Poprázdninové čtení tisku po návratu do vlasti je vždy zajímavé, šokující, iritující i inspirativní. Alespoň pro psaní blogů. Tak nám začal školní rok a hojně se píše, že školství nutně potřebuje peníze. Ministerstvo školství se ale spíše zabývá poznámkou nespokojeného premiéra, že medailí z olympiády mohlo být více. Novým cílem má být vychovat více medailistů.

Světová i česká media v průběhu olympiády dramaticky líčila čínské továrny na šampiony, kde se vojenským drilem vychovávají od útlého dětství olympijští vítězové, kteří mají medailemi dokumentovat politickou vyspělost Číny a pokořit USA a zbytek světa. Ačkoliv pohled na čínskou státní výchovu sportovců je veskrze negativní, Česko se slovy premiéra i ministerstva hlásí prakticky k témuž systému.

Česká sportovní špička je prý příliš úzká a když se zraní či není ve formě Roman Šebrle, je třeba mít dalšího v záloze. To je absolutní hloupost. Roman Šebrle je jedinečnou osobností – zcela výjimečný talent, ochotný podstupovat tréninkovou dřinu a obětovat i své zdraví. Stejné podmínky pro přípravu měli i jiní desetibojaři, nejvšestrannějším atletem planety se stal ale on – stejně jako před ním Robert Změlík a Tomáš Dvořák, rovněž originální a jedinečné osobnosti. Volání po vytváření Šebrleho klonu za pomoci státních peněz je idealistické a nerealistické. Nejlepšího atleta světa nelze vyrobit penězi, on se musí narodit! A že nyní Roman Šebrle neuspěl na olympiádě? Není to tragédie, ale jen sport.

Stejně jako o „klonování“ Šebrleho či Štěpánky Hilgertové je škodlivé uvažovat o státní podpoře pouze v případě sportů, které jsou v programu olympiády. Začíná školní rok a mezi školáky je v současnosti velmi populární floorbal. Neolympijský, finančně nenáročný sport, který děti aktivizuje a dokáže je odtrhnout od vysedávání u počítačových her. Nakupme raději dětem dostatek floorbalových hokejek a přemýšlejme, zda potřebuje Česko za desítky milionů speciální stadion pro Martinu Sáblíkovou, která se stala mistryní světa, i když se připravovala v minulosti na rybníku. Kolik máme v Česku rychlobruslařů – deset, dvacet? Malých floorbalistů a fotbalistů jsou statisíce.

Na olympiádě v Pekingu zazněla česká hymna třikrát – to znamená 180 vteřin slávy. Výkony Kateřiny Emmons, Davida Kosteleckého a Barbory Špotákové přinesly i nevyčíslitelné množství pozitivních emocí. Pokud jsme ale u čísel, přiznám se, že mě při zpětném čtení tisku více než malý počet zlatých medailí znepokojilo číslo 2300 – tolik prý máme v Česku mostů v havarijním stavu. Znepokojil mě i reálný pokles mezd učitelů, který logicky vyústí v další odchody těch nejlepších do soukromého byznysu. Ve světě vyspělost země hodnotí více podle vzdělanosti a infrastruktury než na základě počtu získaných olympijských medailí. V Pekingu se rozdělovalo 302 sad medailí v mnohdy absurdních disciplinách a v té medailové inflaci je nepodstatné, zda Česko získá jednu, tři nebo pět zlatých.

Vláda by měla lépe vyhodnocovat priority a posteriority, zabývat se přednostně tím podstatným. Pokud prohraje Šebrle, občany to prakticky nezasáhne. Pokud prohrává vláda, pokud ministři nepodávají medailové výkony, doplácejí na to všichni.