Afrikou na kole - část dvanáctá.
Jsem na své čtrnácté cyklistické cestě, tentokrát po jihovýchodní části afrického kontinentu.

Pátek třináctého jsem přežil, aniž bych udělal nějakou blbost. V sobotu ráno jsem byl natěšen na kaňon řeky Blyde. Zdejší krajina prý ovlivnila Tolkiena při psaní Krále prstenů a byla předlohou pro Středozemí. Otevřel jsem oči a posléze i okno a viděl, že leje jako z konve. Mraky dosahovaly až na zem, okolo mlíko, dohlednost minimální. Ne nadarmo se nejbližší větší město jmenuje Hazyview - mlhavý výhled. Tady ale nebyl výhled žádný, ani mlhavý.

Nebylo kam spěchat. Počkal jsem do devíti, déšť přešel v silné mrholení, musel jsem vyjet v pláštěnce. Dole už začalo být vidět, ale kopce byly pořád zahaleny v mracích.


V Shoe Caves mne varovali, že je silnice velmi kopcovitá. Měli pravdu, byla to tvrdá práce. Uplatňoval jsem svoji taktiku jízdy do kopce - lehké převody a koukat tak dva metry před sebe, aby mne nedeprimovalo, jak pomalu to ubývá. Ta druhá podmínka byla dneska zbytečná, kvůli silné mlze bylo stejně vidět jen na pár metrů.


Výhledy, na které jsem se tak těšil, se nekonaly. To mne otrávilo, začal jsem být z věčně strmého kopce unavený, měl jsem hlad a byla mi zima. Kdyby byly okolo vidět barevné útesy, nic z těch negativních pocitů bych neměl. Vyhrabal jsem poslední jablko ještě z Gaborone, dojedl poslední kousek biltongu a kus zapomenuté banánové bábovky. To mi trochu pomohlo.


Na vyhlídce na Three Rondawel by mi nepomohla ani slepecká hůl, nebylo vidět nic. O pár kilometrů dál na Lowveld se to výrazně zlepšilo a já konečně viděl působivé údolí řeky Blyde. To mi výrazně pozvedlo morálku.




Bourke's Luck Potholes
Potom silnice vedla několik kilometrů z kopce a já dojel k dalšímu vyhlášenému místu. Na soutoku řeky Blyde a Treur vznikly impresivně tvarované skalní útvary - roztodivné díry vymleté vodou.


Jedná se o uzavřenou oblast, kde se platí vstupné 50 rand za osobu. Místo zajímavé, ale plné lidí. Mne kromě přírodních krás zajímala i zdejší restaurace. Objednal jsem si hovězí cheesburger, ale bez hranolků. Chtěli po mne stejnou cenu, jako za burger s hranolky. Po mém upozornění mi slevili 10 randů za chybějící hranolky, aby mi vzápětí přinesli burger v plné palbě, tedy s hranolky. Měl jsem takový hlad, že jsem to snědl všechno a na zdravou výživu nedbal.


Zimbabwskej Venca černej jako uhel
Bývá to už pravidlem, že jak se objevím u kola, hned se někdo nachomýtne s různými dotazy. Tentokrát to byl kluk ze zimbabwské turistické agentury, která měla na parkovišti autobus. Projevil přání se vyfotit a zavolal kamaráda. Ten viděl českou vlajku a řekl mi: "Víš jak se jmenuji? VACLAV". "Nekecej", povídám. Vytáhl zimbabwský řidičák a tam skutečně stálo "Banga Vaclav Farai". "Jak jsi k tomu přišel?", ptám se. "Nevím, co to tátu napadlo. Vůbec jsem nevěděl, o co jde. Až jsem se dozvěděl o československému prezidentu jménem Vaclav Havel. Začal jsem se o to zajímat a proto znám i vaší vlajku". "Tak přijeď do Prahy, dáme pivo a s tvým jménem budeš v každé hospodě hvězda", zval jsem ho. "No někdy možná, ale teď na to nemám."




Při odjezdu z parkoviště jsem se ptal hlídače, zda je to do Graskop hodně do kopce. "Je to z kopce", tvrdil suverénně, "jsou tam asi jenom dva malé kopečky." Plný příjemného očekávání po dni plném dřiny jsem vyjel. Z prvního "malého" kopce se vyklubalo stoupání o 500 výškových metrů na 20 kilometrů. Navíc to byla taková, psychicky nepříjemná, nastavovaná kaše. Dojel jsem na horizont, další stoupání. Další horizont, totéž v bleděmodrém.

