Část dvacátá.
Jsem na své čtrnácté cyklistické cestě, tentokrát po jihovýchodní části afrického kontinentu.

Výběr bydlení
Bydlení v Johanessburgu jsem vybíral obzvlášť pečlivě. Zvažoval jsem pokoj v Curiosity Backpackers, který je situován v Mabonengu, nedaleko od centra. V komentářích jsem se dočetl, že v okolí není zrovna bezpečno. City Lodge Hotel, který jsem nakonec vybral, leží v Newtownu nedaleko od centra a lidé si chválili jak úroveň a čistotu, tak i okolí. Hotel je poměrně nový a poskytuje velmi slušný standard. Pokoj byl vybaven sejfem, kam se vešel i můj počítač. Ovládání sejfu bylo, na rozdíl od mnoha jiných typů, velice jednoduché. Veškeré doklady, peníze, karty a foťáky jsem zamykal v sejfu. Vyrážel jsem zásadně na lehko - zhruba 100 randů v hotovosti a jednu kreditku - a vždy bez batohu.


V okolí je Mary Fitzgerald Square a Museum Africa, Market Theatre, interaktivní spíše technicky zaměřené Sci Bono a SAB World of Beer, poskytující populární prohlídky spojené s konzumací piva. V blízkosti hotelu několik jazzových hospod a zcela unikátní galerie dřevěných hlav slavných jihoafrických muzikantů. Těch je okolo 400 a jsou instalovány na nízkých sloupcích v okolí náměstí Mary Fitzgerald.


Největší výhodou bylo menší nákupní středisko Newtown Junction v těsném sousedství hotelu. V něm dva supermarkety - Shoprite a PicknPay, několik obchodů s oděvy, deset fastfoodů a jedna slušná restaurace. Další byla přímo v hotelu.


Všechno jsem měl vyřešené, bydlení i jídlo. Nemusel jsem se o nic starat. V podvečer jsem prošel okolí, zejména náměstí Mary Fitzgerald. Na straně vzdálenější od hotelu se objevila typická rozbitá oblast slumů. Ulici křižovali mladíci s ohromnými pytli naditými vším možným odpadem. Někteří měli pod sběrem vozíky nebo alespoň kolečka. Táhli to k některé z mnoha sběren odpadu.


Vrátil jsem se k hotelu a zkusil druhou odvrácenou stranu, kterou tvořila Car Street. Prvních 150 metrů dobrých a potom skoro inferno. Hromady odpadků, které místní prohrabávali ve snaze najít něco ke zpeněžení. Když je to přestalo bavit, hromadu zapálili. Ulicí se táhl smrdutý černý kouř z hořících plastů.
Další dvě strany přilehlé k hotelu byly v kontrastu s tím skoro jako v Evropě. Kavárny, divadlo, jazzové hospody, slušně oblečení lidé, minimum vágusů.


V sobotu celý den intenzivně pršelo. Chtěl jsem sehnat krabici na kolo a tak jsem vyhledal cyklistické prodejny. V blízkosti nadějně znějící Jumbo Cycle Company, která se, mimo jiné, zabývala výrobou kol. Zavolal jsem tam, nikdo to nezvedl. Potom další dvě prodejny, prodávající široký sortiment včetně jízdních kol. Kola jim dodávali zabalena v plastových fóliích, takže zase nic. Další prodejny ve vzdálenosti až třicet kilometrů, ale v sobotu odpoledne měli zavřeno. Sepsal jsem jejich seznam, zjistil dopravní spojení a nechal to na pondělí.


Tak alespoň krabici na věci bych měl sehnat, říkal jsem si. Problém. Místní sběrači odpadů po nich pasou a to co je jinde normální, že jsou odloženy někde před prodejnou tady nefungovalo. Tedy možná ano, ale byly okamžitě pryč. Nevadí, to mohu vyřešit nákupem velké plastové tašky se zipem, jaké u nás prodávají Vietnamci. V šancajkovém obchodě PEP je měli za necelých 50 randů.

V neděli krásné počasí. Chtěl jsem se projít do města a něco vyfotit. Abych nebyl nápadný, strčil jsem svůj malý foťák pod košili, volně splývající přes kalhoty. Vypadal jsem, jako bych měl trochu vyvinutější pupek. Nejprve jsem prošel slumovou oblastí na Oriental Plaza ve čtvrti Fordsburg. Je to krytá tržnice, kde prodávají hlavně Arabové a nejfrekventovanějším artiklem byly záclony. Před obchodem s domácími mazlíčky měli složené kartonové krabice správné velikosti. Zašel jsem dovnitř, promluvil s majitelkou a mohl jsem si odnést krabici jakou jsem chtěl. Nabízel jsem jí peníze, ale ona nic nechtěla.

