Kdyby byl přípravě referenda o vystoupení Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z Evropské unie v roce 2016 věnován aspoň zlomek péče, jaká byla věnována nedávnému referendu ve Švýcarsku o finanční podpoře krav s rohy, nemuselo být Spojené království ve stavu paralýzy celého jeho politického systému a v legislativní válce samo se sebou.


Tato charakteristika chování, obvykle adresovaná mužům, padne jak ušitá na současné chování vlády a parlamentu Spojeného království Velké Británie a Severního Irska (dále je Spojeného království) pár dní před srážkou s realitou. Dva a půl roku po referendu o vystoupení z EU není britský parlament schopný přijmout jakékoliv rozhodnutí o způsobu jeho realizace a vláda se bojí dát o dohodě, kterou Theresa May dojednala dohodě s EU, v parlamentu hlasovat. V situaci naprosté paralýzy mocenských orgánů Konzervativní strana hlasovala o svržení své vlastní předsedkyně a pro tuto šílenou myšlenku bylo 117 ze 317 poslanců vládní Konzervativní strany.

Gordon Brown, Tony Blair a Sir John Major, tři ze čtyř předchůdců Theresy May ve funkci premiérky důrazně žádají vypsání druhého referenda a posledně jmenovaný žádá okamžitou revokaci použití Článku 50 Smlouvy o fungování EU, jímž se Spojené království oznámilo vystoupení z EU. John Major varoval, že advokátům Brexitu odpovědným za přesvědčování britské veřejnosti, aby hlasovala pro odchod z EU, nebudou nikdy odpuštěny jejich "falešné sliby". Theresa May na oplátku obvinila Tonyho Blaira, že voláním po druhém referendu "podkopává" rozhovory o Brexitu a tím "uráží" britské občany a úřad premiéra. Propast mezi zastánci a odpůrci Brexitu je tak hluboký, že to snad ani sami občané Spojeného království nečekali.

V této bezprecedentní situaci vydaly Britská obchodní komora, Konfederace britského průmyslu (nejvýznamnější a nejsilnější sdružení zaměstnavatelů v průmyslu), Federace zaměstnavatelů (Engineering Employers' Federation), Federace malých podniků a Ústav ředitelů sdružující od roku 1906 ředitele podniků a významné podnikatelské osobnost společné prohlášení, v němž varují

Podniky s hrůzou sledují, jak se politici soustřeďují na vzájemné spory místo, aby se zabývali praktickými kroky, které podniky potřebují. Nedostatek pokroku ve Westminsteru znamená že roste riziko Brexitu bez dohody".


25. listopadu 2018 proběhlo ve Švýcarsku letošní čtvrté referendum, v němž se lid vyjádřil k jednomu návrhu změna ústavy předloženému vládou a ke dvěma lidovým iniciativám. O podmínkách a organizaci referend ve Švýcarsku jsem psal v souvislosti se snahami několika stran uzákonit u nás obecné referendum podrobně po jarním švýcarském referendu v článku Vzorem pro česká referenda by mělo být Švýcarsko, nikoli Británie na serveru ceskapozice.cz a nebudu se proto opakovat. Ponechám stranou vládní návrh týkající se úpravy zákona o sociálním pojištění a připomenu je dvě lidové iniciativy, které se týkaly diametrálně odlišných záležitostí a které obě pocházejí z roku 2016. Značná doba od jejich podání souvisí s jejich podrobným posouzením v obou komorách švýcarského parlamentu a důkladnou přípravou materiálu, který občané doslali více než dva měsíce před dnem referenda a který je zde (existuje jen v jazycích Švýcarska, nikoliv angličině)

Lidová iniciativa Za důstojnost zemědělských zvířat (iniciativa za kravské rohy) měla za cíl zajistit finanční podporu farmářů, kteří chovají krávy s rohy. V současnosti jsou tři čtvrtiny krav a třetina koz bez rohů, primárně proto, že jsou chovány ve volně průchodných stájích, v níž by rohy překážely pohybu. Můžeme se smát, že tento „problém“ by měl vést až změně, resp. doplnění švýcarské ústavy, ale federální vláda a parlament berou každou lidovou iniciativu vážně a věnují pozornost formulaci svého stanoviska vyúsťujícího do doporučení lidu. Ve výše citovaném materiálu jsou argumenty navrhovatelů i vlády podrobně popsány a jsou uvedeny i odkazy na webové stránky oné lidové iniciativy a výsledky hlasování o návrhu v obou komorách švýcarského parlamentu. A dobře a objektivně informovaný lid pak rozhodne. V tomto případě při účasti 46,7% oprávněný voličů hlasovalo 45,3% pro a 54,7% proti návrhu lidové iniciativy a tedy v souladu s doporučením vlády.

