Část patnáctá.
Jsem na své čtrnácté cyklistické cestě, tentokrát po jihovýchodní části afrického kontinentu.

Probudil jsem se a okamžitě zaznamenal silný vítr. Ten bude dneska rozhodovat o tom, zda se komfortně svezu, nebo budu urputně bojovat v protivětru. Prvních třicet kilometrů do Mtubatuba byla lokální silnice kryta lesem, moc se poznat nedalo, vypadalo to na boční vítr ze tří hodin. Na N2 se vítr projevil v plné síle a neskonale příznivě, skoro přesně v zádech. Zvlněná silnice nevadila, vítr to dohnal.


Tak jsem té selanky využil, držel se na okraji široké krajnice a nikde nezastavoval. Pouze na křižovatce na Empangeni jsem si dal u pumpy mahewu a s doplněnými kaloriemi pokračoval v krasojízdě. Deset kilometrů před Mtunzini se náhle objevila značka zakazující jízdu na kole. Trochu jsem znervózněl, ale rozhodl se, že už to dojedu po (nyní zřejmě) dálnici. Párkrát mne míjeli policisté a buď mi srdečně zamávali, nebo si mne nevšímali.


Nature's Way Backpackers
V Mtunzini bylo několik možností ubytování, kromě guesthousů byl kousek od města Caravan Park. Já si vybral v nadpisu zmíněný hostel. Dokodrcal jsem se po prašné cestě plné výmolů před zanedbanou vlakovou zastávku. Otevřel mi můj vrstevník Johan, už v dobré náladě. Odložil kulečníkové tágo, srdečně mne přivítal. Ptal se, jestli s nima budu pařit nebo se chci vyspat. Uvedl jsem druhou možnost a tak mi ukázal odlehlou část silně zanedbaného kempu, kde neuslyším muziku a hluk z budovy.

Okamžitě jsem si vzpomněl na backpacker v quebeckém Rimouski, který si založili dva čtyřicátníci. Zpohodlněli, nechtěli už holky nahánět a tak to díky hostelu zařídili tak, aby měli přísun děvčat bez velké námahy. Hostel ale udržovali ve skvělém stavu.

Tady to byla parta kumpánů z mokré čtvrti. Podnikání s hostelem jim moc nešlo, popíjení a zábava byla příjemnější. Kemp a veškerá zařízení nechali zpustnout a z budovy udělali regulérní hospodu, kam se večer stahovali parťáci z celého městečka. Hořel táborák, hrálo techno, občas si někdo zakřičel. Ještě že jsem se odsunul za hranici slyšitelnosti. Ale jinak příjemný, zdravý vzduch, travnatý kemp, vše bezpečné.


Raphia Palm Forest
Dostal jsem hlad, poslali mne do dva kilometry vzdáleného SPARu. Nejkratší cesta vedla přes přírodní rezervaci Umlalazi, jejíž součástí je Raphia Palm Forest - palmový les. Založen v roce 1916, v roce 1942 vyhlášen národní památkou, je dneska příjemným kusem divočiny, kterým vede vycházková trasa. Velmi příjemná cesta do obchodu. Dokonce i opice byly disciplinované a neotravovaly mne.


Ráno zase funěl vítr a to už jsem čekal, že bude příznivý. V tom jsem se nezklamal. Místo N2 jsem jel po lokální R102. Její profil připomínal pilu s drobnými zuby, ale nestěžoval jsem si. Šlo to dobře, i když se silnice kroutila a vítr foukal tu z jedné, tu z druhé strany.

Hlavní plodinou je cukrová třtina a na silnici to bylo vidět. Krajnice nastlaná spadanými kusy tak, že výrazně zužovala využitelnou část vozovky. Docela se divím, že jim ty ztráty při přepravě nevadí. Mne vadila spíš ta znehodnocená silnice, ze které mne občas troubením vyhnal na nepoužitelnou krajnici právě původce tohoto stavu - kamion s cukrovou třtinou.


I tak to byla idyla. Kopcovitá zelená krajina, okolo silnice se pořád něco dělo - tu ruční sklizeň třtiny na svažitém poli, tu armáda žen v pogumovaných oblecích prováděla postřik, tu ruční okopávání rozsáhlých lánů mladé třtiny. Slabý provoz mi také vyhovoval.