Krabici jsem odnesl do hotelu, jeden logistický problém vyřešen. Na náměstí Mary Fitzgerald právě "oblékali" sloupky pod hlavami muzikantů. Udělal jsem pár fotek a přišla ke mně organizátorka akce a žádala mne, abych nefotil. Pokecali jsme, já jí vysvětlil, že se nejedná o komerční záležitost a ona mi fotit dovolila. Prošel jsem chudou napodobeninou hollywoodského chodníku slávy. V Chancelor House míval Mandela advokátní kancelář (Mandela a Tambo Law Offices) a na protější straně ulice je jeho dvojrozměrná socha coby stínového boxera.

Zvažoval jsem, zda se vrátit do hotelu a nechat tam foťák. Věděl jsem, že v centru jsou výstavné secesní budovy. Navíc bylo krásné sluneční počasí, v okolí dobře naladění lidé, pokračoval jsem dál. Main Street se utápí v zeleni a z toho vystupují vysoké reprezentativní budovy. Přitom se připomíná důlní minulost města - tu zachovalá těžební věž, tamhle vystaveno pár důlních vozíků, onde zase mohutné navijáky s dobře restaurovanými ozubenými koly.

Centrem města je Gandhi Square, se skromnou sochou tohoto indického právníka, který zde začal obhajovat místní lidi. Pokračoval jsem dál po Main Street k Carlton Centre. Chtěl jsem vyjet na vršek tohoto mrakodrapu, kde je vyhlídka na Johannesburg (Top of Africa).

Zase mne dostali, haj*lové
Představte si tu situaci. Neděle před druhou hodinou odpoledne, hlavní ulice v centru (jako například Václavák). Ulice plná svátečně oblečených lidí, procházím se mezi nimi. Neměl jsem žádný batoh na zádech, rukávy vyhrnuté, aby bylo vidět, že nemám hodinky a poslední fotku jsem udělal před půlhodinou. Najednou mi někdo skočil na záda, začal mne škrtit tak, až jsem ztratil vědomí. Potom jsem se pomalu probral. Nejdřív jsem myslel, že jsem doma a dal jsem si šlofíka. Potom mi došlo, že ležím na chodníku a že mne zase obrali. Nevím jak dlouho jsem byl mimo, hodinky mi z kapsy taky ukradli. Ty jsem jim přál, bejkům, kupoval jsem je kdysi v Mexiku za ekvivalent našich 30 Kč a byly to ty nejošklivější hodinky na světě. Měl jsem asi 100 randů, ty nenašli. Sebrali mi kreditku, kartu od pokoje v hotelu a hlavně foťák, který surově utrhli z řemínku, který jsem měl okolo krku pod košilí. Toho mi bylo líto, zejména těch fotografií, které jsem dnes udělal.

Okamžitě jsem se zorientoval a šel zpátky do hotelu, abych zablokoval kartu. Naštěstí tady nemají platební terminály na bezkontaktní karty a bez znalosti PINu toho moc nezmůžou. Karta byla do 40 minut zablokována a další dny prokázaly, že jsem o žádné peníze nepřišel. Nicméně více než újma fyzická mne zasáhla psychická újma. Okamžitě mne přestal Joburg bavit a ztratil jsem zájem něco vidět. U mne je takový nezájem zcela mimořádný. Ale nebyl bych to já, abych nenašel také nějaká pozitiva. Stalo se to až na konci vandru, jinak bych si to nemohl užít tak, jako doposud. Na okraj - škrtili mne opravdu fest, ještě tři dny poté mne bolelo v krku, jak mi tam něco někam zamáčkli.

V neděli večer jsem si objednal celodenní výlet do Národního parku Pilanesberg na úterý. Pondělí jsem si vyhradil pro získání krabice na zabalení kola. To jsem začal řešit telefonem. Našel jsem velmi blízkou cyklo prodejnu v Brixtonu, vzdálenou jenom pět kilometrů. Zavolal jsem jim. Otevřeno budou mít až ve středu, ale krabici mi připraví a ve středu se pro ní mohu zastavit. Další starost z krku.

Ještě jsem musel zařídit odvoz na letiště. To je vzdáleno necelých třicet kilometrů. Vede k němu freeway, na které jsou kola zakázána. Lze se tam dostat i po místních komunikacích, ty ale vedou před snad nejnebezpečnější předměstí Alexandria. Na budku už dostat nechci, pojedu nějakým shuttlem. V hotelu nabízeli přepravu provozovanou externí firmou. Když jsem jim sdělil předpokládané rozměry krabice na kolo, tak si nebyli jisti a doporučili mi, abych si to s přepravcem vyřešil.

