Ve svém blogu Politologické kutilství se Jiří Paroubek pustil s vervou do kritiky čtvrtečního Posledního slova Karla Olivy Počítání Čín (LN 10. 9. 2020.). S některými názory Karla Olivy lze jistě polemizovat, ale Jiří Paroubek se rozhodl ukázat, že on „bývalý vrcholný politikovi zabývající se dlouhodobě zahraniční politikou“ je na problematiku vztahu k Číně a Tchaj-wanu na rozdíl od „kutila“ Olivy skutečný expert. Svými tvrzení ovšem prokázal, že politologickým kutilem je ve skutečnosti on sám.

Protože Jiří Paroubek svůj text recykloval ještě nejméně třikrát, na idnes.cz a dvakrát na Parlamentních listech zde a zde rozhodl jsem se připomenout jemu a zájemcům o genezi dnešního vztahu Čínské lidové republiky (ČLR) a Čínské republiky (aby nedošlo k nedorozumnění, budu používat anglickou zkratku ROC, Republic of China), jak se sám nazývá stát na Tchaj-wanu, pár základních faktů, z nichž bude Paroubkovo kutilství patrné.

• Do roku 1895 součást čínského císařství
• V roce 1895 odstoupen Japonsku
• 1. 1. 1912 po pádu dynastie Qing vyhlášena Čínská republika
• Od počátku do roku 2000 v ní vládla Čínská nacionalistická strana (Kuomintag) a od 20let minulého století v ní hrál klíčovou roli jako voják i politik a státník Čankajšek.
• Od konce 20. let minulého století probíhal boj nacionalistů s komunisty
• Ve 2. světové válce ROC bojovala proti Japonsku na straně Spojenců, jako vítězná mocnost získala zpět Tchaj-wan
• 1945-1949: Pokračování bojů nacionalistů s komunisty, vítězství komunistů.
• 1. 10. 1949: Mao vyhlásil vznik ČLR
• Prosinec 1949: Čankajšek s 2 miliony vojáků odešel na Tchaj-wan. Od té doby až do počátku 90. let minulého století vlády v Taipei trvaly na tom, že ROC nadále zahrnuje Tchaj-wan i pevninskou Čínu a že je jediným legálním představitelem celé Číny. To samé, ale obráceně tvrdily a stále tvrdí i vlády ČLR. ČLR i ROC se tedy shodují v tom, že existuje jen jedna Čína, zahrnující pevninskou Čínu i Tchaj-wan, ale liší se v názoru, kdo je jejím legálním představitelem. Tak již v roce 1949 vzniklo ve dvou verzích to, co se obvykle nazývá „princip jedné Číny“.
• Kromě zemí socialistického tábora uznalo ČLR a přerušilo diplomatické styky s ROC například i Spojené království již v roce 1950, Francie v roce 1964 a Spojené státy až v roce 1979. Je ovšem důležité připomenout, že uznání ČLR a oduznání ROC neznamená automatické uznání principu jedné Číny ve verzi ČLR.
• ROC byla zakládajícím členem OSN a byla jako jediný zástupce celé Číny jejím členem až do října 1971. Právě skutečnost, že trvala na tom, že de jure, byť ne de facto, zastupuje celou Čínu, tedy její pevninskou část i Tchaj-wan, opírala ROC svůj nárok na členství v OSN a křeslo v Radě bezpečnosti. V říjnu 1971 však Valné shromáždění OSN schválilo na návrh Albánie Rezoluci 2758 Obnovení zákonného práva Čínské lidové republiky ve Spojených národech https://en.wikipedia.org/wiki/File:Resolution-2758.png, v níž se Valné shromáždění OSN ve svém 1976tém plenárním zasedání 25. října 1971
Rozhodlo obnovit všechny práva Čínské lidové republiky a uznat představitele její vlády jako jediné legitimní představitele Číny ve Spojených národech a vyloučit představitele Čankajška z místa, které nezákonně zaujímali ve Spojených národech a všech organizacích s nimi spojených.

Svými poznámkami na začátku svého blogu
Někteří lidé si prostě nemůžou pomoci. Je spíše překvapivé, že se v článcích v předních českých tištěných médiích mohou prezentovat velmi vážně názory politologických kutilů a nikoliv skutečných odborníků.
i na konci
Nechci radit panu šéfredaktorovi Lidových novin, ale možná, že by si mohl dovolit na svých stránkách, pokud jde o čínskou problematiku, dát prostor někomu kvalifikovanějšímu nežli je jazykozpytec. Možná politologovi, diplomatovi, bývalému vrcholnému politikovi zabývajícímu se dlouhodobě zahraniční politikou apod.
Paroubek prokazuje, že nechápe, že Počítání Čín není normální článek prezentující autorův názor na danou problematiku, ale velmi osobní Poslední slovo, které píše Karel Oliva každý čtvrtek, stejně jako v pondělí Ondřej Neff, v úterý Radka Kvačková, ve středu Tomáš Baldýnský, v pátek Petruška Šustrová a v sobotu Jaroslav Veis. Témata a zpracování těchto Posledních slov je výlučně věcí jednotlivých autorů a redakce LN nemá možnost je ovlivnit, to by bylo proti samému jejich smyslu. To je první Paroubkův omyl. Kdyby šlo jen o něj, nestál by za reakci.