Chtěl jsem se ubytovat někde před Graskopem, abych se další den nemusel vracet na okruh s vyhlídkou God's Window. Na odbočce na Berlin Falls byla značená lodge. Vzdálená dva kilometry od R532, vše nové, maximálně dva roky staré. Majitel mi s politováním oznámil, že mají plno. Byl plný empatie, ale byla sobota a fakt měl obsazeno. Dokonce mi přinesl ukázat zaplacené rezervace z Booking.com. Ale poradil mi dobře. Pár set metrů dál je restaurace a lodge. Tam je takový nadšenec, který mne prý ubytuje i kdyby měl sám spát venku.

Přijel jsem tam a vzbudil rozruch. Jak u štíhlého vysokého majitele sportovního typu, tak u hostů. Udělám ti spešl cenu, vítal mne ve dveřích. Jednalo se o asi 80 let starý dům, barevná gotická okna, původní nábytek. Měl dva volné pokoje, vybral jsem si ten lepší. Cenu mi dal fakt lidovou. V restauraci jsem se nechal zlákat pizzou, sice velká porce, ale jedl jsem už lepší. Příjemné bylo povídaní s majitelem, který ze mne byl úplně paf. Než jsem se najedl, prolítl můj web. "Jak to můžeš všechno přežít", ptal se. Vysvětlil jsem mu svoji teorii o cestování na kole, kdy si to lidé spojují s chudobou cestovatele. "Kdyby měl peníze, tak v tom věku jede autem", myslí si lidé. "Já jsem chtěl na stará kolena cestovat na motorce", říkal mi. "Jak máš motorku, jsi automaticky bohatej", říkám mu. "Asi máš fakt pravdu, budu o tom přemýšlet a musím si prostudovat tvůj web", odpověděl mi. Jedno z těch setkání, které za to opravdu stojí. Možná jsem ho ovlivnil.


Furt ty kopce
Berlin Falls byly asi jeden kilometr od lodge, byl jsem tam první. Bohužel, chce to odpolední světlo. Potom jsem se vydal na 15 kilometrový okruh na dvě vyhlídky - Wonderview (zázračný výhled) a God's Window (Boží okno). Vyhlídky bývají většinou na kopci. Tenhle byl fakt pořádnej a docela jsem si zafuněl. Dobrý, ale málo působivý. Stejně jako u vodopádů, nejlepší doba je odpoledne. To ale nevadilo, aby tam nebyla spousta dýchavičných turistů ze zájezdových autobusů. Navíc evidentně z Evropy, protože na úzkých stezkách chodili vpravo. Tím překáželi místním (a mně), zvyklým na levostranný provoz.


Na God's Window a Pinnacle se vybírá vstupné deset rand. Přišlo mi sympatické, že u Pinnacle mne u vjezdu odmávli a nic po mne nechtěli. Potvrzení mé teorie "chudák na kole".


Na Graskop jsem se těšil, měl jsem už slušný hlad. V místním Spar jsem si dal skopové, pap (kukuřičnou kaši), k tomu ostrou chalakalu (salát). Ostentativně jsem si sedl před obchodem do stínu vedle kola a decentně se najedl. Přitom jsem získal řadu nových kontaktů ze zdejší černé komunity. Z bílých se ke mne nepřihlásil nikdo.

Dva Jirkové
Bílí na mne ale nezanevřeli. Vyjel jsem na kopeček nad Graskop a začal opatrně sjíždět úzký a strmý krpál. Za zatáčkou na mne mával motorkářský pár. "Já jsem Jurie", pravil vousatý pán. "A já zase Jirka", odvětil jsem. Začali jsme se řehtat jako koně. Slovanské kořeny se nezapřou. Nabízeli mi pivo, víno, ořechy, křupky. Na to bych daleko na kole nedojel, alkoholické lahody piji zásadně až po jízdě. Žijí v Nelspruit (Mbombela po novu). Mají tam velký barák a bude jim ctí, když se u nich na pár dní zastavím. Dáme braai (grilování), pivo, kořalku - prostě jako správní lidé cestující na dvou kolech. Dostal jsem telefon a instrukce, jak k nim dojet.


Hazyview
Velké mésto, východisko do Kruger NP. Jurie mi řekl, že s výjimkou pár malých kopečků to mám pořád z kopce. A tak to také bylo. Fakt úleva proti tomu neustálému dupání do kopců. Nakoupil jsem zásoby v Checkers, dojel tři kilometry za město do Gecko Backpackers a objednal si na další den game drive do Kruger NP. Cena za celodenní výlet mastná - 1350 randů, byl v ní započítán i vstup do parku pro cizince - 304 randů.


Národní park Kruger
V parku je jedenáct kempů, spíše rekreačních resortů, s chatkami, hotely a kempy. Jsou tam samozřejmě i restaurace, obchody, kavárny. Původně jsem chtěl v některém z nich strávit dva až tři dny. Ukázalo se to jako nereálné, spousta logistických potíží. Rezervovat místo v kempu není problém, zvláště když mám svůj stan. Problém je, jak tam dojet. Na kole mne do NP pochopitelně nepustí, nesmí se tam ani na motorkách. I kdybych se nakrásně do kempu nějak dostal, neměl bych čím jezdit po parku za zvířaty. Zkoušel jsem, jestli nějaká agentura v Hazyview několikadenní pobyty neorganizuje, ale neuspěl jsem. Musel jsem se tedy omezit na jednodenní výlet.


V backpackeru mne průvodce vyzvedl v pět ráno, zajeli jsme do nedaleké lodge pro párek mladých Brazilců a ve třech vyrazili. Vozidlo má přitom kapacitu devět lidí, takže jsme měli pohodu. Park je velký turistický průmysl. Před bránou Phabeni Gate, vzdálené dvanáct kilometrů od města, stála kilometrová fronta osobních aut, čekajících na vpuštění. My projeli zvláštním pruhem. Průvodce vyřídil vše potřebné a za deset minut jsme se vydali po velmi slušné asfaltce za zvířaty. Max. rychlost 50 kilometrů na asfaltce a 40 kilometrů na prašných vozovkách.


VIDEO: Lev si po probuzení procvičuje krční svaly


Park je nesmírně rozsáhlý. Žije v něm sice hodně divoké zvěře, ale na tak velké ploše je problém najít ty nejžádanější druhy - například lvy. V tom je výhoda jízdy s průvodcem. Mají vytipovaná místa, kde se zvířata v určitou část dne zdržují. Navíc stále komunikují pomocí vysílaček. Náš průvodce řekl, že jedeme za lvy. Po 20 kilometrech jsme viděli spoustu aut, u silnice párek lvů a v pozadí v buši další část smečky. Průvodce byl borec, neboť se s tím dost velkým autem vecpal mezi stávající vozidla tak, že jsme měli na párek lvů téměř nerušený výhled. Jenom jsem sledoval kyselé tváře turistů v ostatních autech. Ti viděli lvy pouze jako siluety za křovím.

Po tomto zážitku jsme zajeli na snídani do Skukuzy, největšího z rezortů uvnitř parku. Restaurace, take away, kavárna, obchod, spousta chatek, velký kemp. Vše obehnané vysokým elektrickým plotem. Okolo protéká řeka, u níž je ráno a večer vidět spousta zvířat.

To hlavní jsme měli za sebou. Udělalo se teplo, menší zvířata zalezou do stínu a nepřecházejí, hroši se potopí až po oči. Pouze velké kusy jako sloni či žirafy jsou stále v pohybu.



VIDEO: Žirafa ladně přechází před naším autem

Po dalších desítkách km, kdy jsme se jeli podívat na geparda, který ulovil impalu a měl odpočívat poblíž. Na mrtvém těle antilopy hodovali supi, gepard se neukázal. Zpátky do Sukuzi na oběd, potom několik buvolů v dálce, sloni, sloni a zase sloni. V 3 hodiny odpoledne jsme park opustili.




VIDEO: Procesí slonů


V backpackers jednak neměli wifinu a navíc to bylo tři kilometry k nejbližšímu obchodu. Spotřeboval jsem všechny zásoby a rozhodl se přesunout do města. Chtěl jsem ještě jeden celodenní výlet do Kruger NP, ale také jsem si chtěl užít civilizace. V centru Hazyview je hotel Numbi a u něho Caravan park. Už při příjezdu mě to vábilo, ptal jsem se na recepci, ale neměli žádnou kempovou kuchyni s veřejnou lednicí.

V úterý jsem se dlouhou vyvaloval v posteli, abych dohnal spánkový deficit vyvolaný brzkým raním odjezem na safari. Z backpackers jsem vypadl v deset a už v půl jedenácté byl v hotelu Numbi. Zaplatil jsem standardních 180 rand za dvě noci kempování. Všechno super, travnaté místo, sociální zařízení na úrovni čtyřhvězdičkového hotelu. Ale hlavně, objevil jsem kempovou kuchyň s velkou lednicí a elektrickým grilem. Využívali ji hlavně místní pracovníci, ale v lednici bylo místa dost pro všechny (teda pro mne, protože jsem byl jediným kempujícím).