Ve KwaDukuza (Stanger po staru) se vše výrazně zhoršilo. Jak kvalita silnice, tak hlavně intenzita provozu. Děti šly ze školy, lidé z práce. Tu masu lidí odváží desítky mikrobusů, které mezi sebou bojují o každého pasažéra. Cpou se do všech škvírek mezi auty a nějaký cyklista je vůbec nezajímá. Ten se musí postarat sám o sebe, jim jde o byznys.

Backpackers není
Navigace mi ukázala nějaký backpackers a chalet vzdálený deset kilometrů. Odbočil jsem na prašnou cestu, vydrápal se do strmého kopce a uviděl směrovku ke kýženému. Ale byla to minulost, před rokem to zrušili a nyní tam bydlí stavební dělníci s rodinami. Žádný problém, měl jsem skoro dvě hodiny času do setmění. Ve dvanáct kilometrů vzdáleném Salt Rock jsem našel na GPS kemp. Po prašné silnici jsem přejel N2 (zde už regulérní dálnici), po pár kilometrech se dostal na asfalt. Sjel jsem k oceánu a Caravan Park se na mne přívětivě špulil.


Ptal jsem se strážného u brány, kde je recepce. "Zavřeno", pravil rezolutně. Trochu ve mne hrklo, budu muset najít ještě něco jiného. "Recepce je zavřená, vyřídíme to spolu", dodal. Zaplatil jsem 300 randů, zatím největší pálku za kempovací místo. Potom mi ukázal ta nejlepší místa u moře. Výhled krásný, ale foukalo otřesně. Navíc kempovací místa byla z umělé trávy a kolíky se nikam nedaly zatlouci. Jasně, je to pro karavany. Experimentálně jsme s hlídačem vybrali místo s nejslabším větrem.


Pak jsem se trochu namíchl. Stan se v silném větru staví tak, že se přikolíkuje k zemi a potom to už stanové pruty udrží. To tady nešlo. Hledal jsem nějaké kameny na dočasné zatížení. Kemp byl tak dobře udržovaný, že jsem nic nenašel. Nakonec jsem jeden cíp stanu přivázal k brašně, další přišlápl a pak už jsem to nějak zbastlil. Při tomto představení mne se zájmem sledovalo několik penzistů z okolních přívěsů. Nikoho nenapadlo zvednout svůj zduřelý bachor a stan mi v kritických chvílích přidržet.

Nicméně jen jsem stan postavil, hned se přišli kamarádit. No, byl jsem na ně hodný. Oni si konec konců moc zábavy v kempu neužijí a já jim alespoň něco předvedl.

Nevýhodou kempu bylo, že neměl wifi. Potřeboval jsem si sehnat ubytování v Durbanu a nechtěl jsem v tomto tři a půl milionovém městě jezdit od čerta k ďáblu a shánět nocleh. Postěžoval jsem si na to ráno v recepci kempu, když jsem jim podepisoval účet. "Jdi tady po té cestičce do našeho hotelu, tam ti prodají voucher". Tak jsem se se svým zapráskaným kolem vynořil na terase luxusního hotelu právě uprostřed opulentní snídaně.

Kolo jsem nechal na terase, prošel hotelem do recepce a za deset randů koupil dvoudenní voucher. Mám jednu noc zdarma na hotels.com, vybral jsem si obstojný hotel v centru. Už jsem to chtěl zaplatit, ale zarazil jsem se a podíval se na hostels.com. Našel jsem singl v Curiocity Backpacker za 660 randů za tři noci. Skvělá poloha - deset minut na pláž, deset minut k radnici, přitom ve slušné tj. málo nebezpečné části města. Adresu jsem zadal do googlu, zjistil GPS souřadnice a ty zadal do mé navigace. Check-in až od 14 hodin, do Durbanu 50 kilometrů, měl jsem fůru času. Využil jsem kvalitního připojení a nahrál na youtube video s hrochy a velrybami.


