Jsem na své čtrnácté cyklistické cestě, tentokrát po jihovýchodní části afrického kontinentu.

Noční šichta
Snažil jsem se protlačit videa z Moremi Game Reserve pomalým připojením na Youtube. Nahrání desetivteřinového videa vycházelo zhruba na 2 hodiny. A to jsem už upustil od 4K a uploaduju to v HD. Nakonec jsem to pustil přes noc. Několikrát jsem se k tomu probudil, zkontroloval postup a zase usnul. Nahrálo se všechno až na sekvenci, kdy mladí sloni skotačí ve vodě. Jak videa vypadají na mém webu jsem už nekontroloval, to bych zůstal ve Francistownu viset celé dopoledne.

Z města jsem jel podle navigace, ta ale neměla aktuální mapu zahrnující novou moderní a rozsáhlou křižovatku s několika rampami. Bylo to ale dobře značené, bloudění se nekonalo. Na jedné křižovatce na mne zakřičel muž v černém kvádru: "Hi, brave young man, take care". Potěšilo mne to sice, ale asi by si měl nechat udělat nový brejle. Ale ono je to těžký, tvář mám zakrytou šátkem proti slunci, přilbou a brýlemi, pouze vyšisované bílé vousy jsou vodítkem k určení věku.


Silnice A1 mne potěšila. Oddělené jízdní směry, dva pruhy v každém směru, více než metr široká a uklizená krajnice, hladký povrch. Jako na dálnici. Měl jsem trochu obavy, aby mne policisté nevyhnali. Žádné zákazy však nebyly a navíc se to tady tak nebere. Policisté sedící u radaru mi přátelsky kynuli. Rychlost tady měří často a to i na tak málo frekventovaných silnicích, jako byla A33 z Kasane do Nata.
Dálnice skončila po 35 kilometrech v Tonota. Silnice se sice zúžila na dva jízdní pruhy, ale hladký povrch i krajnice zůstaly zachovány. Pohodové ježdění, nemusel jsem hlídat v zrcátkách cvrkot a mohl přezpívat skoro celý repertoár, dokud mi totálně nevyschlo v hrdle. A znovu jsem si ověřil, že dobré jídlo dělá divy. Včerejších 40 dkg T-bone steaků mne hnalo vpřed, stejně jako japonské vojáky pokřik "banzai".


Jel jsem svižně a hodinu po poledni, po 90 kilometrech jízdy, jsem dorazil do vesnice Serule. Vedle pumpy obchod a v něm pult s vařeným jídlem. Zareagoval jsem jak Pavlovův pes, hrnul se ke kuchařkám a nechal si ukázat všechny čtyři pokrmy. Dal jsem kozí guláš (stew) s rýží za kulantních 26 pula. Kuchařky mi naložily ohromnou porci. Možná proto, že viděli mé kolo zaparkované pod okny a nebo je to zde normální. Půl hodiny jsem to rozvážně jedl a bylo mi přitom jasné, že už asi moc daleko nedojedu.


Vyšel jsem před obchod a vedro mě málem srazilo do kolen. Zase bylo přes padesát. Gumové gripy při tom začínají vulkanizovat a lepí se mi na rukavice. Na konci vesnice byl Guest House, další možnost až po 80 kilometrech. Zajel jsem ještě do hospody pro dvě sedmičky piva a zalezl do mizerného a relativně drahého (300 pula) guest house. Vypil jsem první pivko a dal si krásného dvouhodinového šlofíka. Připojení k internetu nebylo v celé vesnici k mání, tak jsem zbytek dne strávil četbou. Jídlo už jsem nepotřeboval. Zvykl jsem si jíst dvakrát denně - snídani a potom po dojezdu a bohatě mi to stačí.

Ale stejně jsem to nevzdal. Na TV sice nekoukám, ale v mém pokoji fungovaly pouze dva křesťanské evangelizační programy, to mi přišlo hodně slabé. Zašel jsem za recepční, ať s tím něco udělá. Moc se jí to nepovedlo, po jejím zásahu na nás svítila obrazovka s nápisem Scrambled TV (kódovaná TV). Zaplatil jsem si pokoj s TV (jiné nebyly) a tak jsem na tom trval. "Zavolej manažerovi", řekla mi recepční, "já nemám kredit". "Zavolej mu ty, já mám drahé volání z Evropy a ať mi dá lepší pokoj s TV nebo pořádnou slevu", řekl jsem jí. "OK, vrátím se". Za deset minut mi řekla, že jsem dostal jejich nejlepší pokoj (který mimochodem stál skoro dvakrát více - 550 pula). Přestěhoval jsem se, ale TV se stále nepodařilo rozchodit (satelitní přijímač byl vytažen ze zásuvky, čehož si děvče nevšimlo). Kašlal jsem na to, měl jsem pokoj 35 metrů čtverečních, s klimatizací, lednicí, rychlovarnou konvicí a slušnou koupelnou.