Na netu jsem nakonec našel jinou firmu, která mne za stejnou cenu odveze v kryté dodávce. Chtěli platbu předem a měl jsem jim poslat v mailu v nezabezpečené textové podobě relevantní údaje o kartě. Ani náhodou, milánkové, sdělil jsem jim. Nakonec jsme se dohodli, že zaplatím řidiči hotově.


Národní park Pilanesberg
Velmi populární místo pro safari díky relativní blízkosti Joburgu a Pretorie. Park má rozlohu padesát tisíc hektarů a leží na území obrovského vyhaslého kráteru. V parku je 200 kilometrů silnic a i ty prašné jsou kvalitní, takže není potřeba mít čtyřkolku. Park má i slušnou síť silnic pro autobusy.




Žijí v něm všechny druhy z velké pětky (slon, lev, nosorožec, buvol, leopard), ale že bychom je mohli vidět jsem neočekával. Cesta z Joburgu trvá dvě hodiny, přitom jsme museli zajet ještě pro dvě mladé Angličanky. Vlastní safari začalo v půl desáté a to už je hodně pozdě, zvířata bývají zalezlá ve stínu pod stromy.






VIDEO: Zebry


Přesto jsem byl spokojen, Věděl jsem, že mne dnes nikdo neokrade, řidič mne vyzvedl v hotelu a také mne do hotelu večer zaveze. Vidíte, jak málo stačí člověku ke štěstí. Pretórii jsme se vyhnuli, ale i tak jsme několik kilometrů jeli po silnicích, kde jsem byl skoro před dvěma měsíci. Nejprve jsme dorazili do Manyane Resort, kde je ubytování a velký kemp. Z osobáku jsme přesedli do otevřeného auta a do parku vjeli přes Manyane Gate.








VIDEO: Žirafy


Viděli jsme hodně žiraf, zeber a pakoňů hřivnatých. Z velké pětky několik vzdálených slonů a pasoucí se nosorožce bílé. K tomu hrochy a krokodýly. Mám lepší fotky těchto zvířat z předešlých safari, tak vás s tím nebudu moc obtěžovat.




V Mayane Resort jsme si dali oběd. Angličanky ho měly zaplacený v ceně zájezdu (cena byla o 350 randů vyšší), já to moudře vzal bez oběda. Přitom, kdyby si objednaly z jídelního lístku to, co dostaly na oběd, stálo by je to jen 160 randů. To je stejné jako snídaně ve většině hotelů a BnB, je to prostě předražené.

VIDEO: Hovnivál je galantní tvor, kromě potravy veze i manželku


Sun City
Po obědě jsme se dohodli, že namísto odpoledního safari (kde bychom stejně nic neviděli) se pojedeme podívat do Sun City. To je zdejší fabrika na peníze inspirovaná Disney Worldem a Las Vegas. Kýčovité stavby, spousta atrakcí, za všechno se platí, drahé ubytování. Rád jsem to viděl a utvrdil se v tom, že jsem se při cestě do Pretorie rozhodl správně a Sun City vynechal. Tady mi hodně scházel můj ukradený foťák. Zrcadlovku mám jen s teleobjektivem, záklaďák jsem nechal doma. Na Sun City je ale potřeba zejména širokáč.








Logistika
Středu jsem vyhradil pro balení. Ono mi ale nic jiného nezbývalo. Po deváté jsem vytáhl kolo zamčené v garáži. Vyjel jsem s minimální výbavou, vzal jsem pouze nezbytnou GPS. Cyklopočítač jsem nechal na pokoji - jestli mne okradou, alespoň o něj nepřijdu. Kolo bez naložených brašen postrádá stabilitu danou nízkým těžištěm, na kterou jsem byl zvyklý. Ale po dvou kilometrech jsem to už zase měl "v paži".

Mířil jsem do pět kilometrů vzdáleného obchodu Whipped Cyclin v Brixtonu, se kterými jsem se v pondělí telefonicky domluvil a kteří mi slíbili, že krabice bude dnes připravena. Chvilku po výjezdu na mne v Car Street vyrazili dva týpci. Postavili se na krajnici a ukazovali, abych k nim zajel. Já ochotně kýval hlavou, že jako jo, v zrcátkách zkontroloval že za mnou nic nejede a asi tři metry před nimi to přišlápl a objel je po opačné straně silnice. To je výhoda kola, těžko na mne skočí někdo zezadu. Pouze křižovatky s roboty (řízené světly) jsem hlídal. To je shromaždiště žebráků, kteří obtěžují řidiče a já dával majzla, aby na mne nenastoupili. Kdykoliv to jenom trochu šlo, projel jsem křižovatku na červenou.

