Část třináctá.
Jsem na své čtrnácté cyklistické cestě, tentokrát po jihovýchodní části afrického kontinentu.

Podíváte-li se na mapu, budete se divit, proč tady tak kličkuji. Důvod je prostý. Na rozdíl od aut, na kole Kruger NP projet nesmím. A tak ho musím, docela pracně, objíždět.

V Hazyview jsem konzultoval, zda to vzít po kratší R538 nebo po R40, která byla evidentně hodně kopcovitá - na mapě se kroutila jako had. Jednoznačně mi doporučili R40. Obě silnice jsou hodně kopcovité, tomu se nevyhnu, R40 má lepší povrch. Ale hlavně, okolo R538 žijí nebezpeční lidé, kdežto na R40 je tak silný provoz, že budu relativně v bezpečí.


Uf, uf, uf, funěl jsem ve vedru
Kopečky byly fakt výživné. K tomu se přidalo vedro přes 40 stupňů. Naštěstí se neobjevil další nepřítel, silný protivítr. Tentokrát byl čerstvý vítr v zádech. Silnice R40 byla kvalitní a s poměrně širokou krajnicí, i když ne všude. Krajnice je důležitá hlavně ve strmých stoupáních, kdy i zkušení mistři řídítek, mají problém udržet úzkou stopu. A když vás natěsno předjíždí kamión, je občas problém udržet i sevřený svěrač. Tentokrát se podařilo oboje.

Příjemné bylo, že se u mne po cestě zastavilo několik lidí, kteří mne viděli na silnici v předchozích dnech. Vizitky mi v podstatě došly, tak jim půjčuji předposlední, aby si ji ofotili smartphonem.


Nelspruit, po novu Mbombela
Původně jsem chtěl zavolat motorkáři Jurie (Viviers) a využít jeho pohostinnosti, kterou mi s manželkou nabídl na silnici kousek za Graskopem. Strmé kopce a horké počasí mne od toho nakonec odradily. Určitě bychom se zhulili jak andulky a já bych další den v těch kopcích s kocovinou trpěl jako zvíře.


V navigaci jsem našel backpackers, který byl tři kilometry od centra. Měli plno, majitelka mne poslala k dalším dvěma. Město je rozprostřené na kopcích, při dlouhém strmém stoupání jsem změnil názor. Co budu dělat v backpackers pět kilometrů od centra? Kašlu na to. V navigaci byl kemp šest kilometrů za městem, jel jsem tam.

Po cestě jsem nakoupil jídlo a pití ve zbrusu novém nákupním centru. To mělo ohromná podzemní parkoviště, kde bych si kolo netroufl nechat. Nakonec jsem našel rampu, která mne přivedla až před Pick and Pay. K večeři netypicky uzené vepřové, k tomu fazole. V supermarketu probíhal výprodej vín, koupil jsem lahvinku Sauvignon Blanc ze slušného vinařství (Robertson Winery) za směšných 21 randů. Mimochodem, tuto odrůdu tady umí, na rozdíl od Chardonnay, které je na můj vkus moc sladké. Po zkušenostech získaných před pěti lety se systematicky vyhýbám vínům z oblasti Orange River. Tam dělají víno zatím jen 45 roků a moc jim to nejde.

Dojel jsem ke kempu podle navigace. Našel jsem luxusní rekreační resort s lázněmi, kemp před pár lety zrušili. Nasměrovali mne však do čtyři kilometry vzdáleného kempu Lakeview, jediného zařízení tohoto typu v blízkosti Nelspruit. Cena za stan zatím vůbec nejvyšší - 130 randů. Výhodou bylo, že neměli připojení k internetu a tak jsem mohl načerpat dostatek sil desetihodinovým spánkem.


Chci se podívat do Svazijska a tak jsem ráno s chlapy v kempu řešil nejvhodnější silnici. R40 na Barberton je nejkratší, ale mezi Barberton a Pigg's Peak je to opravdu silný kafe i pro čtyřkolky. Tudy prý pro mne cesta nevede. Objet to z Barberton po R38 je sice možné, ale jsou tam dva velice náročné průsmyky, kde si prý hrábnu na dno sil. Nakonec jsme se shodli na východní trase. Po N4 do Malalane a po R570 na jih. Kopcům se samozřejmě nevyhnu, ale je to nejsnazší a přitom hezká trasa.

