Třicet let teorie rozbitých oken

07. 03. 2012 | 12:22
Přečteno 9023 krát
Maskována marketingovými slogany o „nulové toleranci“ a „kvalitě života“ pomohla teorie rozbitých oken výrazně snížit pouliční násilí a zločinnost.

V pátek 2. března zemřel v Bostonu ve věku 80 let James Q. Wilson – americký politolog, sociolog,odborník na veřejnou správu, kriminolog a konzervativní myslitel, jemuž se poštěstilo co málokomu: napsal článek, který posunul schopnost Ameriky a podle mnohých i světa účinněji se bránit rostoucí kriminalitě ve městech. Shodou okolností vyšel onen článek, jehož spoluautorem byl kriminolog George L. Kelling, v březnu 1982 v bostonském měsíčníku Atlantic Monthly pod titulkem Rozbitá okna (Broken Windows), tedy přesně před třiceti lety.
Nadtitulek Policie a bezpečnost v nejbližším okolí naznačoval, k čemu metafora (Kelling autorství později slavného přirovnání vždy přiznával Willsonovi), odkazovala: že totiž míra zločinnosti velice blízce souvisí se stavem prostředí. Čím víc se povaluje po ulicích odpadu, čím víc stěn pokrývají grafitti a čím víc je kolem dokola rozbitých oken, která nikdo nezasklí, tím pravděpodobnější je, že se v takovém prostředí bude krást, přepadat, loupit, tím víc tam pokvete obchod s drogami a tím víc se tam bude zabíjet.
„Tak jako dnes lékaři dobře vědí, že důležité je nejen léčit choroby, ale také pečovat o zdraví, měli by policisté – a také my ostatní – chápat, jak důležité je dbát o to, abychom žili v prostředí, kde nebudou rozbitá okna,“ zní poslední věta textu, který dal jméno škole prevence kriminality a obrany před jejím nárůstem, jíž se začalo říkat teorie rozbitých oken.

Zimbardův starší experiment

Willson s Kellingem připomněli, čeho si všimli už dříve sociální psychologové i policisté: že pokud rozbité okno zůstane nezaskleno, brzy budou prázdná i další. Nejde o to, že by okolí bylo obydleno rozbíječi oken. Dlouho nezasklené okno je jen signálem pro všechny, že se tu okna rozbíjet smějí nebo že je to v daném prostředí sociální normou.
Autoři připomněli experiment slavného psychologa Phillipa Zimbarda z roku 1969 (předcházel Zimbardovu známému vězeňskému experimentu). Psycholog umístil dvě auta s odstraněnými značkami a otevřenou kapotou na různých místech – jedno v zanedbaném Bronxu, druhé na spořádané ulici v kalifornském Palo Altu. V Bronxu zaútočili na auto první vandalové po deseti minutách a během čtyřiadvaceti hodin bylo auto obrané na kost. Většina z nich byli dobře oblečení běloši. V Palo Altu vydrželo auto týden netknuté. Teprve když je Zimbardo potloukl kladivem, přidali se v řádu hodin další – opět spořádaně vyhlížející běloši.

Z Bostonu do New Yorku

Teorie rozbitých oken se začala v reálném světě poprvé uplatňovat tam, kde vznikla a byla publikována – v Bostonu. Prosazovat ji začal policista William J. Bratton, který v té době šéfoval tamní dopravní policii. Protože se znal s Kellingem, rozhodl se zařadit prvky péče o prostředí a zasahování proti zdánlivě nepatrným prohřeškům do policejní strategie svého odboru a statistika kriminality brzy klesla o 27 procent. Neméně dobře se mu dařilo, když v roce 1990 krátce vedl dopravní policii v New Yorku.
Výsledky byly tak zřetelné, že si jejich potenciálu i práce Willsona s Kellingem všiml i newyorský státní návladní Rudy Guiliani, který v té době začal usilovat o křeslo starosty. Jednou z prvních věcí, jež Giuliani po svém zvolení udělal, bylo že Brattona jmenoval šéfem policie New Yorku. Teorie rozbitých oken tak dvanáct let po svém vzniku mohla být podrobena té nejtěžší zkoušce: snížit kriminalitu v nejsledovanějším a svým způsobem nejdůležitějším městě světa. Úvahy původně teoretické, uskutečňované vzdělaným a otevřeným policistou a zaštítěné odvážným a tvrdým politikem pronikaly do světa pod dvěma marketingovými slogany, které žijí dodnes a přenesly se do celé řady dalších míst Ameriky i zeměkoule: „nulová tolerance“ a „kvalita života“.
Bratton vydržel v čele newyorské policie pouhé dva roky. Odešel poté, co byl obviněn ze zneužití svého postavení; není však málo těch, kdo soudili, že důvodem bylo starostovo ego, které těžko snášelo někoho, kdy by mohl zastínit jeho slávu vítěze nad pouliční a násilnou kriminalitou. Metody důsledného zasahování proti drobným prohřeškům totiž fungovaly, počínaje každodenním pulírováním vozů metra od grafitti, přes zásahy proti nechtěným umývačům oken aut stojících na křižovatkách až k nesmlouvavému boji proti drogám. Počet násilných trestných činů klesl na polovinu, počet vražd o 70 procent. Giuliani se tak nakonec stal slavným vítězem nad newyorským zločinem a Bratton (po několika letech strávených v soukromém sektoru) šéfem policie v Los Angeles (2002-2009).

Každá teorie má své odpůrce

Zpochybňování je pochopitelně vystavena i Willsonova-Kellingova teorie rozbitých oken. Tak například autoři bestselleru Freakonomics Steven D. Lewitt a Stephen J. Doubner považují za prvotní příčinu poklesu kriminality v půli 90. let minulého století legalizaci potratů ze 70. let, která prudce snížila počet mladistvých delikventů z problematických prostředí. Jiní autoři soudí, že pokles kriminality mnohem víc souvisí s vývojem drogové scény, zejména pak s náhlým poklesem cen cracku a jiní zase, že ač péče o rozbitá okna je důležitá, role policie s tím ani tak nesouvisí a že významnou roli hrají přes veškerý pokrok, kterého Spojené státy dosáhly, rasové problémy.
Problematická však je i její aplikace v rámci rozličných národních stereotypů. Zkusme si to ostatně představit na příkladu Prahy: město jako celek i jednotlivé městské části žádnou strategii postavenou na teorii rozbitých oknem nemají a okolí popelnic, obvykle poseté papíry, petlahvemi a tím, co se do nich nevešlo napovídá, že nic takového neleží na srdci ani obyvatelům města. Všechny spojuje nanejvýš představa, že nejlepší by bylo veškeré „nepřizpůsobivé“ odsunout někam za město. To, že by podobné úvahy, s nimiž přišel před třiceti lety Willson s Kellingem mohl uskutečnit kvalitní policista a zaštítit moudrý politik je jen iluzí – zato výběrové řízení na reklamní kampaň se slogany „nulová tolerance“ a „kvalita života“ umí vypsat každá radnice.

Vyšlo v Lidových novinách 6. 3. 2012

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy