Část jedenáctá.
Jsem na své čtrnácté cyklistické cestě, tentokrát po jihovýchodní části afrického kontinentu.

Nová mapy do GPS
S Open Source mapami jsem spokojen nebyl. Často nebyly schopny trasovat, místní adresy ulic a měst většinou neznaly. Byly ovšem zadarmo. Vzpomněl jsem si na cestu Afrikou před 5 lety. Na poslední úsek cesty jsem si koupil GPS mapy od Tracks4Africa a byl jsem spokojen. Udělal jsem totéž, za cca 600 korun koupil mapy území, kde bych se měl pohybovat. Soubory přišly mailem. Musel jsem stáhnout a nainstalovat BaseCamp od Garminu (je zdarma) a s jeho pomocí nahrát nové mapy do navigace. Kabel na propojení Oregonu 550 s počítačem jsem neměl. Stačilo z něj vyndat SD kartu, dát do čtečky v počítači a vše se povedlo.


Do navigace jsem zadal 400 kilometrů vzdálený Hazyview v cyklistickém režimu (to abych nejel po dálnici, kam kola nesmí) a bez problémů vyjel z rušné Pretorie. Navigace mne zavedla na silnici R104, po které jsem jel celý den. Několik prvních kilometrů za Silvertonem bylo bez zpevněné krajnice. Potom se to ale zlepšilo, kvalitní povrch vozovky a asi 40 centimetrů široká krajnice mi stačily ke štěstí. Nicméně, byl jsem z formy. V Pretorii jsem toho moc nenaspal, chodil spát až po jedné hodině a taky jsem vypil více výživných nápojů, než je zdrávo. Silný protivítr, kopečky, funěl jsem jak mašina.


Bronkhorstspruit
Z mapy získané v turistických informacích v Pretorii jsem věděl, že poblíž Bronkhorstspruit je Nan Hua, největší buddhistický klášter v JAR. Nejdříve jsem si v Pick´n´Pay řádně nacpal nácka. Klasicky jsem zasedl na sokl před supermarketem a skutečně decentně, vlastním příborem, pojedl. Okolo chodilo překvapivé množství bělochů, nikdo si se mnou nepřišel popovídat. Většinou to byly ženy či dívky, to chápu. Ale chlapům jsem asi kazil renomé. Naopak místní amigos mne skoro nenechali najíst, pořád je mé kolo fascinovalo a nestále mne bombardovali dotazy.


Buddhistických chrámů jsem loni viděl na cestě Indočínou opravdu hodně. Byl jsem zvědav, jak vypadají v Africe. Měl jsem smůlu, v pondělí je celý obrovský komplex zavřený. Zvenčí to trochu připomíná Disneyland, přišlo mi to málo autentické. Podle cedulí se uvnitř nesmí skoro nic - fotit, filmovat, jezdit na kole, jíst, pít, těch zákazů bylo na ceduli u vstupu alespoň dvacet.


Dobrodruhem, jako obvykle
Od rána to vypadalo na déšť. Zataženo, mraky se válely nad zemí, vlhko. Po poledni se mraky zvedly a občas vysvitlo sluníčko. Měl jsem něco přes 60 kilometrů. V Bronkhorstspruit spousta guest houses, ale žádný kemping. Ve 25 kilometrů vzdáleném Balmoral mi GPS ukázala pouze křižovatku bez jakéhokoliv ubytování.

Nevadí, jedu dál. Ono to nějak dopadne, jako vždycky. 25 kilometrů je sice nic, ale silný protivítr a vytrvalé stoupání mi dávaly zabrat. Okolo půl čtvrté se setmělo a já v zrcátkách viděl, jak se na mne tlačí bouřka s blesky. Dokodrcal jsem se na křižovatku v Balmoral, začal pořádný slejvák. V místním obchůdku mne nasměrovali na prašnou silnici, kde kdysi bývalo ubytování, ale nyní je zrušené. Hned vedle je bar, tam si můžeš koupit pivo, to tady nemáme. V pláštěnce jsem dojel do hospody. Barman mne odvedl přes pozemek, kde na mne sice vybaflo sedm velkých psů, ale taky jejich subtilní, věčně hulící, velitelka.


Ubytováni v rondavelech zrušili. Ukázala mi nepoužívanou část jejich domu, tam že se můžu vyspat. Odklidila z postele hromadu haraburdí. Chtěla dojít pro povlečení, ale řekl jsem jí, že se vyspím ve svém spacáku. O placení za nocleh nechtěla ani slyšet.


Vidíte, zase to nějak dopadlo, tentokrát skvěle. V silném dešti jsem si doběhl do hospody pro pivka. Večeři jsem vynechal, jedl jsem chvíli po poledni. Zalezl jsem do postele, chvíli si četl. V osm hodin jsem usnul a probudil se až v sedm ráno. Spánkový deficit z Pretorie byl vymazán.

Ráno jsem chtěl paní dát nějaké peníze. Pořád namítala, že je to moc a nakonec si vzala alespoň sto randů. To je cena za stan v kempu. Je překvapivé, jak spánek člověka zregeneruje. Oproti včerejšku jsem mohl skály lámat. Ve 25 kilometrů vzdáleném Emalahleni jsem byl natotata. K tomu mi pomohl i mírný vítr, netypicky v zádech.


Protože nesmím po dálnici N4, do Middleburg jsem jel po lokální R555. Příšerná silnice s prašnou krajnicí, kamion za kamionem, skoro celé jsem to odjel po nezpevněné krajnici. Díky novým mapám jsem zajel k turistickému infocentru. Na rozdíl od Pretorie to tady fungovalo skvěle. Slečna mi našla kemping 12 kilometrů za městem a levný, přitom slušný, hotel se snídaní přímo v centru.


Middleburg
Ubytoval jsem se v hotelu. Největší hlad jsem ukojil hned na rohu. Steak s kaší mi dodaly sílu, elán i dobrou náladu. Mířil jsem do 500 metrů vzdáleného SPARu na hlavní třídě. Namotal se ke mně slušně vyhlížející mladík. Začal mi nabízet jejich taneční klub. Odpovídal jsem mu, místo abych ho ignoroval. Potom mi podával ruku a já blbec jí přijal. Přitáhl si mne k sobě, abych nemohl nic dělat a druhou rukou mi vjel do kapsy, kde si myslel, že mám peníze. Ze všech sil jsem mu dupnul na nárt a to ho odrovnalo. Začal sice řvát něco o bílých k..vách, ale tím to taky skončilo. Moje chyba, v tak malém městě jsem to za bílého dne nečekal. Ale měl fakt štěstí. Kdybych se nepřezul, asi bych mu železnými kufry na cyklistické botě nohu docela pochroumal.

Jak už to zde bývá, ve městě není nic, co by nám evropským zmlsancům připomínalo nějakou pamětihodnost. Je zde pár pomníčků z burské války, jeden úplně obyčejný most ještě od Anglánů a pěkný bílý kostel, obehnaný plotem, aby se k němu nemohlo.


Co mne naopak překvapilo, byla hotelová snídaně. Najedl jsem se předem na pokoji, neboť jsem čekal dva plátky chleba, máslo a džem. Místo toho plná palba - dvě vajíčka, párky, opečená slanina, opečené tousty obalené ve vajíčku. K dokonalé anglické snídani chyběly pouze fazole.
Zeptal jsem se místních, jak je to s placenou silnicí N4. V Middleburgu už nemá status dálnice, ale pouze highway, s klidem po ní mohu jet na kole. Moc jsem se do toho nehrnul a najel na R104, která se po 45 kilometrech na N4 připojuje.




Bylo to jak na houpačce. Prvních deset kilometrů jsem měl obavy, abych neonemocněl silikozou. Polykal jsem kila prachu na rozbité silnici, kde kousky původního asfaltu připomínaly archeologický nález. Potom se z téhle ošklivé kačenky vyloupla silnice s úplně novým povrchem. Skoro jsem slintal radostí, aby po dalších deseti kilometrech bylo všechno jinak. Kilometrový rozrytý úvoz do strmého kopce a potom standardní více méně rozbitá asfaltka. Velkou výhodou byla velmi malá frekvence aut.

Po 45 kilometrech jsem najel na N4. Skvělý povrch, luxusní více než metr široká krajnice. Pouze těch aut svištělo okolo mraky, ale díky krajnici jsem si jich nemusel všímat.

Narostly mi rohy a kopyto
Fakt jsem nevěděl, která bije. Přijel jsem do zanedbaného městečka jménem Belfast. Kemp tam není, hledal jsem ubytování v guest housech. Objel jsem jich všech šest a všude, poté co mne viděli, prohlásili, že mají plno. Přitom jsem si předem sundával přilbu a šátek, triko čisté, zip na šortkách zapnutý, žádné jójó mi pod nosem neviselo, optimistický úsměv na líci. Zřejmě měly v městečku čarodějnice sabat, bez ohledu na to, že byla středa.