Pobřežní M4 byla docela příjemná a většinou měla alespoň nějakou krajnici. Bohužel, díky blízkosti písečných dun byla občas zasypaná pískem a to jsem raději počkal, než se nějaký velký blázen s kamionem přežene. Stejně jsem to neuhlídal a jeden výtečník mne v úseku s deset centimetrů širokou krajnicí skoro smetl. Tady prostě nejsou na cyklisty zvyklí a instruktážní tabule u silnice, aby si dali od cyklisty alespoň 1.5 metru odstup se míjejí účinkem.

Ale byly i přijemnější věci. Kousek za Ballitem na mne u silnice čekal Anton. Přejel sám na kole USA ze západu na východ a hrozně si to užil. Bývalý dopravní pilot, kapitán na B747 a dalších typech, musel toho v 63 letech nechat (v ČR lze létat do 60 jako kapitán a do 65 jako copilot). Měli jsme si o čem povídat. Dostal předposlední vizitku a už se mi ozval mailem.


Padesát kilometrů nic není a v poledne jsem byl v Durbanu. Silnice M4 se zase nenápadně změnila v dálnici. Všiml jsem si toho pozdě a na vedlejší silnici sjel až po přejetí Blue Lagoon. Vedlejší silnice mne zavedla na příjemnou pobřežní promenádu. Měl jsem čas si prohlédnout celé jižní nábřeží od Blue Lagoon Beach až po cca čtyři kilometry vzdálenou Ushaka Beach. Pláží je zde šestnáct, alespoň podle jejich názvů. Pobřeží působí jednolitým dojmem a vnímal jsem ho jako pláž jedinou. Starají se zde o duny oddělující písečné pláže od pevniny a na většinu z nich je přístup zakázán.








Hledání hostelu
Navigace mne podle souřadnic zavedla do dva metry široké uličky, ve které měli trhovci stánky. Těžko jsem se nakupujícími davy s mým objemným kolem prodíral. Zbytečně, hostel jsem nenašel. Ulice byla správná - Monty Naicker, i když na domech uváděli Pine Street. S tím už mne ale nedostanou, na dvojí názvy jsem si už stačil zvyknout. Měl jsem naštěstí zapsané i číslo domu. Ale na domech čísla neuváděli. Po dvou blocích jsem jeden očíslovaný dům našel, číslo bylo o 300 vyšší než mnou požadované. Byla to jednosměrka, paralelní ulicí jsem se vrátil skoro k plážím a začal znovu. Našel jsem to podle názvu budovy - Ambassador House - číslo domu nikde nebylo.










Durban
Tentokrát jsem měl šťastnou ruku a ubytování v ceně 350 Kč za noc bylo super. Hostel sídlil v rekonstruovaném domě z třicátých let minulého století. Veřejné prostory na úrovni lepšího hotelu, skvělé sprchy, velká kuchyně a hospoda přímo na patře. Jednolůžkový pokoj svou strohostí připomínal mnišskou celu. Ale kolo a vše potřebné se mi do něj vešlo a stejně jsem v něm jenom spal. Hned jsem se zapsal na večerní braai (grilování) a měl jsem zajištěnou skvělou večeři za našich 150 Kč. V blízkém Shoprite jsem nakoupil ranec zásob a potom vyrazil na pláž.






Večeře byla skvělá, hromady stejků a kvalitních klobás, zelenina, pečená kukuřice, možná byl i nějaký chleba, ale ten jsem nejedl. Popovídal jsem si s Korejcem, na kterého jsem uplatnil svých několik haseó a hamid, které jsem si ještě z Koreje pamatoval. Byl pěkně vyděšený. Odpoledne ho ve městě obestoupili čtyři chlapi, sebrali mu mobil a peníze a ještě mu tupým nožem vyrobili pěkný šrám na krku. Vyhrabal jsem svůj pás na peníze a v Durbanu jsem ho důsledně používal. V kapsách jsem si nechal jenom 100 až 200 randů, ty bych snadno oželel. Pouze o foťák bych nerad přišel, a tak jsem se další den s focením držel při zdi.




Druhý den jsem udělal DPH a kontrolní hlášení, poslal elektronicky finančáku a hned jsem jim DPH zaplatil. WiFi v hostelu je zatím úplně nejlepší z toho, co jsem měl letos k dispozici. Prošel jsem centrum města, kde jsou krásné koloniální budovy. Navštívil jsem muzea, která jsou v Durbanu zdarma.