Do Malalane to bylo fakt snadný. Skoro pořád z kopce, čerstvý protivítr nevadil. Široká krajnice, pouze bylo třeba hlídat kamiony, které jí často využívaly, aby nechaly předjet rychlejší auta.


Malalane
Byl jsem tam hodinu po poledni. Dál to smysl nemělo, všechno moc daleko a spát nadivoko se mi nechtělo. Okolo silnic se pohybuje spousta zchátralých existencí a nerad bych s nimi po setmění bojoval o svůj skromný majetek. Fešná kadeřnice mi zcela profesionálně nakreslila mapu ke třem místním guesthousům. Uspěl jsem ve druhém z nich. Město je, jak už jsem si zvykl, roztahaná vesnice, jejíž centrem je rozsáhlé nákupní středisko. V pátek odpoledne bylo plné lidí dělajících mohutné nákupy na víkend. Fakt nevím, kde na to berou. Minimální mzda je 3500 randů měsíčně a běžný manuální pracovník víc nedostane.


Jsem pod dohledem
Dneska jsem se po dvou dnech dostal k mailu. Jurie Viviers a jeho žena Ina viděli, že se blížím k Nelspruitu a důrazně, přitom velmi mile, mne vybízeli, abych se u nich zastavil. Poslal jsem jim mail s omluvou a vysvětlil své obavy z alkoholového rauše, kterému by se asi v případě mé návštěvy nedalo vyhnout. Dalším "andělem strážným" je George Muller, také motorkář, kterého jsem potkal v Zeerust. Píše mi doporučení pro další postup a snaží se mi zprostředkovat ubytování u svých známých. Vše se to míjí účinkem, jsem obvykle o dva až tři dny dále, neboť s sebou nemám smartphone s místním datovým tarifem. Ten je mimochodem na naše poměry velice levný. Stejně jako benzin a nafta, daňové zatížení (o nic jiného nejde, neboť JAR neprodukuje významné množství nafty), je zde výrazně nižší. Ale zpátky k těm lidem, jsou fakt senzační.

Směr Svazijsko
Ne že bych si chtěl jenom odškrtnout další čárku v seznamu navštívených zemí. Projet Svazijskem na jih k Indickému oceánu se mi fakt hodilo. Víza už nejsou potřeba, na webu MFin měli dokonce i dokument, kterým to lze doložit tápajícím svazijským pasovákům. Mám ho na počítači, ale nebyl potřeba.

Co ale potřebné bylo, bylo vynaložit velké úsilí proti silnému protivětru přímo do čenichu. Prvních dvacet kilometrů jsem dal tak max. deset kilometrů za hodinu z kopce, do kopce to bylo s velkým úsilím šest km/hod. O tom, jak mne to neefektivní vynakládání úsilí štve, jsem psal už mockrát. Při jízdě do kopce se potenciální energie nakonec zúročí, při jízdě v protivětru jde veškeré úsilí nazmar.

Ale ten, co má počasí na starosti, ke mně byl nakonec velmi shovívavý. Po dvou hodinách začala síla větru ubývat a počasí opanovaly nízko ložené mraky.

Hranice JAR - Svazijsko
Hraniční přechod v Jeeper's Reef si naštěstí na nic nehrál. Opuštění JAR trvalo deset sekund, vstup do Svazijska o něco více - patnáct sekund. Opravdu jsem ocenil, jak zacházeli s mým silně orazítkovaným pasem. Volné stránky nechali na pokoji a v obou případech svá razítko bouchli na stránku, kde našli alespoň trochu prostoru. Díky jim budu moci v příštích letech na pas ještě někam vyjet. Svazijsko sice má vlastní měnu lilangeni, ale všude můžete platit randem v kurzu 1:1. To je podobné jako v Namibii.


Silnice výrazně horší než v JAR, krajnice obvykle není. Profil zvlněný, tedy nahoru dolů, ale v severním Hhohho regionu se to dalo jet. Až při stoupání na Pigg's Peak se to výrazně změnilo. Na posledních dvacet kilometrů silnice vystoupala o 500 výškových metrů a byl to fakt záhul.


