Skončil rok 2010 a s ním i možnost připojit do sítě fotovoltaickou elektrárnu za velmi výhodnou výkupní cenu. Do konce února, kdy státní podpora velkým solárním elektrárnám skončí úplně, nás už podle všeho velké změny na trhu se solární elektřinou nečekají, a tak se můžeme podívat, jak to celé dopadlo.

Tak tedy: první, třetí, čtvrtou a pátou největší solární elektrárnu vlastní… ČEZ. Ano, ten stejný ČEZ, který po celý rok na všechny strany vyhlašoval, že fotovoltaické elektrárny jsou nesmysl a že je potřeba to „solární šílenství“ rychle zastavit. ČEZu se podařilo nainstalovat elektrárny s celkovým výkonem 125, 9 MW, což je více než desetina výkonu jednoho temelínského bloku, a je tak pravděpodobně největším solárním baronem v ČR (nevlastní-li kdosi najednou několik jiných velkých elektráren s neprůhledným vlastnictvím). Ročně tedy dostane na přehnaně vysokých příspěvcích na výrobu energie z FVE asi 1,4 miliardy korun (plus ještě získá peníze za tržní cenu vyrobené elektřiny, ta je ovšem velmi malá).



Martin Roman vykládá obří solární nákupy ČEZu jako obětavý boj za státní zájmy: „Kdybychom ty investice nerealizovali my, připravené projekty stejně koupí někdo jiný.“ Je prý lepší, když zisky budou končit u českého státu prostřednictvím firmy ČEZ než v zahraničí u nějakého německého či britského investičního fondu. To se jeví na první pohled jako docela rozumná argumentace. Má ale několik povážlivých trhlin.



1) ČEZ a stát nejsou tak úplně totéž. Pokud vím, ČEZ neuzavřel se státem žádnou smlouvu, ani jen veřejně nedeklaroval, že peníze z přemrštěného příspěvku státu vrátí v podobě nějaké solární dividendy. Jenže bez konkrétního závazku (ke kterému ČEZ kupodivu nenutila ani vláda), žádná jednoduchá rovnice „co pro ČEZ, to pro stát“ neplatí. V ČEZu se totiž velká část peněz po cestě do státní pokladny ztrácí. Třeba v nevydařených investicích (Balkán), nevelké efektivitě (ČEZ potřebuje na výrobu 1 TWh elektřiny 400 zaměstnanců, zatímco jeho západoevropští konkurenti jen 180-290), ale především v nejrůznějších aktivitách zdaleka zavánějících korupcí. Třeba prodejem sídla ČEZ krátce po nástupu Martina Romana do funkce. Ten budovu prodal za 850 milionů podnikateli Pawlovskému, který ji obratem pronajal na 20 let pražskému magistrátu za 4,5 miliardy (zdroj zde). Nebo v podezřele předražené obnově hnědouhelných elektráren. Anebo přímo při samotném nákupu těch solárních – podle informací z médií je ČEZ nakoupil bez transparentních výběrových řízení za velmi nadstandardní ceny od advokátů a lobbistů s kontakty na politické strany.



Dodejme, že i kdyby přeci jen nějaká dohoda o vyplacení solární dividendy vznikla, stát by si asi neuměl pohlídat, zda ČEZ nanadsazuje nebo uměle nezvyšuje výrobní náklady. Alespoň to neumí (či nechce) v případě obnovy hnědouhelných elektráren – navzdory alarmujícím číslům (ČEZ je staví s výrazným náskokem nejdráž na světě), stát opakovaně odmítá vyžádat od ČEZu smlouvy a přesná data a zkontrolovat hospodárnost projektů. Na valné hromadě v červnu 2010 dokonce stát přehlasoval minoritní akcionáře (v součtu vlastnící akcie v hodnotě přes 3 miliardy), kteří kontrolu hospodárnosti projetků požadovali.