Postavil jsem stan a hned jsem spadl do silně nekorektní debaty se spolumajitelem hotelu a přilehlých pozemků včetně malého letiště. Jejich táta to před lety koupil, brácha vede hotel a on se stará o údržbu a zahrady. Řeč byla o pracovní výkonnosti zdejších zaměstnanců. Kdybych to měl napsat doslova, tak mne v ČR za pár let zavřou. Ale musel jsem mu dát zapravdu. Vzpomněl jsem si na stížnosti farmářů, u kterých jsem bydlel před pěti lety. Zrušení apartheidu nic nevyřešilo, protože problém je jinde a nikoliv v diskriminaci původních obyvatel. Burové to tady přivedli k neskonalému rozkvětu, o kterém se okolním zemím nezdá ani v nejoptimističtějších snech. Musím potvrdit, že je to patrné okamžitě po překročení hranic. Ale, bohužel pro původní obyvatele, v civilizované zemi se holt musí pracovat. A to některým z nich nevoní.

Hned mne upozornil na zaměstnance, který mu ukradl sekačku a teprve po tvrdém nátlaku ji vrátil. "Řeknu uklízečkám, to jsou fajn holky, ať na něj dají pozor, aby ti nic neukradl", řekl mi. "Cenné věci - počítač, foťáky, smartphone, si dej do recepce, řeknu o tom bráchovi".

Na další den jsem si ve městě objednal celodenní game drive. Ten trvá deset hodin, v pět ráno vás vyzvednou a ve tři hodiny odpoledne jste zpátky. Do recepce jsem nic nedával, brašny jsem nacpal dovnitř stanu a přikryl ručníkem. Kdyby to chtěl někdo prohrabávat, trvalo by mu to dlouho a uklízečky by ho mezitím napráskaly vedení hotelu. Přišlo mi strašně milé, že se ke mně druhý den ve městě jedna z uklízecích babiček (mladé holky to dělat nechtějí) přihlásila. Chvilku jsme si povídali a já si připadal, že jsem v rodině.




Safari bylo skvělé. V autě jsme byli jenom tři, já a manželé Rabinoivitz z Cape Town. Byli zhruba v mém věku, pohoda. Paní viděla bez brýlí na dálku jako rys a v tomto ohledu strčila našeho řidiče a průvodce Luckyho do kapsy. On zase věděl kam jet. Co bylo fakt zajímavé, nedělali si žádné obrazové záznamy. Měli dalekohledy a viděné si pamatovali. Mimochodem, když vidíte plně obsazené safari auto, je to autobusový zájezd. Ti jezdí po devíti i deseti lidech, desátý sedí vedle řidiče. Individuální objednávky vyřizují tak, že je v autě optimální počet tří turistů. Každý má pro sebe jednu řadu a může sledovat zvířata na levé i pravé straně.


Přemnožení sloni
V parku je nadměrné množství slonů, kteří devastují zdejší ekosystém. Ničí stromy jednak tím, že ožírají větve, ale také tím, že si o ně drbou záda, což většina stromů nevydrží.




Poslouchal jsem debatu o tom, jak to se slony vyřešit. Musel jsem se ozvat. "Udělejte to jako s místními lidmi, dejte jim kondomy zdarma". Na vysvětlenou, v každém ubytování určitě najdete bibli a dostatečnou zásobu kondomů zdarma. Můj návrh byl samozřejmě provokace, ale Rabinovitz měl evidentně radost. Luckyho to naštěstí neurazilo a začal se mému návrhu smát. No a jak už to u chlapů bývá, začali jsme to racionálně rozebírat - velká spotřeba gumy, techniky navlékání chobotem a tak dále. Potom to mile utnula paní Rabinovitz. "Chlapi, nezapomeňte, že jsou zde také děvčata".
Na snídani i na oběd jsme zajeli do resortu Skukuza. Nicméně trasa byla odlišná od toho, co jsem absolvoval v pondělí.




Big Five v jediném dni, to je fakt bomba
Africká velká pětka je slon, lev, nosorožec, buvol a leopard. Ten posledně jmenovaný mi chyběl a tak jsme se za ním vydali. Jasně, průvodci znají oblasti, kde se zvířata zdržují. Ale najít a objevit konkrétní zvíře je těžké.


Viděli jsme lvici se čtyřmi lvíčaty, dospělého lva hledajícího stinný odpočinek a řadu dalších zvířat. A náhle byl k vidění i leopard. Kdyby mi ho Lucky neukázal, vůbec bych o něm nevěděl. Přimáčknut k větvi vzdáleného stromu byl pro nezasvěceného zcela skrytý.






Leopard, měl jsem vystaráno. Potom byli hroši pověstní svou krutostí. Přestože nejí maso, neváhají zabíjet pro zábavu. A nakonec se v jednom dni ukázal i zbytek velké pětky - nosorožec docela blízko a buvol se rochnil v dálce. Nicméně, v jediném dni jsem velkou pětku viděl. Velmi unikátní zkušenost.