Jsem na své čtrnácté cyklistické cestě, tentokrát po jihovýchodní části afrického kontinentu.

Lusaka
Znovu do Afriky

Nezávislé cestování po Africe bývá dost náročné. To je ale vyváženo možností vidět velká zvířata v divoké přírodě. Proto jsem se letos "přemluvil" a do Afriky znovu vyrazil - až budu (ještě) starší, asi bych si už netroufl. A opět do její jižní části. Před pěti lety jsem projel západní část, letos by to mělo být na východě.

Příprava na cestu byla výrazně ovlivněna nemocnou rukou mé ženy. V půlce srpna ji dali pravou ruku do sádry, takže jsem se stal doslova její pravou rukou. Hlavně jsem podle pokynů prováděl rozličné kuchařské práce, které jsem v životě nedělal. No, neotrávili jsme se, zvládli jsme to obstojně. Vedlejším účinkem tohoto stavu bylo neustálé odkládání cestovních příprav. Já tomu plánování nikdy moc nedal, ale fyzicky zabalit přece jenom musím. Nechal jsem to na poslední dva dny a bylo to náročné. Byl jsem neustále odvoláván k pomocným pracím a mezitím jsem samozřejmě zapomněl, co jsem to chtěl přihodit do kufru. Už brzy se dozvím, co všechno jsem doma zapomněl.

Letěl jsem do Amsterdamu s KLM a byl jsem příjemně překvapen servisem na palubě. Dostali jsme netypicky slušnou svačinu (plněnou tortilu) a dokonce bylo i pivo a víno. Ještě před pár lety to bývalo samozřejmé, ale dneska vám skoro všechny aerolinky na takovém letu dají maximálně pohárek vody. Dále jsem letěl do Nairobi s Kenya Airlines a rozdíl v servisu byl nebetyčný. Rozdali večeři a potom už se neukázali až do snídaně. Získat pouhou sklenici vody mimo roznášku jídel byl nadlidský úkol. Alespoň měli nový eroplán Boeing 787.



Poslední úsek Embraerem 190 do Lusaky stál už vskutku za starou bačkoru. Příruční zavazadla se nevešla do horních schránek a tak je měli lidi pod nohama a dvouhodinový let strávili v poloze skrčence. Bylo znát, že jsme v Africe. V Lusace jsme od letadla došli pěšky do letištní budovy. Měl jsem připraveny vyplněné vízové formuláře, kopii pasu a 2 fotografie přesně podle pokynů zambijského ZAMINI. Zbytečně - pasovák mi řekl, že to nepotřebuje, pouze na avizovaných 50 USD za jednorázové vízum trval.


Kolo v trapu
Pochvaloval jsem si brzký ranní přílet. Zamýšlel jsem smontovat kolo na letišti a do 30 km vzdálené Lusaky dojet vlastními silami. Nicméně mi, stejně jako dalším 15 lidem, zavazadlo nedorazilo. Na oplátku se na pásu do nekonečna točilo asi 20 vypasených kufrů. Prostě to zbodali dokonale. Vyplnil jsem formulář, důrazně požádal o dovezení kola do hostelu a nijak se moc nevzrušoval. Taky proč - v půli srpna jsme letěli z římského Fiumicina. Z autobusu, který nás vezl k letadlu, jsme viděli, jak z vozíků padala zavazadla na beton a řidiči to ani nezaznamenali a uháněli dál. Proč by to mělo být ausgerechnet v Africe lepší?

Bankomat mi nasypal zdejší Kwačeny (je jich 10 za americký dolar), pohovořil jsem s několika taxikáři a kývnul nejnižší nabídce. Za necelou hodinu už jsem byl jediný málo opálený host malého hostelu. Realita se silně rozcházela s jejich nabídkou na booking.com, ale majitelky se to snažily dohánět šarmem. Úplně jsem jim to nebaštil a donutil je dát mi jejich nejlepší pokoj.


Vyrazil jsem do 30 minut vzdáleného nákupního centra Manda Hill Mall s cílem se najíst a nakoupit zásoby. Zdejší realita není příliš potěšující. Na krajnicích silnic silná vrstva prašného písku, kterou se chodci musí brodit, když nechtějí riskovat sražení autem. K tomu vedro doprovázené větrem slušné intenzity. Na procházku nic moc.


Doma jsem řešil jaký vzít vařič. Zjišťoval jsem, zda se v Zambii prodávají kempingové plynové kartuše se šroubením. Nic jsem nenašel a to jsem psal dotazy i do zdejších obchoů a ptal jsem se i v hostelu (nikdo se neobtěžoval mi odpovědět). Podle komentářů na netu jsem usoudil, že kartuše nejsou k mání. Proto jsem zrepasoval benzinový Whisper Lite International a budu vařit na benzinu od pumpy. A tak mne vážně překvapilo, když jsem v supermarketu Game viděl celou polici zmíněných kartuší. Mohl jsem ušetřit váhu, ale hlavně se obejít bez špinavých rukou od sazí, čemuž se při používání automobilového benzinu k vaření nevyhnete.