Whipped Cycling jsem díky poctivé přípravě GPS našel rychle. Řekl jsem jim, pro co si jedu. Oni na to, "jasně, víme o tobě, krabici máme ve skladu, přijeď zítra k večeru nebo radši v pátek" (nemusím snad ani dodávat, že majitelé i personál byli černoši). "Ale vždyť jsem vám volal, že to potřebuji dneska, zítra odlétám", snažil jsem se je přimět k nějaké akci. "Jo, to jsi myslím říkal, ale my jsme se do skladu nedostali".

No a byl jsem zase v pytli. Do skladu zajet nechtěli, i když jsem jim nabízel, že náklady na cestu zaplatím. "Víš co", řekli mi nakonec, "zajeď do Westdine Cycles, tam by krabici mohli mít". Ptal jsem se, kde to je. Zhruba tamhle, mávli rukou, asi osm kilometrů. Adresu neznali, takže mi GPS byla platná jako mrtvému zimník.

A tak jsem jel zhruba tamhle, po pěti kilometrech jsem se v Melville zeptal u pumpy. Nikdo z pumpařů nevěděl, až ten pátý, nejstarší, mne správně nasměroval. Další čtyři kilometry a byl jsem v prodejně ve čtvrti Westdine. Kolo jsem šoupnul dovnitř, vysvětlil šéfovi situaci a ten poslal prodavače do skladu. Přinesl super krabici, namísto 20 celých 30 centimetrů širokou. Prodavači na mne se zájmem koukali, jak si s tím monstrem poradím. Několikrát jsem jí s velkým úsilím přeložil, poskákal po ní a potom ji pásky přivázal na nosič. Zpátky už to šlo snadno, většinou z kopce a silný vítr v zádech.

Balení kola po osmadvacáté je banální záležitost. Letos jsem měl mimořádně skvělé podmínky. Mohl jsem mít dvě zavazadla, každé max. 23 kilogramů. V Shoprite jsem koupil stovku třiceticentimetrových stahovacích pásků a všechno předimenzovaně zafixoval, aby se má stará plečka rozložená na díly v krabici zbytečně neotloukala. Ke kolu jsem přidal jenom cyklistické boty, zbytek zabalil do druhé kartonové krabice. Trefil jsem to skoro přesně, každá krabice vážila 19 kilogramů. Odečtu-li hmotnost krabic a přičtu-li drobnosti, které jsem měl v palubním zavazadle, dostanu se pod 40 kilo za celé vybavení.

Řidič dodávky přijel s 15 minutovým předstihem. Dali jsme si v hotelové hale bezplatné kafe a rusk (africká specialita - vysušené, na kost tvrdé sušenky) jsme si namáčeli do kávy. Takto osvěženi jsme nacpali krabici s kolem dovnitř, zbytek věcí dozadu. Řidič mi ukazoval oblasti, nad kterými jsme jeli po vyvýšené dálnici. "Tady bys s tím kolem neprojel", řekl mi, "sebrali by ti ho nejpozději na třetí křižovatce". On sám, jako Afričan, se tam neodváží jít.

Potom mi ukázal na vzdálenou věznici, že tam sedí ten náš gangster. "Myslíš Krejčíře?", zeptal jsem se. Věděl o něm dost. Jeho příběh, jak utekl při zatýkání policii ze své vily, zde prý sloužil k všeobecnému pobavení. Říkal, že to musí být chytrý a tvrdý zločinec, když se dokázal prosadit ve zdejší městské džungli. Tak vidíte, další člověk, který šíří slávu České republiky ve světě a u nás se už na něj skoro zapomnělo.

Cesta díky debatě rychle utekla. Na letišti jsem musel počkat skoro tři hodiny, než otevřeli odbavení. Potom jsem si dal poslední jihoafrický stejk, zalil ho čtvrtkou Pinotage. Dlouhým letem do Paříže už vás nudit nebudu, taky mne to nebavilo.


Konec zvonec
Letošní čundr splnil má očekávání, viděl jsem spoustu divoké zvěře v přírodě. Nad rámec zadání jsem se seznámil i s divokou městskou zvěří, ale to je realita nynější Jižní Afriky. Bez ohledu na drsný závěr musím potvrdit, že projet se občas trochu na kole je velmi příjemná záležitost. Možná vás mé psaní k něčemu podobnému zláká.

VIDEO: Pozdrav z jízdy po staré silnici v Botswaně, část zašifrována


Zajímají vás mé předešlé cesty? Chcete se podívat na mapu, výškové profily denních jízd, fotky v lepší kvalitě? Vše najdete na webu www.kolemkolem.cz.