Po šestnácti dnech ve stanu jsem strávil dva dny v pokoji a byl jsem otráven. Pořád jsem se musel natírat repelenty, hmyzu bojujícího o mou sladkou krev nepočítaně. Naproti tomu stan je ideální síť proti komárům (moskyto net). Stačí před spaním rozsvítit čelovku, zlikvidovat ty dva kousky, kterým se podařilo proniknout a je klid až do rána. Repelentů netřeba.

Vyjel jsem za skvělého počasí. Poprvé bylo zataženo a chvílemi to vypadalo na déšť. Těšil jsem se, jak vyzkouším pláštěnku Didriksons, ale nedošlo k tomu. Po dvaceti kilometrech začaly na silnici opravy. V délce několika kilometrů byla silnice posypána drobným štěrkem a čekalo se na zalití asfaltem. Klouzal jsem v tom jak na ledovce. Konečně jsem si uvědomil potenciál staré souběžné silnice, jejíž povrch byl většinou obstojný a nikdo tam nejezdil. Paráda, mít silničku jen pro sebe. Začal jsem experimentovat s videem za jízdy a výsledky časem zveřejním.

VIDEO: Představuji svůj 20 let starý bicykl, familiérně zvaný 'stará plečka'


Palapye
Relativně velké město, ve kterém bydlí čeští zaměstnanci plzeňské Škodovky. Hledal jsem ubytování v kempu a našel kemp na konci města za nádražím, u kterého byly více než sto let staré budovy, zatím nejkrásnější stavby, které jsem zde viděl. Špičkový kemp, lavičky u kempovacích míst, kempová kuchyně s lednicí a sporáky, bufetová večeře za 105 pula, necelý kilometr supermarket Spar a jeho přidružený obchod s chlastem Tops.


Zajel do osm kilometrů vzdáleného hotelu Majestic 5 a nechal českým kolegům zprávu, kde mě mohou najít. Investiční oddělení plzeňské Škody evidentně rozumí své práci, neboť své zaměstnance ubytovalo v nejlepším hotelu široko daleko (single room za 1300 pula). Ti se nemusí za nic stydět a mohou sebevědomě nabízet výrobky a řešení své firmy. Ano, tak to má být, tak se dělá byznys.


V kempovém baru jsem si dal bufetovou večeři, nacpal se masem a zeleninou. Dokonce jsem si objednal i první sklenku vína v Africe, ale stálo za starou bačkoru a já se vrátil k pivu. Tak mě zastihl Martin Juchelka, který nelenil a zajel se na mě podívat. Příjemně jsme si poklábosili. Možná se ještě uvidíme o víkendu v Gaborone.

Mířil jsem do Mahalapye, zhruba 70 kilometrů vzdáleného města. Počasí nadmíru příznivé, totálně zataženo a dopoledne silný vítr v zádech. Průměrná teplota komfortních třicet stupňů, místní nosili bundy a teplé čepice. Využíval jsem dobrodiní paralelní staré silnice, i když byla poněkud horší než ta včerejší.


V Mahalapye jsem byl před polednem. Narazil jsem na polní vyvařovnu u silnice, která byla plná strávníků. Okamžitě jsem dostal hlad. Na kuře ani zde oblíbenou kozinu jsem neměl chuť, dal jsem hovězí. Nacpal si nácka, pochválil kuchařky a jel dojet těch pár km do města.




Ve městě, vlastně velké vesnici, mi to nic neříkalo. Rozhodl jsem se využít skvělého počasí a jet dál. Bylo jasné, že to bude nocování "na divoko". Ledaže by bylo něco v Dinokwe, které bylo na mapě označeno poměrně velkým puntíkem.

Dinokwe leží trochu stranou od A1. K obchodu jsem musel kolo protlačovat závějemi písku. Potřeboval jsem vodu, měli pouze jednu půllitrovou lahvičku. Majitelka byla dobrá, z mrazáku vytáhla zmrzlou vodu ve dvoulitrové lahvi od Fanty a tu mi darovala zcela zadarmo. Měl jsem chlazení, mohl jsem koupit pivko. Z domku poblíž přiběhlo děvče s klíči od hospody a bylo vystaráno. Mezitím si mě oblíbil malý synek majitelky, chytil mne za ruku a musel jsem mu předvést svůj bicykl.




