Všem kandidátům nabízíme, aby se podpisem zavázali k podpoře konkrétních protikorupčních zákonů. Informaci o jednotlivých kandidátech doručíme v rámci kampaně Bla bla nevolím na statisíce mailů a zřejmě i všem voličům do schránek – ať si s tím v rámci svých pěti hlasů (1 pro stranu, 4 preferenční hlasy pro kandidáty) poradí. Čerstvě se k tomu vyjádřil Martin Zvěřina v Lidovkách: „Hrozí, že iniciativa [Rekonstrukce státu] bude … pranýřovat hrstku kandidátů, kteří nechtějí slíbit, co nemohou beze zbytku splnit.“ Podle Zvěřiny „je téměř nemožné s čistým svědomím podepsat“.

Například proto, že by pak poslanec musel podpořit „legislativní zmetek, který do sněmovny propašuje třeba nějaká zlá lobby.“

Nejsme tak úplně naivní děcka, jak by to mohlo vypadat z mojí roztomilé pět let staré fotky. Desítky expertů z našeho týmu dlouhodobě připomínkují vznikající zákony, a dobře víme, že nejchytřejší cestou ke shození dobrého zákona je vložit do něj nějaké nepřijatelné opatření. Poslanci pak mají pěknou výmluvu, proč pro zákon nemohou hlasovat. Tohle „torpédování“ zákonů je jeden z hlavních důvodů, proč dosud skoro žádné protikorupční reformy neprošly. Projekt Rekonstrukce státu vzniknul mimo jiné proto, aby mu zabránil. Jak?

V našem týmu jsou desítky expertů z různých organizací, kteří legislativní proces monitorují, účastní se projednávání na výborech, jednají se zpravodaji zákona atd. Pokud se nějaký takový torpédovací pozměňovák objeví, okamžitě o tom informujeme všechny poslance a média. Poslanci také vědí, že pokud zvednou ruku pro takový torpédovací pozměňovací návrh, započteme toto jejich hlasování do celkového hodnocení před následujícími volbami.

A kdyby přeci jen torpédovací návrh prošel, ve zmiňovaném písemném závazku je těsně nad podpisem tato věta: „Příslušný návrh zákona nepodpořím v případě, že bude zároveň obsahovat prokorupční nebo z jiných důvodů nepřijatelná ustanovení. V takovém případě svou výhradu zveřejním.“

Hrůza! Takový závazek opravdu není možné s čistým svědomím podepsat. To podepíší jen oportunisti. Například Jan Farský, který ho podepsal už v minulé sněmovně a aktivně navrhl podle slovenského vzoru zákon o povinném zveřejňování smluv na internetu. A s ním desítky dalších bývalých poslanců z různých stran, z nichž nikdo závazek neporušil. Zato slušní poslanci a senátoři vědí, že něco takového je nehorázné vydírání. (Jak si nedávno postěžovalo několik protikorupčních senátorů, kteří předtím shodili do koše zákon, který umožňoval nezávislou kontrolu 300 miliard korun ve státních firmách).

Ano, asi politiky vydíráme. Pokud to znamená, že po nich chceme jasný závazek, potom je budeme čtyři roky kontrolovat, a nakonec voličům řekneme, jak hlasovali. Vydíráme je tím, že voliči se o nich dozvědí trochu víc, než jen to bezpečné Blabla z billboardů. V liberální demokracii se tohle vydírání jmenuje právo na svobodný přístup k informacím.

Svůj názor mi tentokrát můžete sdělit nejen pod blogem, ale také zítra na Interpelacích na Nové scéně ND. Budu se těšit.