V lidové iniciativě Švýcarské právo místo cizích soudců (iniciativa za samourčení) šlo o podstatně důležitější záležitost, týkající se vztahu švýcarských zákonů a mezinárodních smluv uzavřených Švýcarskem, konkrétně případů, že lidová iniciativa povede ke změně ústavy, která nebudu v souladu s mezinárodními dohodami. Iniciativa navrhovala, aby bylo v ústavě napevno řečeno, že vždy mají přednost švýcarské zákony. Vláda oponovala, že přijetí návrhu by ohrozilo existující mezinárodní dohody a poškodilo by Švýcarsko hospodářství. Obě komory návrh lidové iniciativy jednoznačně odmítly a stejně tak jednoznačně hlasoval i lid: při účast 47,7% bylo pro návrh 33,8% a proti 66,2%. Naši národovci byli tímto výsledkem asi velmi překvapeni.


„Přímá demokracie není dětská hra, nelze na ni přejít ze dne na den.“ Tento názor vyslovil švýcarský ministr zahraničí Ignazio Cassis během návštěvy Vídně letos na jaře. Jako negativní příklad přímého rozhodování lidu uvedl právě referendum o Brexitu. "V Anglii jsme díky Brexitu dostali svého druhu lekci z přímé demokracie a najednou byla celá země dezorientovaná a druhý den se probudila jakoby z noční můry a teď mají problém, jak to uskutečnit." Ano, nepřipraveností referenda o vystoupení Spojeného království z EU dala kolébka demokracie světu odstrašující příklad, jak referendum neprovádět a sebe přivedlo do situace, z níž jen těžko hledá cestu.

Uspořádat referendum o vystoupení UK z Evropské unie slíbil předchozí premiér David Cameron, aby umlčel kritiky uvnitř vlastní Konzervativní strany, ale ač sám odpůrcem Brexitu nebyl schopen zajistit, aby občané UK byli o výhodách a nevýhodách brexitu objektivně informováni a nestali se předmětem dezinformací a vyslovených lží jeho fanatických příznivců. Autobus s nápisem „Posíláme do EU týdně £350 milionů: dejme je místo toho do NHS“ (NHS je státní zdravotní systém) před Parlamentem v Londýně se stal symbolem kampaně advokátů Brexitu. Jeho obrázek s komentářem je zde. Částka 350 milionů liber byla vyslovená lež, neboť skutečný čistý týdenní příspěvek UK do EU je daleko nižší. Podle údajů vládního Národního statistického úřadu činil hrubý roční příspěvek 18,9 miliardy liber (tedy 363 milionů liber týdně, což je zjevně číslo, které použili advokáti Brexitu), ale od této částky je třeba odečíst 5 miliard rabatu, který si vybojovala v roce 1984 Margareta Thatcherová, takže skutečný příspěvek do rozpočtu EU byl jen 13,9 miliardy liber ročně, tedy 267 milionů liber týdně. Z této částky se ovšem vrátilo do veřejného sektoru UK formou dotací z různých programů podobně jako u nás, 4,4 miliardy liber, takže čistý příspěvek UK do EU činil jen 9,4 miliardy liber ročně, tedy 180 milionů liber týdně. Ani to není konečné číslo, protože prostředky, které plynou z EU přímo soukromým britským firmám a které Národní statistický úřad nesleduje, činily dalších 1,3 miliardy liber, takže čistý příspěvek UK do rozpočtu EU činil v roce 2016 týdně jen asi 156 milionů liber. Tedy méně než polovinu částky ve tvrzení advokátů Brexitu, mezi něž patřil především bývalý starosta Londýna a bývalý ministr zahraničních věcí Boris Johnson. Podobně jako existuje stupňování podstatného jména nepřítel: nepřítel, úhlavní nepřítel, koaliční partner, v souvislosti s uvedeným tvrzením Guardian použil podobné přiléhavé srovnání: lež, zatracená lež, Borisovy součty.

Daleko horší, než lež o výši přípěvků do rozpočtu EU, byla ovšem trestuhodná ignorance problému budoucnosti hranice mezi Severním Irskem a Republikou Irsko, který vznikne odchodem UK z EU. V dubnu uplynulo 20 let od podpisu Velkopáteční dohody z 10. dubna 1998, jíž bylo ukončeno 30 let krvavého sektářského násilí v Severním Irsku mezi katolickou a protestantskou komunitami. Podstatou konfliktu byl spor o konstituční uspořádání v Severním Irsku. Část katolické komunity v Severním Irsku volala po připojení ke katolické Republice Irsko, zatímco protestantské části obyvatelstva byla zásadně proti. Nábožensky motivovaná nesnášenlivost mezi oběma komunitami přerostla v krvavé násilnosti, které stály životy 3500 osob na obou stranách konfliktu, což by přepočteno na počet obyvatel Velké Británie znamenalo 125 tisíc mrtvých, obrovské materiální škody a které vyvolaly hlubokou brázdu nedůvěry mezi oběma komunitami. Dohoda se skládala ze dvou částí, dohody mezi vládami Spojeného království a Republiky Irsko a dohodou osmi politických stran Severního Irska a obou vlád. Klíčovou součástí dohody bylo dobrovolné odzbrojení katolické Irské republikánské armády, ale důležitou roli pro úspěch dohody měla i skutečnost, že vznikem Evropské unie se vyřešil jeden z hlavních problémů, jímž byl svobodný pohyb osob a zboží přes hranici mezi oběma částmi ostrova. End Kenny, předsedy vlády Republiky Irsko v letech 2011-2017, před delegáty výroční konference Konfederace britského průmyslu 9. 11. 2015 v Londýně toto výslovně zdůraznil slovy:

Evropská unie byla je důležitým, možná podceňovaným prostředkem, který umožnil mír v Severním Irsku. Byla užitečná tím, že poskytla platformu pro budování důvěry mezi našimi vládami pro to, aby našly politické řešení. Ekonomická spolupráce zahrnující celý ostrov je daleko jednodušší mezi dvěma členy Evropské unie.

Vystoupením Spojeného království z EU by se měla prakticky neexistující hranice mezi Severním Irskem a Republikou Irsko stát „tvrdou“ („hard“) hranicí, kde končí EU a to se všemi s tím souvisejícími opatřeními. To nikdo nechce, neboť důsledkem by mohlo být, jak se obává britský The Telegraph, vzplanutí dalšího kola násilností. Nikdo z britských politiků ovšem neví jak problém uspokojivě vyřešit, jak udělat hranici současně měkkou a tvrdou. Je tragické, že ani záložní řešení, tzv. pojistku, jak tento problém ošetřit, pokud se trvalé řešení nenalezne během přechodného období, které je součástí dohody s EU, kterou Theresa May uzavřela, téměř nikdo nechce, ale nikdo není schopen navrhnout něco lepšího a přijatelného pro obě strany. A pokud nebude dohoda s EU schválená parlamentem ve Westminsteru, nebude ani tato pojistka. Co bude potom?


Ale ani hranice v Irsku nemusí být tím nejdramatičtějším důsledkem Brexitu. Závěr poslední věty úvodního odstavce jsem si vypůjčil od autora článku v britském časopise Prospect Zákony o Brexitu u Nejvyššího soudu: Spojené království v legislativní válce samo se sebou, který končí větou, jež je titulku této části. Fanatičtí advokáti Brexitu ignorují skutečnost, že v referendu o vystoupení z EU hlasovalo ve Skotsku pro jen 38% voličů a 62% bylo pro setrvání v EU a podobně bylo pro setrvání v EU 56% obyvatel Severního Irska a pro vystoupení jen 44%. Všichni britští politici přitom znají dlouhodobou snahu části skotského voličů o samostatnost Skotska a vystoupení ze Spojeného království. Tato část stále roste a v referendu v září 2014 hlasovalo při 85procentní účasti pro nezávislost na Spojeném království 45% a proti 55% odevzdaných hlasů, shodou okolností téměř přesným poměrem jako v letošním švýcarském referendu o kravských rozích.

Ve snaze přesvědčit Skoty, aby nezávislost odmítli, vláda v Londýně slíbila přenést na skotský parlament v Edinburghu část svých pravomocí, ale při realizaci tzv. „devolution“ nebyly sliby naplněny. Navíc, protože Spojené království bylo součástí EU, řada pro Skotsko důležitých oblastí, jako je zemědělství a rybářství podléhala legislativně a organizačně pravidlům EU. Při navrácení kompetencí v těchto a jiných oblastech vzniká mezi Londýnem a Edinburghem spor o tom, kam budou navrácené kompetence převedeny. Ani tato mimořádně složitá a citlivá otázka nemá jasnou odpověď a nedávný výrok Nejvyššího soudu Spojeného království podle autora článku v časopise Prospect umožňuje, aby obě strany, Londýn i Edinburgh, mohly tvrdit, že vyhrály. Je velmi pravděpodobné, že vystoupení Spojeného království z EU jen dále povzbudí touhu Skotů po nezávisti. Proto autor výše citovaného článku končí svůj komentář otázkou, jež je v nadpisu této části.


V pondělí jsem sledoval kouzelnou komedii Zdeňka Podskalského z roku 1969 Světáci. V závěrečné scéně světáci-omítkáři (Jan Libíček, Jiří Sovák a Vlastimil Brodský) vyskakují spolu se svými lehkými kámoškami (Jiřinou Bohdalovou, Ivou Janžurovou a Jiřinou Jiráskovou) z okna bytu Madam (Jiřiny Šejbalové), kam se dobývá okradený klient jedné z dam (Vladimír Menšík), v domnění, že u okna je lešení, z něhož světáci pracovali a které tam dopoledne ještě bylo. Vladimír Menšík si na poslední chvíli všimne, že tam lešení není a nevyskočí. Přál bych si, aby parlament ve Westminsteru nakonec dohodu s EU vyjednanou Theresou May, schválil a tak se zachoval jako Vladimír Menšík. Naši světáci i jejich kámošky skok sice přežili, ale pořádně si namlátili. V případě tvrdého Brexitu hrozí, že si s Borisem Johnsonem et al. namlátí i všichni občané Spojeného království. A to jim nepřeji.