Další nepříjemnost se objevila hned ráno. Večer se mi asi 3 hodiny aktualizoval počítač a ráno se odmítl připojit ke zdejšímu internetu. Byl to evidentně konflikt firewallů. Totéž se mi stalo na desktopu v kanceláři asi před měsícem a já si zapsal postup, jak to napravit. Postup je ale na počítači v Praze. Hloubal jsem tedy bez podpory internetu a poprvé litoval, že jsem si vzal s sebou starý tlačítkový mobil (smartphone se vám zde snaží ukrást jako první). Jinak bych si to na smartphonu vygůglil. Po půlhodině jsem se protrápil ke zdárnému konci a internet opět chodí. Sice pomalu a nespolehlivě, ale to není mým notebookem. Samozřejmě jsem automatické aktualizace zakázal.


Zavolal jsem na letiště a s radostí zjistil, že kolo dorazilo. Chtěl jsem, aby mi ho doručili. Oni to lišácky odmítli s tím, že kolo musí nejdříve prozkoumat celníci. Musím si ho vyzvednout osobně. Chtěl jsem trochu ušetřit, taxíkem stojí jedna cesta zhruba 300 Kwacha (30 USD). Domluvil jsem se s majitelkami hostelu, ony sehnaly kamaráda a ten mne za mírnější cenu odvezl. Na letišti jsem ještě musel projít bezpečnostní kontrolou, ale potom mi kolo vydali a celníky k tomu vůbec nevolali.


Po smontování kola jsem se odpoledne vydal do centra. Tak ošklivé, nezajímavé a špinavé hlavní město aby pohledal. Neviděl jsem jedinou slušnou budovu, nebylo co fotit. Zítra to ještě prozkoumám podrobně, ale je to fakt bída. Světlým momentem byla návštěva kostela kousek od hostelu, ve kterém probíhala zpívaná soulová mše. Silný zážitek - kostel poloprázdný, ale všichni zpívali a houpali se do rytmu s nadšením. Kousek dál jsem objevil gospelový kostel. Zítra je mše od 11 hodin, tak se tam chci jít podívat.




Mořil jsem se opetovně se zdejším připojením k internetu, ale nechytil jsem se. Majitelky byly pryč, mladé holky, které zde za bydlení uklízejí mi řekly, že to funguje opravdu jen sporadicky. Přitom komentáře na booking.com wifi v tomto hostelu chválily. Stejně jako další věci, které byly ve skutečnosti o 2 řády horší než podle popisu na booking.com. Jediné co sedělo bylo, že majitelky jsou vstřícné a snaživé. Prostě jsem si blbě vybral.


Roztřídil jsem věci do cyklistických brašen. Co má být obsahem které z brašen mám už roky zažité, šlo mi to jako po másle. V jedenáct jsem byl v gospelovém kostele. Zklamalo mne, že před oltářem nebyl žádný gospelový sbor, ale zpěv obstarával celý - mimochodem zcela zaplněný - kostel. Přestože jsem se snažil krčit nenápadně v koutě, byl jsem vyhmátnut, vnutili mi zpěvník a kontrolovali, zda opravdu zpívám. Vydržel jsem 2 songy a potom jsem se decentně vytratil. Na ulicích bylo znát, že je dnes neděle. Svátečně nastrojené ženy pospíchaly do kostelů. Kupodivu jsem potkal i spoustu mužských v "božíhodových" kvádrech se zpěvníkem nebo biblí pod paží, jak důstojně kráčí do svatostánků.


Mým hlavním cílem bylo koupit opalovací krém. Je problém ho sehnat, místní ho z pochopitelných důvodů nepotřebují. Proto jsem vyrazil znovu do centra. Jenže se mi nechtělo v tom vedru a prachu šlapat 3 kilometry. Počkal jsem na místní živelnou veřejnou dopravu. Malé mikrobusy pro 12 lidí bývají permanentně přecpané. O to se stará "průvodčí", jehož hlavní funkcí je nahnat do mikrobusu co nejvíce pasažérů. Každý chodec je osloven, kdyžtak se k němu zacouvá. Bez ohledu na přeplněnost vozu ho tam průvodčí vždycky nějak vecpe. Vzpomněl jsem si na Jižní Ameriku, tam to funguje stejně.


Opalovací krém s faktorem 27 nakonec v jedné z drogerií vyšátrali a taky mi ho prodali s patřičnou cenovou přirážkou. Já byl tak rád, že jsem ho sehnal, že jsem ani o ceně nesmlouval. V neděli jsou v celém centru proslulé trhy, kde se v prachu, špíně a smradu prodává všechno možné. V průvodci varovali před jejich návštěvou, prý tam každého turistu okradou o vše, co při sobě má. Je pravda, že jsem se tam vyjímal doslova jako bílá vrána a vytáhnout foťák jsem se prostě neodvážil.


Cairo je hlavní třídou města, dá-li se na tuto ulici vůbec použít tak vznešený název. Okolo ní jsou banky a budovy různých nadnárodních společností. Téměř všechny v neinvenčním, skoro panelákovém, designu. Pouze budova jedné z bank trochu připomínala architekturu, tak jsem si ji z ulice vyfotil. Vystartoval na mne strážce, čapnul mne za ruku a vlekl mne do strážnice. Tam na mne chvíli machrovali, donutili mne fotky vymazat a poučili mne, že si zítra můžu zažádat o povolení budovu vyfotit. Nebojte se, o nic jste nepřišli, u nás byste si o takový barák ani neopřeli kolo.

Kdybych nemusel řešit problémy se zatoulaným kolem, asi bych se v Lusace unudil k smrti. Neznám jiné hlavní město třináctimilionového národa, ve kterém není ani náznak nějaké obstojné památky. Řečeno stručně, kvůli Lusace do Zambie nejezděte.