Mráz a paradox lidského srdce
Je takový paradox: čím víc klesá teploměr, tím víc tají lidská srdce: krev fakt není voda. Dobře je to vidět na našem vztahu k bezdomovcům.
Tato podmnožina menšinové skupiny takzvaných nepřizpůsobivých nám, tedy většinové skupině řádných občanů – říkejme si pro potřeby tohoto textu přizpůsobiví – v časech nad nulou páchne nebo jinak vadí. Když však přijde třeskutý mráz, nám přizpůsobivým roztají srdce a přejeme si, aby bezdomovci neumrzli. Někdo pro to i něco dělá: dá pár korun, uvaří polévku, přinese do charity několik starých svetrů, a když pracuje v médiích, připraví tak zvané há-el-péčko neboli hluboce lidský příběh do příštího vydání či vysílání, aby na tuhle situaci upozornil.
A někdo chce udělat ještě o hodně víc. Dalibor Dědek, který je z Jablonce, a tak má s mrazem větší zkušenosti než lidé z Prahy, která leží v nížině, dokonce nabídl pražskému magistrátu nafukovací halu, ve které by mohlo docela dost ze čtyř tisíc tamních bezdomovců v případě mrazů přespávat. Protože mu to pálí – jak jinak by mohl vymyslet a vést tak úspěšnou firmu jako je Jablotron? – nabídl halu včas, dřív než přišly mrazy. Čímž zahájil příběh čtyř dopisů o hale, který vypadá, jako by jejich autor, náměstek primátora Kabický, pracoval podle schématu antického dramatu.
Posuďte sami: Expozice – první dopis: Magistrát děkuje za nabídku haly.
Kolize – druhý dopis: magistrát žádá, aby dárce postavil halu co nejrychleji neboť mrazy se blíží.
Krize – třetí dopis: magistrát informuje, že na provoz haly nebude mít peníze, takže žádnou darovanou halu nechce.
Peripetie – výměna dopisů mezi obdarovaným a dárcem: dárce ujišťuje, že provoz zaplatí taky. Magistrát namítá, že bezdomovců by bylo ve stanu moc a protože jsou nepřizpůsobiví, kdo ví, jestli by ho nezapálili. Všimněme si dramatického oblouku, daného nutností volby: umrznout či uhořet – to je to, oč tu běží, napsal by bezpochyby Shakespeare, kdyby pracoval na pražském magistrátu.
Poslední fáze antického dramatu je nazývána katastrofa či katarze: přestože rtuť v teploměru neúprosně klesá, magistrát nabízenou halu odmítá a místo ní vztyčuje několik velkoprostorových stanů, v nichž lidé bez domova mohou přespávat. Budiž jakožto epilog konstatováno, že zaplať Bůh za ty stany, a není to míněno ironicky.
Jako každé drama, které nechce být jen fraškou, odráží však i příběh dopisů něco hlubšího, co zůstává nevysloveno v pozadí? Proč, sakra, ten magistrát tu halu nechce? Soudí za A/ neoliberálně, že to, co je zadarmo, je z principu špatné? Nebo za B/ antikorupčně, že by pak Jablotron taky chtěl vyhrávat soutěže vypisované Dopravním podnikem? Obávám se, že pravda je za C/, totiž že hala, jednou nafouknuta, mohla by přežít mrazy, nepřizpůsobiví by si na ni mohli zvyknout a nám přizpůsobivým by to nevonělo.
Všichni, kdo se zabývají sociální prací se všemi podmnožinami nepřizpůsobivých, s bezdomovci, Romy, uprchlíky, drogově závislými a dalšími, už dobře vědí, že když nemrzne, a to je skoro pořád, je téměř neřešitelným problémem dosáhnout souhlasu jediného pražského obvodu, aby jakákoli služba, která má nepřizpůsobivým pomáhat, fungovala v místech, kde se pohybujeme a žijeme my přizpůsobiví. Není tak dávno, co nedávný vyzyvatel primátora Svobody v boji o to, kdo bude stát v čele ODS, Jiří Janeček, prosazoval úžasný plán koncentrovat nepřizpůsobivé v jakémsi táboře ve volné krajině za městem. Dodejme, že ani zleva pražští politici nevidí nepřizpůsobivé rádi: nejhlasitějšími odpůrci fungování kontaktního centra pro drogově závislé na Praze 5 byli zastupitelé za sociální demokracii.
Když nemrzne, jsou nepřizpůsobiví zkrátka něco jako jaderný odpad: nikdo je na svém území nechce. I když, jaderný odpad je na tom líp, protože peníze nakonec vždycky jeho problémy vyřeší a najdou si obec, která se nad ním slituje. Avšak na ty nepřizpůsobivé my přizpůsobiví myslíme a jsme ochotni vydávat peníze, jen když mrzne, až praští.
Zkrátka, jak už jsem připomínal na začátku, krev fakt není voda. Ten paradox platí i obráceně: ve chvíli kdy se rtuť teploměru vrátí, kam patří, lidská srdce opět ztvrdnou a okorají.
Psáno pro Rádio Česko
Tato podmnožina menšinové skupiny takzvaných nepřizpůsobivých nám, tedy většinové skupině řádných občanů – říkejme si pro potřeby tohoto textu přizpůsobiví – v časech nad nulou páchne nebo jinak vadí. Když však přijde třeskutý mráz, nám přizpůsobivým roztají srdce a přejeme si, aby bezdomovci neumrzli. Někdo pro to i něco dělá: dá pár korun, uvaří polévku, přinese do charity několik starých svetrů, a když pracuje v médiích, připraví tak zvané há-el-péčko neboli hluboce lidský příběh do příštího vydání či vysílání, aby na tuhle situaci upozornil.
A někdo chce udělat ještě o hodně víc. Dalibor Dědek, který je z Jablonce, a tak má s mrazem větší zkušenosti než lidé z Prahy, která leží v nížině, dokonce nabídl pražskému magistrátu nafukovací halu, ve které by mohlo docela dost ze čtyř tisíc tamních bezdomovců v případě mrazů přespávat. Protože mu to pálí – jak jinak by mohl vymyslet a vést tak úspěšnou firmu jako je Jablotron? – nabídl halu včas, dřív než přišly mrazy. Čímž zahájil příběh čtyř dopisů o hale, který vypadá, jako by jejich autor, náměstek primátora Kabický, pracoval podle schématu antického dramatu.
Posuďte sami: Expozice – první dopis: Magistrát děkuje za nabídku haly.
Kolize – druhý dopis: magistrát žádá, aby dárce postavil halu co nejrychleji neboť mrazy se blíží.
Krize – třetí dopis: magistrát informuje, že na provoz haly nebude mít peníze, takže žádnou darovanou halu nechce.
Peripetie – výměna dopisů mezi obdarovaným a dárcem: dárce ujišťuje, že provoz zaplatí taky. Magistrát namítá, že bezdomovců by bylo ve stanu moc a protože jsou nepřizpůsobiví, kdo ví, jestli by ho nezapálili. Všimněme si dramatického oblouku, daného nutností volby: umrznout či uhořet – to je to, oč tu běží, napsal by bezpochyby Shakespeare, kdyby pracoval na pražském magistrátu.
Poslední fáze antického dramatu je nazývána katastrofa či katarze: přestože rtuť v teploměru neúprosně klesá, magistrát nabízenou halu odmítá a místo ní vztyčuje několik velkoprostorových stanů, v nichž lidé bez domova mohou přespávat. Budiž jakožto epilog konstatováno, že zaplať Bůh za ty stany, a není to míněno ironicky.
Jako každé drama, které nechce být jen fraškou, odráží však i příběh dopisů něco hlubšího, co zůstává nevysloveno v pozadí? Proč, sakra, ten magistrát tu halu nechce? Soudí za A/ neoliberálně, že to, co je zadarmo, je z principu špatné? Nebo za B/ antikorupčně, že by pak Jablotron taky chtěl vyhrávat soutěže vypisované Dopravním podnikem? Obávám se, že pravda je za C/, totiž že hala, jednou nafouknuta, mohla by přežít mrazy, nepřizpůsobiví by si na ni mohli zvyknout a nám přizpůsobivým by to nevonělo.
Všichni, kdo se zabývají sociální prací se všemi podmnožinami nepřizpůsobivých, s bezdomovci, Romy, uprchlíky, drogově závislými a dalšími, už dobře vědí, že když nemrzne, a to je skoro pořád, je téměř neřešitelným problémem dosáhnout souhlasu jediného pražského obvodu, aby jakákoli služba, která má nepřizpůsobivým pomáhat, fungovala v místech, kde se pohybujeme a žijeme my přizpůsobiví. Není tak dávno, co nedávný vyzyvatel primátora Svobody v boji o to, kdo bude stát v čele ODS, Jiří Janeček, prosazoval úžasný plán koncentrovat nepřizpůsobivé v jakémsi táboře ve volné krajině za městem. Dodejme, že ani zleva pražští politici nevidí nepřizpůsobivé rádi: nejhlasitějšími odpůrci fungování kontaktního centra pro drogově závislé na Praze 5 byli zastupitelé za sociální demokracii.
Když nemrzne, jsou nepřizpůsobiví zkrátka něco jako jaderný odpad: nikdo je na svém území nechce. I když, jaderný odpad je na tom líp, protože peníze nakonec vždycky jeho problémy vyřeší a najdou si obec, která se nad ním slituje. Avšak na ty nepřizpůsobivé my přizpůsobiví myslíme a jsme ochotni vydávat peníze, jen když mrzne, až praští.
Zkrátka, jak už jsem připomínal na začátku, krev fakt není voda. Ten paradox platí i obráceně: ve chvíli kdy se rtuť teploměru vrátí, kam patří, lidská srdce opět ztvrdnou a okorají.
Psáno pro Rádio Česko