Co mají společného vysoké školy, státem ovládané firmy a média veřejné služby? U všech se nás politici postupně pokoušejí přesvědčovat, že by v nich měli mít přímé rozhodovací pravomoce, neboť oni jediní mají „mandát“ zastupovat „stát“ či „veřejnost“, tedy toho, kdo „platí“ či „vlastní“. Bez toho by se přece tyto instituce ocitly mimo demokratickou kontrolu. A přiznejme si, že to na první pohled zní docela logicky.

Tak jako každá šikovná demagogie. A tak jako u každé šikovné demagogie se tu zamlčuje pár důležitých souvislostí:

1) Stát může tyto instituce kontrolovat a v odpovídající míře ovlivňovat i bez přímých rozhodovacích pravomocí.

Pokud jde o kontrolu hospodaření: všechny tyto instituce by měl kontrolovat Nejvyšší kontrolní úřad. A to, že u veřejnoprávních médií se mu to má umožnit teprve teď, pravomoci ke kontrole vysokých škol se mu mají naopak omezit, a do firem podle všeho opět vpuštěn nebude, myslím jasně ukazuje, jak vážně to s demokratickou kontrolou naši politici myslí.

Pokud jde o rozhodování: kromě médií, kde by se role politiků měla z dobrých důvodů omezit jen na obecnou definici veřejné služby v zákoně, má samozřejmě vláda plné právo stanovovat koncepce, politiky a pravidla; jak pro vysoké školství, tak pro státní firmy. A právě o to jde: koncepce, politiky a pravidla, vše veřejné a transparentní – tím může vláda dostatečně ovlivnit vše, co jí jako exekutivní moci přísluší – u škol i u firem.

Právě po tom mimojiné vysoké školy volají: aby vláda jasně zformulovala, co od vysokých škol očekává, podle toho je třeba diferenciovala na vědecké a profesní, a aby změnila systém akreditací a mechanismy financování, neboť ty současné motivují jednotlivé školy a pracoviště spíše k nárůstu kvantity než kvality. Tím by mohla zamezit neřízenému bujení nekvalitních škol, případnému nárůstu špatně uplatnitelných absolventů, motivovat školy ke smysluplnému partnerství s firmami i neziskovým sektorem a tak dále. Jenže právě tohle je ve vládním návrhu odfláknuto a nedomyšleno, jednotlivé části si vzájemně odporují a motivaci ke kvalitě neslibují, a návrh místo toho sází především na posílení přímých pravomocí – ministr by mohl jmenovat část „rady“ školy, která by například volila rektora. Přímé pravomoci však politici nepotřebují. Naopak se ukazuje, že je vhodné politiky od „penězotoků“ pokud možno dobře oddělit, což v legislativě mnoha civilizovaných zemí reflektuje například zákon o úřednících (či státní službě), nebo právě pravidla korporátního řízení státem ovládaných firem.

Tak například v Norsku aktivní politici vůbec nemohou sedět v dozorčích a správních radách těchto firem, a ani si nemohou jednoduše dosazovat své lidi. Korporátní řízení tam funguje tak, že vláda jasně zformuluje „vlastnickou politiku“ pro firmy jako celek i pro každou jednotlivě, kterou následně schválí parlament. Členové kontrolních orgánů, kteří mají odpovědnost za splnění těchto explicitně a veřejně stanovených cílů, jsou pak jmenováni na základě doporučení nezávislého nominačního výboru, který má zase jasná kritéria pro výběr kanditátů, aby v radě byli zastoupeni odborníci na různé aspekty řízení dotyčné firmy.

Podle Norů tedy politici nemají mít přímý vliv ani ve firmách, protože to není efektivní. Pokud se ještě shodneme, že u vysokých škol (přinejmenším u univerzit) a médií veřejné služby jde ještě o mnohem víc než jen o efektivitu, ale že jsou potřeba také záruky svobody projevu, myšlení a bádání, je jasné, že nezávislost musí být ukotvena ještě mnohem hlouběji. U škol se osvědčila akademická samospráva, rady médií veřejné služby zase například v Německu úspěšně dosazují zástupci samosprávných organizací občanské společnosti. A tím se dostáváme ke druhé půlce demagogie:

2) Nežijeme v absolutistické, ale v liberální demokracii.

Kupodivu se mnozí naši „liberální“ politici v čele s Václavem Klausem rádi tváří, že jediným nejvyšším principem našeho režimu je mandát vzešlý ze všeobecných voleb. Kdo tento mandát nemá, nebo přímo nepodléhá někomu s tímto mandátem, nemá demokratickou legitimitu. Jenže liberálně demokratické zřízení nemá jediný nejvyšší princip – a stejnou důležitost jako princip demokracie mají také liberální principy vlády práva, omezení dosahu autority vládce a dělby moci. Ani akademické svobody ani německý model obsazování mediálních rad nejsou proto s liberálně-demokratickými principy v rozporu. Tím totiž nevzniká žádná další nelegitimní výkonná či zákonodárná moc – tím se přece hlavně omezuje dosah moci tam, odkud má být kontrolována a věcně kritizována.