Potom už jsem jenom jel a jel a jel. Jedinou pozoruhodností bylo překročení obratníku Kozoroha, které bylo označeno běžnou silniční cedulí. Den se chýlil k večeru a já vyhledával místa na spaní. Okolo silnice vysekané, asi 10 metrů široké, koridory, přehledné a pro utajené spaní nevhodné. Za nimi vše oploceno, musel bych si otevřít branku a vlézt někomu na pozemek. Ne že by to poznal, jsou to rozsáhlé pozemky využívané jako pastviny pro několik kusů dobytka či pro kozy.


Jak jsem nad tím tak hloubal, připozdívalo se a před šestou bych měl někam zalézt, než se úplně setmí. Do toho se neočekávaně vyloupla osada Dibeti a lidé potulující se okolo silnice. Před nimi jsem stan stavět nechtěl. Dojel jsem, ke zde obvyklému, policejnímu kontrolnímu stanovišti a napadlo mne se zeptat policistů, zda si u nich můžu postavit stan. Poslali mne do blízkého policejního areálu - kasárna, domky, parkoviště a tam mi jeden policista ukázal místo, kde si mohu stan postavit.


Pár policistů mě sledovalo při stavbě stanu. Dal jsem si záležet a navzdory silnému větru jsem odvedl rychlou a skvělou práci. "Kolo si zamkni tady k plotu", nařídil mi jeden z nich. "Já to v kempu nikdy nezamykám a tady jsem na policejní půdě", říkám mu. "Jen si to zamkni, já policajty znám", bylo mi řečeno. Poslechl jsem.

Měl jsem ujeto 167 kilometrů, ale hladový jsem nijak zvlášť nebyl. Vyštrachal jsem jedno rajče, zbylé čtyři odporně sladké sušenky a zapil dvěma sedmičkama piva. Pivo má dostatek kalorií, spal jsem, aniž bych se hlady budil.

Probudilo mě halekání policistů v šest hodin. Sbalil jsem se a už před půl sedmou byl na silnici. Po ujetí 20 kilometrů jsem našel příhodné odpočívadlo. Byly tam kusy cihel, z nich jsem postavil zábranu proti opravdu silnému větru a pohodlně uvařil čaj, kávu a instantní vločky. Dorazil jsem se plechovkou studených fazolí. Vaření na zdejším benzinu jsem už vychytal. Vařič se musí hodně předehřát, to znamená naplnit předehřívací misku až po okraj. Jedině tak lze dosáhnout vaření na modrém plameni bez čoudění.


V Artesia jsem se zastavil v hospodě, ale zatím žádné jídlo neměli. Když počkám, tak mi něco připraví. Takový hlad jsem zase neměl, vždyť jsem byl po snídani. Chtěl jsem si budovu hospody vyfotit, ale tři místní mladí povaleči se dožadovali focení a stavěli se mi před objektiv. Udělal jsem jim radost několika fotkami. Potom následovalo to, co vždycky. "Dej nám nějaký peníze, ne za focení, ale na pití". Opět zabral můj argument, že majetný člověk pojede autem a nebude se potit na kole. Nicméně dest pula dostali, byli docela spokojeni a srdečně se se mnou loučili. Docela ovládám zdejší podávání ruky - podat ruku, přetočit dlaň a zaklesnout palec, na závěr jemný direkt pěstí na pěst.


Matsieng Footprints
Před odbočkou na Rasesa bylo značení k posvátnému místu Sanů (křováků, bushmenů), jedno ze čtyř v Botswaně. Cesta hlubokým pískem byla přes kilometr dlouhá. Přestalo mě bavit kolo namáhavě protlačovat, opřel jsem ho o strom a dál šel pěšky. Mělo to být volně přístupné, ale když jsem dorazil, ohrada byla zamčená. Ani jsem nestačil začít nadávat a už se zjevil místní pán, odemkl a začal mě zasvěcovat do tajemství zdejšího výjimečného místa.




Jeho unikátnost je zřejmá na první pohled. Jakoby se ve zdejší písčité krajině vynořil vřed tmavohnědých skal s bílými skvrnami. Vše je ostře ohraničené, žádné jemné přechody. Sanové věřili, že ze zdejších roklinek se vynořila bájná zvířata a lidé. Ve skále jsou patrné otisky prstů, hlav zvířat a podivných zvířecích stop. Unikátní je lidská šlápota odpovídající tak 3 až 4 metry vysokému člověku, kdyby měl naše proporce. Sanové zde přivolávali déšť, v největších roklích voda nikdy nevysychá.