2) Kdyby za solárními akvizicemi ČEZ skutečně stála chvályhodná motivace vrátit část peněz z přemrštěné podpory solární energie zpátky do státní pokladny, není jasné, proč se ČEZ tak usilovně snažil dokončit elektrárny v roce 2010, aby na přemrštěnou podporu ještě dosáhl. Většinu svých elektráren připojil v prosinci – dvě z nich dokonce den před Silvestrem. Kdyby počkal s připojením až na leden, žádnou přemrštěnou podporu by státu neodsával a žádná solární dividenda by nebyla potřeba. Podle Martina Romana by se management ČEZu takovým odkladem dopustil „trestného činu“ – poškodil by akcionáře. Tím si ovšem jeho jednotlivé výmluvy začínají protiřečit. Buďto bylo motivem solárních akvizic ČEZu pomoci státu zmírnit dopady solárního šílenství – a pak už jen nákupem, který nebyl motivován ziskem a který by jinak nerealizoval, poškodil minoritní akcionáře, protože mohl prostředky investovat jinde a výhodněji. Anebo bylo motivem (v zájmu minoritních akcionářů) co nejvýhodněji investovat a zvyšovat hodnotu akcií nehledě na zájmy státu.



Z právního hlediska je samozřejmě trestní stíhání nesmysl. Manažer akciové společnosti je sice povinen v souladu s principem tzv. „péče řádného hospodáře“ investovat hospodárně, ale to nelze vykládat jako mechanickou povinnost zvyšovat zisk hlava nehlava bez ohledu na veřejný zájem a dobré jméno firmy. Navíc je dosti smělé brát si v této věci do úst minoritní akcionáře: Jestliže ČEZ odmítl na žádost minoritních akcionářů předložit ke kontrole projekty, kde šlo o možné úspory desítek miliard, těžko může argumentovat jejich poškozováním tam, kde jde „jen“ o stovky milionů ročně.



3) Není vůbec jisté, že ČEZ náhodně vyhledal a odkoupil projekty elektráren, se kterými předtím neměl vůbec nic společného. Jeden zdroj mi dokonce popsal, jak Martin Roman před dvěma lety objížděl podnikatele v realitách a nabízel oboustranně výhodnou spolupráci: ať projekt předpřipraví, koupí půdu a vyřídí povolení, on pak štědře odkoupí. Jistě, bez důkazů se zatím jedná o pouhý drb. Ale není zvláštní, že se ČEZu podařilo najít a nakoupit právě projekty na čtyři největší elektrárny, aniž by vypsal veřejné výběrové řízení, přičemž prodávajícími byli lidé s kontakty na tři velké politické strany?


Ať už ČEZ elektrárny skutečně jen odkoupil, nebo ne, jisté je, že jeho solární akvizice nám nijak neprospěly ani jako spotřebitelům elektřiny ani jako daňovým poplatníkům, a je tedy nutno na ČEZ nahlížet jako na každého dalšího solárního barona, který se rozhodl přivydělat si ze státního rozpočtu díky díře v zákoně.



Paradoxně může být pro ČEZ výhodná i tříletá 26% srážková daň. Zatím to totiž vypadá, že se kvůli srážkové dani řada menších projektů, které byly financovány na úvěr, dostane do problémů (nebudou schopni plnit všechny závazky a banky jim sníží úvěry, plánuje to už třeba Reiffeisenbank) – a budou muset v příštích letech projekty prodat. Uvidíme, kolik jich ČEZ, který si peníze půjčovat nemusí, během té doby skoupí (s argumentem, že by to jistě jinak učinil nějaký zahraniční fond), aby na nich po třech letech začal zase vydělávat.



Možná se po celou tu dobu podaří udržet ČEZu aureolu obětavého nápravce solárního šílenství, zatímco nenávist zůstane obrácena na ty „solárníky“, kteří nám to tu postavili. Že ČEZ vlastní elektrárny o rozloze 430 fotbalových hřišť, zatímco průměrná velikost solární elektrárny v ČR je méně než třetina hřistě, se už nějak zamluví. Člověk se nějak nemůže zbavit pocitu, že kmotři to zase zvládli.



Psáno pro blog EPS. Článek vznikl s přispěním Pavla Douchy z AK Šikola