Všechno zlé je pro něco dobré
Toto otřepané přísloví znovu prokázalo svou pravdivost. Najedl jsem se, koupil lahváče piva a vyrazil opět na silnici N4. Když nic nenajdu, zalezu někam a vyspím se u silnice. Po cestě bylo několik ukazatelů ke vzdáleným lodgím. Volal jsem jim, nikdo to nebral. Potom jsem uviděl nenápadnou ceduli na Anford Road House and Bar. Zavolal jsem, měli volno, cena příznivá (490 rand za noc). Projel jsem se dva kilometry po lesní cestě a připadal si jako v jižních Čechách.


Skvělé ubytování v krasném prostředí, pozdní odpolední slunce ozařovalo les a okolní pastviny. Majitel Hank Peterson přijel poté, co nakrmil ryby v rybníce a strávili jsme příjemnou půlhodinku tlacháním o všem možném. Pozval mne večer na pivo, že to tam dopovídáme.


Kolo jsem nechal s brašnami venku na louce před pokojem. Dal jsem si sprchu, šel se na chvilu natáhnout, usnul jsem jako dudek. Hank pro mne poslal služebnou, tak jsem se mu omluvil, že jsem grogy. Zkusil jsem chvilku číst, ale v osm jsem usnul a po deseti hodinách se vzbudil v šest ráno. Klid a venkovský vzduch dělá divy.

Ráno všichni spali, já vyrazil v krásném slunečném počasí zpátky na N4. V sedm kilometrů vzdáleném Milly's jsem si nechal udělat tři vajíčka a k tomu dojedl tři dny starou bulku a obří rajče. Takto posílen jsem se prodíral zdejšími kopci, užíval si kvalitního povrchu silnice, okukoval působivé požáry porostů v okolí.


Projel jsem Machado Toll Plaza, kde se platí mýtné. Je odstupňované podle velikosti vozidla - motorky platily 82 randů a největší auta se šesti a více nápravami asi 280 randů. Cyklisté neplatí nic. Zde jsem dokonce nemusel ani objíždět závoru, vzal jsem to chodníčkem pro pěší.


N4 se o kousek dál rozdvojuje. Vpravo (jižně) vede větev přes Waterval Boven, kde je dokonce jeden krátký tunel. Vlevo kopcovitá severní větev. Ano, po té jsem jel já. Vydupal jsem dva výživné kopce a dostal se na odbočku na silnici R36, která je pověstná svým mizerným stavem. V Middleburgu mne před ní varovali. Díry ve vozovce byly sice pořádně hluboké, ale na kole je snadné je objet. Chce to pouze pozorně sledovat cestu. Provoz velmi mírný a všichni se chovají ohleduplně, neboť kličkují mezi dírami.

Na několik kilometrů se zjevila velice slušná silnice s novým povrchem a širokou krajnicí. To zase jako mávnutím kouzelného proutku zmizelo, nahrazeno rozbitou vozovkou s desetikilometrovým, v závěru dost strmým stoupáním.

Propocená trika zase uschla při závěrečném sjezdu do Mashishing, dříve Lydenburg. V centru je Caravan Park s možností kempovat ve vlastním stanu. Majitelky jsem se ptal, jak je to s bezpečností, jestli se mi ze stanu třeba něco neztratí. "Inu, jsi v Africe a ve městě", řekla mi recepční. "Ve stanu nic nenechávej, kolo s věcmi ti dáme do garáže a ráno po půl osmé si je můžeš vyzvednout". To mne moc nebavilo. Místo stanu jsem vzal rondavel (250 randů), kolo v něm mohu zamknout.

Městečko jsem si projel při příjezdu, nic v něm není, klasika. Dnes jsem u silnice našel ručník. Ten spolehlivě indikuje potřebu vyčistit řetěz a vše namazat. Udělal jsem poctivou údržbu, vše namazal, zkontroloval, dofoukl pneu. Využil jsem krásného počasí a vypral. Prostě servisní odpoledne.
Mastil jsem to na sever. Chtěl jsem si najet na silnici okolo Blyde Canyonu, a okolo ní dojet do Hazyview. V podstatě jsem jel na sever, abych se mohl vrátit na jih.


Z počátku dupačka do kopců a celý den v protivětru. Protivítr zůstal, ale jelo se z kopce. Zemědělská krajina s velmi nákladnými zastíněnými plochami pro pěstování citrusů. Náklady se zřejmě umořují rychle, soudil jsem podle haciend u silnice.