A nyní k těžišti Paroubkovy kritiky, která je v následujících odstavcích
V jeho článku jsem se dozvěděl, že „princip jedné Číny je totiž dítětem neformální dohody, na které se domluvili poloformální zástupci Čínské lidové republiky a Čínské republiky, když se v roce 1992 sešli v tehdy ještě svobodném Hongkongu".
Nevím, zda se někdy zástupci čínské vlády sešli se zástupci Kuomintangu z Tchaj-wanu nebo ne. A není to vůbec důležité, protože princip jediné Číny byl přijat v Šanghajském protokolu, který v roce 1972 podepsali za Čínu Mao Ce-tung a za Spojené státy prezident Nixon. Na základě tohoto paktu zmizel Tchaj-wan z OSN a z Rady bezpečnosti OSN a americká armáda z Tchaj-wanu. Křeslo v Radě bezpečnosti a v OSN místo Tchaj-wanu zaujala právoplatně Čínská lidová republika.

Olivův odkaz na to, co se nazývá "1992 Konsenzus" a o čemž je informace zde jako místě vzniku pojmu "princip jedné Číny" je nešťastný a zbytečný, neboť při tomto setkání tento pojem rozhodně nevznikl. Šlo výlučně o to, že zástupci dvou nevládních institucí ČLR a ROC vzali na vědomí interpretaci tohoto pojmu druhou stranou. A ani o tom není mezi politiky ROC shoda. Toto setkání proto nemělo žádný skutečný význam. Tři měsíce před setkáním v Hongkongu přijal Tchaj-wanský Národní výbor pro sjednocení, který zřídil v říjnu 1990 tehdejší prezident Lee Teng-hui a který mu také předsedal, dokument nazvaný Smysl "Jedné Číny" v němž je tento pojem jasně formulován:

1. Obě strany Tchaj-wanské úžiny souhlasí, že existuje je jedna Čína. Mají však různé názory na význam "jedné Číny". Pro Peking jedna Čína znamená Čínskou lidovou republiku (ČLR), v níž by po sjednocení tvořil Tchaj-wan "Zvláštní administrativní oblast". Taipei na druhé straně považuje za "jednu Čínu" Čínskou republiku (ROC) založenou v roce 1912 a s de jure suverenitou nad celou Čínou. ROC však v současné době vykonává jurisdikci jen na Taiwanu, Penghu, Kinmen a Matsu. Taiwan je součástí Číny a pevninská Čína je také součástí Číny.

tedy přesně to, co je obsahem pojmu "princip jedné Číny" v obou verzích a s čímž prý souhlasili o tři měsíce později obě strany na setkání v Hongkongu. V té době ještě politici na Tchaj-wanu vážně uvažovali o sjednocení, ale během několika let byla tato myšlenka opuštěna a Národní výbor pro sjednocení zrušen.

Paroubkova reakce na Olivovo tvrzení o původu pojmu "princip jedné Číny" ukazuje, že tento expert na Čínu má povážlivé neznalosti.

Druhý Paroubkův omyl. Paroubek zjevně považuje za princip jedné Číny jen jeho interpretaci vládou v Pekingu. V tom sdílí názor Pekingu, ale ignoruje jeho skutečný obsah a to, co měl na mysli Karel Oliva.

Třetí Paroubkův omyl. Není pravda, že princip jedné Číny tak, jak ho chápe Paroubek, byl přijat v Šanghajském komuniké (nikoliv protokolu) z 28. února 1972. Naopak, v tomto komuniké se v bodě 12 praví

12. Prohlášení Spojených států: Spojené státy uznávají, že všichni Číňané na obou stranách Taiwanské úžiny sdílejí názor, že existuje jen jedna Čína a Taiwan je její část. Spojené státy tento postoj nerozporují. Znova potvrzují svůj zájem na mírovém řešení Taiwanské otázky samotnými Číňany. Maje na vědomí tento cíl na potvrzují, že jejich konečným cílem je stažení všech amerických sil a zařízení z Taiwanu. Do té doby a tak, jak se bude snižovat napětí v oblasti, budou postupně snižovat stav svých sil a vojenských zařízení na Taiwanu.

Spojené státy tedy v tomto dokumentu uznaly to, co je skutečným obsahem pojmu "princip jedné Číny", aniž se přiklonili k jedné jeho interpretaci. K Pekingské ani nemohli, v té době ještě neměli diplomatické vztahy s ČLR a naopak uznávali ROC.

Čtvrtý Paroubkův omyl. Tchaj-wan nezmizel z OSN na základě Šanghajského komuniké, ani nemohl, protože v době jeho podepsaní již 4 měsíce člen OSN nebyl, viz výše!!!! Tady se Paroubek hodně seknul.