Nevysvětleny jsou bílé, ostře ohraničené kruhy, kontrastující s tmavohnědou barvou skály. Podle Sanů se jedná o Měsíc a planety, nicméně žádnému známému uspořádání oběžnic našeho Slunce to neodpovídá.




Místo je malé, za půlhodinku jsme to prošli i s výkladem. Zapsal jsem se do návštěvní knihy, dal průvodci k jeho spokojenosti dvacet pula. Bylo to zajímavé, rád jsem to viděl.


Zblblá navigace
Myslel jsem, že bych se vyspal v kempu někde před Gaborone a na internetu zjistil ubytovací možnosti. Taková možnost se nenaskytla. Před druhou hodinou jsem byl na hranici města. Zadal jsem do GPS vyhledat ubytování. Byly tam dva hostely, tím jsem začal. Přijel jsem do prvního z nich a ocitl se v areálu univerzitní nemocnice. Žádný hostel, samozřejmě. Zadal jsem druhý a po dvou kilometrech jsem byl v univerzitním kampusu, na studentských kolejích. O žádném ubytování neměl nikdo ani páru.


Nevadí, pojedu do jediného kempingu v Gaborone, který navigace znala. Předtím jsem se u pouliční kuchařky řádně nacpal kůzletem se špagetami. U prvního bottle store koupil sedmičku vychlazeného Black Label a pokračoval do kempu. Přišlo mi to zvláštní. Přivedlo mě to do speciální zóny s velkými cedulemi zakazujícími fotografovat. Velká vojenská garnizona doplněná vojenskými věznicemi. Pořád po mně někdo podezíravě pokukoval, koukal na cizince s vlajkou a já se cítil dost divně.

Dorazil jsem do cíle. Samopalníci v bráně mě hned zajali a eskortovali i s kolem k vedlejší brance. Přišel oficír a začal vyšetřovat, co dělám v nejtěžším vojenském vězení v zemi. "Do vězení nechci", pokusil jsem se o nejapný vtip a klopotně vysvětloval, že mě sem přivedla navigace. Chtěl to vidět, ale nebyl z toho moudrý, menu a hlášky navigace jsou česky. Zkontroloval pas, a já mu předtím řekl, že si mé příjmení určitě zapamatuje. Přečetl "Bína" a trochu roztál. "Ty si moje jméno pamatovat nebudeš" a sdělil mi něco jako "Kibixi". Vysvětlili jsme si to, já byl propuštěn a jel zpátky.

Pamatoval jsem si internetovou kavárnu, zajel k ní a za deset pula dostal hodinový přístup. Žádný backpackers, ani kemping jsem nenašel. Zvolil jsem levné ubytování 500 metrů od centra, objednal přes booking.com. Pouze GPS souřadnice měli na stránkách špatně, navigace mi napočítala 80 kilometrů do cíle. Díky mapám Google jsem i toto vyřešil, zadal souřadnice a byl připraven vyjet. Před kavárnou mě odchytil místní zvědavec, podle vzhledu můj vrstevník, ptal se odkud a kam jedu. Přitom se pořád ošíval. Nakonec se osmělil a zeptal se na můj věk. Když se ho dozvěděl, začal svolávat okolní chlapy, lámající do sebe lahváče před bottle storem, ať se na mě jdou podívat. "A kolik je tobě, kámo", zeptal jsem se. Bylo mu šestačtyřicet.

Bydlení ve mně nejprve vzbuzovalo nedůvěru. Prašná cesta, guest house obehnaný ostnatým drátem, všude mříže, okolo čtyři hospody. Vnitřek mě překvapil - velký pokoj, čisto, koupelna se záchodem v evropském standardu, klimatizace, LCD TV. Kolo jsem mohl dát na pokoj. K dispozici kuchyně s lednicí, konvicí, sporákem a mikrovlnkou. Pouze jedna věc byla neobvyklá. Zámky pokojů na kartu, kterou žádný host nedostal a vždy mu pokoj otevřela recepční. Ale jinak nejlepší ubytování, které jsem letos měl, za super cenu 390 pula za noc.

Skočil jsem do hospody na jedno. Hned mě odchytli štamgasti, viděli mě přijet na kole. Pili místní pivo Hansa. Vyzkoušel jsem je, proč má na etiketě napsáno Pilsener. Nevěděli, tak jsem trochu zpropagoval Plzeň a české umění vařit pivo. Od té doby na mě pokaždé nadšeně halekají. Před hospodou jsou totiž ímrvére. Inu, hobby je hobby.