Nikoliv vařená, ale namáčená žába
Ten příměr o žábě, které nic nevadí do okamžiku, kdy se uvaří, jistě všichni znáte. Existuje však i vlhká varianta. Drobně prší nebo jenom mží. Oblečení proti dešti vytáhnete v okamžiku, když už jste mokří durch. Znám to, hlídám to, dnes se mi to moc nepodařilo. Byl jsem promoklý skrz nazkrz, pláštěnka zústala v brašně. Ale nic jsem necítil, neboť jsem se při té vydupávce řádně zapotil.
Ve městečku Piggs Peak měl být kemp. Ten jsem nenašel, ale na samém konci byl Highlander Inn, zvnějšku pěkný, uvnitř už dost ošumělý hotýlek. Pokoj za našich 500 Kč, v tom dešti lepší než ve stanu v kempu. V hospodě rozpálený krb, pivo k mání za stejnou cenu jako v JAR v supermarketu. Uvařili mi i večeři. Nahříval jsem se u krbu a klábosil s místními chlapy. Jeden z nich byl evidentně boss a já ho po 2 sedmičkách piva začal trochu hecovat. Rozčílil se natolik, že si připálil nohu v krbu. Tak jsem se raději zklidnil.


Lepší je nic nepředpokládat
Po včerejší podvečerní dlouhé jízdě do kopce jsem očekával, že silnice bude několik kilometrů klesat. Po kilometrovém sjezdu jsem viděl další výrazné stoupání. Stejně jsem neplánoval kudy jet, zahnul jsem tedy na lokální MR32 s tím, že se alespoň podívám na přehradu Maguga.




Silnice vzhůru dolů, ale strmé úseky nebyly moc dlouhé. Při mé pomalé jízdě do vrchu na mne už čekaly místní děti s obligátní otázkou "Co mi dáš". Ale i ony chápaly, že zpocený a udýchaný cyklista nebude zrovna tím, kdo má na rozdávání. Ale zkoušely to různě. "Dej nám jednu brašnu, máš jich dost", to mne potěšilo nejvíc.


Při příjezdu k přehradě jsem už zdálky viděl, že bude zle. Strmá silnice se vinula do kopce na plném slunci. Ve skutečnosti to bylo ještě horší - na deset kilometrů výstup 900 metrů. Ve Svazijsku je to zvláštní. Silnice nevedou mezi horami v údolí, ale pěkně se šplhají na ty nejvyšší vršky. Většina vesnic je totiž na kopcích.


Při tom loudavém a funivém postupu vzhůru jsem měl dost času pozorovat skromné usedlosti v okolních svazích. Byla neděle, z kopců se ozýval zpěv z kostelů. Místní chodili z kostela v modrých dlouhých šatech či pláštích, doplněných bílými kalhotami. Každý měl v ruce skoro dvoumetrovou hůl zakončenou malým křížem. Jiná církev předepisovala pestré úbory, kde převládala červená, čelo a krk omotané korálky a medailemi. Všichni působili tak duchovně povzneseni, že se mi příčilo je fotografovat.




Docela schvácen jsem se u Nkhaba napojil na MR1, kterou jsem ráno zavrhl. Drápala se strmě do sedla, ke kterému jsem přijel. Fakt nevím, jestli bych to měl po MR1 snazší. Na MR32 nebyl žádný provoz, takže jsem nemusel trvat při stoupání na extrémně úzké stopě a občas si ulevil stylem cik cak přes celou šířku silnice. To na MR1 nešlo.


Mbabane
15 kilometrů před Mbabane jsem najel na dálnici MR3. Oddělené jízdní směry, široká krajnice, kvalitní povrch až na několik potholes u krajnice. Jiná silnice na Mbabane není, kola tudíž zakázána nejsou. Silnice parametry dálnice v evropském smyslu nesplňuje kvůli strmým stoupáním a klesáním.


Na hranici města jsem začal řešit bydlení. Na GPS bylo několik možností, všechny daleko od centra. Nechal jsem to náhodě. Při strmém sešupu jsem míjel Swazi Oak Lodge. Po 500 metrech jsem usoudil, že jsem asi v centru. Místní mi to potvrdili. Vyfuněl jsem zpátky strmý kopeček, zaplatil našich 600 korun a měl velký pokoj se zařízením v posledním stadiu rozpadu. Povlečení, ručníky a koupelna byly čisté, voda ve sprše horká, polorozpadlý nábytek jsem nepotřeboval.




V noci jsem poznal, jak mi svazjiské kopce daly za uši. Několikrát mne probudila usilovná křeč v pravé noze. Musel jsem vylézt z postele, postavit se na nohu a rozmasírovat stažené svaly. Málo tady solím, potem se sůl a minerály vyplaví z těla a to vede ke křečím. Musím překonat nechuť k potravinovým doplňkům, co nejdříve si koupit magnesiové šumivé tablety, ty by měly pomoci.