podobu ústavy s klauzulí o volbě prezidenta poslanci a senátory občané v referendu nikdy neschválili…