Pátý Paroubkův omyl. Ani americká armáda nezmizela z Tchaj-wanu "na základě tohoto paktu", tedy dohody Nixona s Maem v Šanghaji v únoru 1972. Tato dohoda jen nastartovala cestu ke sblížení USA a Číny, ale rozhodující krok udělala až administrativa prezidenta Cartera mezi lety 1976 a 1979. Výsledkem bylo přerušení diplomatických styků s vládou ROC v Taipei a navázání diplomatických styků mezi USA a ČLR, které bylo oznámeno ve Společném komuniké Spojených států a Čínské lidové republiky s datem 1. ledna 1979 zveřejněném 15. prosince 1978, v němž se mimo jiné praví

1. Spojené státy americké a Čínská lidová republika se dohodly vzájemně se uznat a k 1. lednu 1979 navázat diplomatické styky.
2. Spojené státy americké uznávají vládu Čínské lidové republiky jako jedinou legální vládu Číny. V tomto kontextu občané Spojených států budou udržovat kulturní, komerční a jiné neoficiální vztahy s občany Tchaj-wanu.
7. Vláda Spojených států amerických bere na vědomí čínský postoj, že existuje jenom jedna Čína a Tchaj-wan je její součástí.

V projevu prezidenta Cartera při této příležitosti Zřízení diplomatických vztahů meti Spojenými státy a Čínskou lidovou republikou Carter připomněl, že

Tyto události jsou konečným důsledkem dlouhých a vážných jednání započatých prezidentem Nixonem v roce 1972, které pokračovaly pod vedením prezidenta Forda.

Ve výše citovaném komuniké stojí za povšimnutí formulace bodu 7. USA jím říkají, že v bodě 2 sice uznávají vládu Čínské lidové republiky za jedinou legální vládu Číny, ale pouze berou na vědomí čínské stanovisko, že existuje jen jedna Čína a Tchaj-wan je její součástí, nikoliv, že toto stanovisko oficiálně uznávají. Tato úmyslná nejednoznačnost postoje USA k otázce postavení Tchaj-wanu je v souladu s bodem 12. Šanghajského komuniké, které z pohledu USA nechává otázku Tchaj-wanu otevřenou a ponechává její konečné řešení na dohodě obou stran bez použití násilí.

Podle mého názoru se Karel Oliva nepřimlouvá za "uskutečnění politiky "dvou Čín", jak tvrdí Jiří Paroubek, ale má podobný názor, jako je ve stanovisku deseti současných i bývalých členů Evropského parlamentu a dalších osobností Revize Evropské "politiky jedné Číny", o němž informoval sever aktualne.cz. Tato stanovisko začíná slovy
Unijní politika vůči Tchaj-wanu a čínsko-tchajwanským vztahům potřebuje důkladné přehodnocení.
a podle mého názoru klíčové poselství je v druhé větě závěrečného odstavce

Evropská strategie nesmí být revizionistická. Prosazujeme zachování statu quo. Naše logika by měla být dialektická - s tím, jak Čína zásadně ohrožuje status quo svojí novou tchajwanskou politikou, musí také evropské státy změnit svou tchajwanskou politiku, aby pomohly udržet stabilitu. Za tím účelem musí Evropa trvat na tom, aby vztahy mezi Čínou a Tchaj-wanem respektovaly právo na existenci Tchaj-wanu a zdržely se hrozeb nebo užití sily. Evropa by měla dát Číně jasně najevo, že pokud se vydá směrem použití síly, vystaví se obrovským rizikům - bude riskovat ekonomickou a politickou roztržku s evropskými demokraciemi, protože my bychom se diktátu Čínské lidové republiky nepodřídili.

Ano, zachovat status quo a udržet stabilitu na Tchaj-wanu by měl být cíl vlád zemí EU, tedy i naší a k tomuto cíli by měla přispívat jejich politika vůči ČLR. Není třeba, ani by to nebylo realistické to po ní požadovat, aby naše vláda měnila svůj vztah k ČLR. Svým partnerům v Pekingu by měla říkat, že uznává princip jedné Číny v jejich interpretaci, tedy, že Tchaj-wan je součástí ČLR, ale současně by měla jasně a důrazně požadovat, aby se Peking nesnažil tento status quo změnit silou. A toto své stanovisko by naše vláda měla jasně formulovat i pro naši veřejnost. Víc pro Tchaj-wan my, ani jiné vlády v současné situaci udělat nemůžeme, ale pokud by tento postoj zazněl od všech vlád zemí EU, tak jak je uvedeno v citovaném stanovisku, Peking by jistě naslouchal.

A pak už můžeme jen čekat, že se v Číně časem objeví jejich Gorbačev, který pochopí, že pro rozvoj jeho země bude výhodné nechat Tchaj-wan jít svou cestou. Může se to zdát naivní a absurdní, ale připomínám, že ani v polovině roku 1985, už po nástupu Gorbačeva do funkce generálního tajemníka ÚV KSSS, jsme si nikdo z naší generace nedovedl ani ve snu představit, že se pod jeho vedením Sovětský svaz vzdá Brežněvovy doktríny a umožní nám a dalším zemím sovětského bloku zvolit si sami svou budoucnost. A přesto se to během pěti let stalo. Nevím, jak dlouho to bude trvat v Číně, ale jak známo, trpělivost přináší růže. Snad je přinese i v tomto případě.