Dva kilometry před odbočkou na Echo Caves jsem se zastavil u obrovské boty - Shoe Caves. Ubytování možné a levné, wifi k dispozici. Dobrá alternativa.


Echo Caves
Nechal jsem je v očekávání, že se možná vrátím. Po kilometru byla prašná odbočka na Echo Caves. Ubytování u jeskyní velmi levné, ale bez připojení. Jeskyně dost slabá, Moravský kras to rozhodně není. Nicméně prehistorické osídlení je dokázané a lze je vidět i na začouzených stropech jeskyní, používaných jako kuchyně.


Název jeskyní - echo - vznikl z vnitřní ozvěny. Průvodkyně nám to názorně předvedla. Zabubnovala železnou trubkou po krápnících a ozvěna vše krásně vrátila.


Při placení vstupného dostanete instrukce, že spropitné průvodcům je výjimka a není rozhodně povinné. Mezi námi, naše průvodkyně pro tři lidi se ani moc nesnažila. Ale měla na to dobrej fígl. Na závěr nás nechala zapsat do návštěvnické knihy, kde poslední kolonkou byla výše poskytnutého dýška. V kolonce zcela nereálné sumy, jako 100 nebo 200 randů. Evidentně připisovala nuly a z rozumných 10 rand udělala stovku.

Zahrada soch
Místní umělec Van Zyl, vlastnící Shoe Caves, rozvinul svůj talent natolik, že založil Sculpture Gallery. Docela jsem tušil, co od toho čekat, ale přesto jsem tam šel. Místní průvodce Jeffrey byl tak konsternován tím, že to vůbec chce někdo vidět, že mi nabídl vstup zdarma.


To jsem odmítl a zaplatil požadovaných dvacet rand. Byla to všehochuť, kdy evidentně manuálně nadaný výtvarník a sochař hledal, jak pojmout své vize. Prostě od Michelangela k Piccasovi a ještě o sáh dál.


Dobrej byl průvodce Jeffrey. On tam v podstatě nikdo nechodí, a tak byl u vytržení z toho, že tam zastavil takový exot, jakým jsem já ve zdejším prostředí. Údajně jsem ho velmi inspiroval. Ale na kolo zatím nenasedne. Konečně má čas, bylo mu teprve nedávno padesát.

Museum of Man
Už jsem to skoro měl všechno z krku. Musel jsem vyřídit závěrečné Museum of Man. Hrdá dvacítka vzala kus rákosu a jala se mi vysvětlovat její verzi Darwinovy teorie o původu druhů. Muzeum je pod údajně největším africkým převisem. Autentické skalní kresby křováků mne bavily. Zbytek byl balast.




Vrátil jsem se k Shoe Caves, hlavně kvůli připojení. Nebylo to vůbec snadné. Žádnou wifi neměli. Strčili mi USB dongle od Vodafone s tím, že je na něm 5 MB. Kupodivu jsem to zprovoznil rychle a taky rychle vyčerpal limit. Zaplatil jsem 29 rand za dalších 10O MB, a to mi opravdu stačilo.


Objednal jsem si večeři, hádejte co. Samozřejmě steak, medium rare a k tomu dvě volská oka, abych snad netrpěl hlady. Kupodivu byl steak udělaný jak jsem chtěl a s hranolky, salátem a vajíčky jsem měl co dělat, abych to všechno snědl. Zbytky nenechávám, zítra v těch kopcích budu potřebovat každou kalorii.

Změnil jsem výrazně stravovací návyky. Doma se masu spíše vyhýbám, tady do sebe červené maso přímo láduji. Jako snack vozím biltong (sušené, většinou hovězí maso, ale měl jsem i pštrosa) a droewurst (sušené klobásy). Tady jsou i klobásy poctivé jídlo, žádný kuřecí separát do toho necpou. Sušený kabanos - tenké klobásky - jsou fakt lahůdka, kterou jsem neochutnal od mládí. Prostě zaostalá Afrika, přeberte si to.


Když už jsem u toho jídla, musel jsem vyčistit vařič. Automobilový benzín kvůli spoustě příměsí vařič dokonale zanáší sazemi. MSR má rafinovaný postup, jak vařič vyčistit. Přívodní hadička od tlakové nádoby k vařiči má uvnitř hrubé lanko. Pomocí triviálního nástroje od MSR (držák s dírou, do které je možné lanko zaklesnout) je možné lankem pohybovat a tím čistit vnitřek hadičky. Vrcholem údržby je lanko vytáhnout a hadičku propláchnout benzinem. To jsem udělal a od té doby jede vařič jak strašnické krematorium.