Prosím pana editora Stejskala, aby mi odpustil a vulgaritu z titulku nemazal. Nechci nikterak kazit jeho trpělivou snahu pozvedat úroveň zdejší diskuze, ale bohužel jsem pro to, co chci říct, zatím nanašel přesnější popis než tento lapidární výrok Václava Havla.

Původně jsem pod tímto výrokem, pobouřen drobnou autocenzurou na našem gymnáziu, napsal úplně jiný blog. Z recesistického příspěvku, který jsme s kamarádem dodali do výročního almanachu absolventů, totiž vyškrtli pasáže o Pavlu Dlouhém (na Hlubokou je to z Budějovic co by kamenem dohodil a nač si zbytečně koledovat, že). A tak jsem v náhlém rozčarování, že už ani takovýto téměř studentský plátek nemůže zůstat zdravě nesehnutý, sepisoval složitou argumentaci o politických důsledcích předpodělanosti. Jenže to bylo nějak moc přemoudřelé a mravokárné. Tak jsem o tom nakonec radši napsal pohádku.

Jak se stal řezník starostou

Byla jedna vesnice, sotva dvacet stavení. Co potřebovali, to měli, a zbytek jim nescházel. A protože při takovém počtu se všechno domluví v hospodě, nepotřebovali ani starostu a pro každé ruce bylo dost pořádné práce.

Jenže neni každej na pořádnou práci, a jinýho zas pořádná práce omrzí. A tak si jednou řezník Mára pomyslel, že by se ve vsi nějaká ta starostovská funkce měla zřídit. A že mu nadělili rozumu snad ještě víc než drzosti, vyvěsil si hned druhý den na svém domku cedulku „Radnice".

Za chvíli šel k Márovi kovář a že by si domluvil zabijačku. Kouká na cedulku, hned si vykasá rukávy, a že toho drzouna Máru popadne za flígr. Jenže jak otevřel dveře, napadlo ho: „Když mu teď hubu rozbiju, sotva mi to prase zbourá.“ A protože jelita jak řezník Mára tu nikdo neumí, a doma by jistě bylo zle, povídá si: „Moudřejší bude zbytečně si nekoledovat. Koneckonců, jsem chlap od řemesla, a těmhle politickejm záležitostem houby rozumim.“

Chvíli na to stojí před cedulkou hospodskej. Ale že by bez kotlet guláš neuvařil a hosty nenakrmil, hned zase vychladnul. Když celý týden nikdo proti cedulce neprotestoval, vyvěsil pod ní Mára nápis: „Příští sobotu a neděli se staví nová budova radnice. Každá chalupa ať dodá aspoň dvě silné ruce k dílu.“

„Snad si řezník vážně nemyslí, že mu tam přijdu,“ přečetl si to učitel, a cítil se navzdory své holubičí povaze podrážděn. Pak ovšem zase získal vládu nad svými emocemi a provedl racionální úvahu. „Když budu chybět jen já, přijdu do řečí, že mi jdou ruce od práce a že příživníka s hlavou v oblacích naše ves nepotřebuje. A kdo by pak v této slzavé pologramotné kotlině kultivoval můzy.“

V sobotu na brigádě nikdo nechyběl. Práce šla chlapům od ruky, takže večer už chyběla jen střecha. Ale obyčejná střecha řezníkovi nestačila a objednal si zvonici, aby mohl starosta neprodleně svolat celou vesnici. Celou noc pak kovář v naději na dobrá jelita tavil a odléval zvon.

A celou noc pan farář přepisoval své nedělní kázání. V první verzi burcoval všechny statečné věřící, aby se vzbouřili proti zvůli a útlaku světské moci, která je nutí k práci v den Božího odpočinku. Vůbec se mu totiž nelíbila představa, že zvony přestanou být výsadou jeho kostela. Pak ale uvážil vlažnou víru svých oveček a celkovou riskantnost burcujícího kazatelství. Celou noc potom meditoval nad osudy světců mučedníků, až mu bylo zjeveno, že dosud nenadešel jeho čas. „Nech Bohu, co boží jest, a císaři zas, co jemu náleží. Moc církevní a světská jest oddělena již po staletí a tuto rovnováhu nenáleží mi porušovat.“

V neděli večer měla už radnice střechu s malou zvoničkou. Utahaní chlapi se rozešli s nadějí, že už snad dá řezník pokoj. V pondělí se na nové radnici objevilo: „Protože jsme si v naší nové radnici postavili také místnost pro sekretářku pana starosty, je potřeba, aby každá chalupa do konce týdne přispěla na plat sekretářky deset korun.“

Příští sobotu porážel kovář prase. Celá široká rodina nachystaná, sousedi pozvaní a řezník Mára nikde. Když čekali hodinu, vydal se kovář k řezníkovi. V předpokoji nové radnice sedělo pěkné mladé děvče. „Nezlobte se, ale pan starosta v sobotu návštěvy nepřijímá. Ohlaste na některý všední den.“ Tu se kovář rozlítil, popadnul těžký stůl, za kterým seděla nová sekretářka, a prohodil ho dveřmi ke starostovi. Mára, který doposud spokojeně spal, vyjekl, vyskočil z postele, a začal zvonit na zvon. Hned se všichni seběhli, a odtrhli kováře, který mezitím začal Máru škrtit. Ten, jakmile se trochu vzpamatoval, přistoupil ke kovářovi a klidně a důstojně povídal: „Kováři Jíro, za tvůj bezprecedentní útok na úřední osobu starosty a za poškozování obecního majetku tě odsuzuji ke třiceti ranám bičem.“ Kováře hned popadlo pár chlapů, kteří pochopili, že s novým starostou se hodí být zadobře. „Lidi neblbněte, vždyť je to náš řezník! Měl mi teď prase porcovat a místo toho si tu vyspává!“ volal kovář. To se ví, lidi věděli, kdo je kdo. A taky už pochopili, jak je Mára všechny převezl. Ale mlčeli. Jednak ze studu, že by hned Mára každému připomněl, čím ke kráse nové radnice zrovna on přispěl, jednak ze strachu, že by ostatní mlčeli dál.

A tak se kovář svých jelit přeci jen dočkal a ještě dlouho se na zadek neposadil. A Mára? Ten se má dobře. A jestli se lidi nezměnili, starostuje tam dodnes.