Natural Science Museum sídlí v budově radnice a je to taková všehochuť. Ale bezvadná. V prvním patře africká fauna - zejména ptáci byli velmi expresivní. Ve druhém patře současné umění. A do toho se motá model dinosaura v životní velikosti, momentálně v rekonstrukci. Ve výstavní síni World Press Foto, kde náš krajan černobíle fotografující mladé šachisty získal druhé místo v kategorii Sport.


Šel jsem se podívat ke starému přístavu. Tam jsem uznal, že bych v těchto místech mohl dopadnout jako můj korejský kolega ze včerejška a rychle vypadl do přívětivější části města.


Známý Viktoria Street Market je tržnice v kamenné budově, která se přelila do širokého okolí a trhovci okupují i několik nájezdů na blízkou dálnici. Je to místo zároveň smradlavé i voňavě, podstatným artiklem je koření, které je většinou vyráběno na místě. Polonazí chlapi stloukají ingredience v moždířích velikosti odpadkových košů. Potom to navzájem mísí na betonové podlaze. Občas jim v tom zanechá pozdrav holub, stejně jako to udělal mně na můj apartní klobouček.












Byly právě dušičky, proto jsem se nevyhnul přilehlým hřbitovům. Muslimský mne moc nebavil, prošel jsem jím do West Street Cementary. Pokojně jsem si fotil, když mne odchytil strážce, že na to musím mít povolení a šikoval mne za managementem hřbitova. Tam se velmi vyptávali proč to fotím, obávali se komerčního zneužití. Když jsem jim ukázal mé miniaturní Sony RX100, roztáli. "Ty nejsi profík, můžeš fotit co chceš, zadarmo".




Navštívil jsem i katedrálu St. Emmanuel, ležící v blízkosti muslimské mešity. Tato část města je více méně muslimská, většina obchodníků Arabové nebo snad pákistánští muslimové. Tomu odpovídá i nabízená strava v malých restauracích a absence obchodů s alkoholem. Křesťanský kostel mi stačil, do mešity jsem se necpal.

Vrátil jsem se do centra a navštívil Kwa Muhle Museum, opět se vstupem zdarma. Je to ale taková "mandelovština" (teď to asi od řady lidí schytám). Apartheid už není, tak se zaměřili na boj proti AIDS. Co mne zaujalo byly dokumenty o bojích jihoafrických jednotek v první světové válce.






V podvečer jsem si zaskákal ve vlnách. Díky poloze hostelu to mám jak do centra, tak na pláž zhruba deset minut pěšky. Vyrazil jsem rovnou v koupacích šortkách a triku. Peníze i klíče od pokoje jsem nechal v hostelu. Takže jediné, co mi mohli ukrást bylo tričko a sandály Keen.


uShaka Marine World
Největší durbanskou atrakcí je mořský tématický park spojený s aquaparkem. Vstupenky lze koupit buď na oboje, nebo samostatně. Chtěl jsem vidět mořský park, řekl si o vstupné pro penzisty a oni mi ho bez problémů prodali. Přitom by snad mělo být jen pro rezidenty. No, ušetřil jsem 60 randů a jsem si jist, že je vzápětí utratím jinde.








VIDEO: V Africe je to snadné - pusťte rytmickou hudbu a publikum se zabaví


VIDEO: Několik čísel z představení delfínů


Viděl jsem lachtaní i delfíní show, krmení želv a rejnoků. Dobrý, ale nejlepší je zdejší mořské akvárium. Úžasný nápad, zabudovat ho do vraku staré lodi. Kromě akvarijních nádrží je tam i výhled na skutečné mořské, tedy zde oceánské, dno a je to senzační. Kombinace narezlého interiéru vraku s výhledem do podmořského světa funguje na jedničku. Byl jsem z toho paf. Tohle určitě v Durbanu nevynechejte.




VIDEO: Taneční vystoupení lachtanů


VIDEO: V průběhu lachtaní show vyvolali dívku z publika















VIDEO: Žraloci krouží okolo vraku letadla