Na zastropování cen elektřiny nemáme, ani kdybychom znárodnili Agrofert i s Čapím hnízdem, vzkázal ministr Síkela na Forum24, čímž prokázal zarážející neznalost problematiky, za níž ve vládě odpovídá a v níž by měl být expertem a připojil se tak k dezinformátorům, které sám kritizuje.

V citovaném zdroji je uvedeno

Síkela se ve svém projevu také pokusil vysvětlit, jak je to se zastropováním cen elektřiny. „V éteru slýcháme celou řadu jednoduchých receptů založených na polopravdách, nepravdách nebo čistých dezinformacích. A tyto dezinformace se stávají čím dál tím silnější zbraní ruského diktátora Putina, pomocí které se snaží rozbít náš sociální smír,“ myslí si ministr. „Tím hlavním receptem je domnělá možnost zastropovat plošně pro všechny ceny elektřiny. Víte, kolik by kompenzovat takový postup stál daňové poplatníky?“ zeptal se.
Cena jedné megawatthodiny elektřiny se nyní pohybuje okolo 15 000 korun. Za snížení ceny na červnovou hranici 5 000 korun, pokud by vláda kompenzovala rozdíl ceny za všechny, by podle ministra daňoví poplatníci zaplatili okolo 600 miliard korun. „Přibližně tolik státní rozpočet ročně vydá na důchody a je to více než desetkrát, kolik stojí rozpočet naší země na obranu. Ne, na takovouto formu zastropování cen elektřiny opravdu nemáme a nebudeme mít, ani kdybychom znárodnili Agrofert i s Čapím hnízdem a zámečkem na francouzské Riviéře,“ sdělil Jozef Síkela s odkazem na kauzy Andreje Babiše.

Síkelovo tvrzení o tom, kolik by „zastropování cen elektřin“ stálo daňové poplatníky, není polopravdou, ale naprostým nesmyslem a dezinformací.

Nejdříve terminologická poznámka. V žádném navrhovaném scénáři nejde o skutečné zastropování cen elektřiny, tedy stanovení její maximální ceny, ale buď o
• oddělení cen plynu od tvorby ceny elektřiny, protože ta je v současné době dána cenou elektřiny z plynových elektráren a ta dramaticky vyletěla v důsledku růstu cen plynu, nebo o
• snížení zisku nízkonákladových neplynových elektráren a využití získaných prostředků pro podporu spotřebitelů elektřiny a tím efektivně snížit jejich náklady na elektřinu.

První model je již od května realizován na Iberském poloostrově, ten druhý, který je jen modifikací daně z nadměrného zisku, podle některých médií, například agentury Reuters navrhuje Evropská komise.

Zde se soustředím na první model, jehož se týká tvrzení ministra Síkely. Jeho podstata je dobře a jasně popsána v textu v časopise Forber Zastropování cen energií „po španělsku“. Jak funguje tamní systém?, který obsahuje vesměs kladný komentář hlavního ekonoma Patria Finance Jana Bureše, který ho úvodem charakterizuje slovy

Tam se letos na jaře s účinností od léta rozhodli k zastropování cen plynu sloužícího pro výrobu elektřiny a následnému dotování plynových elektráren. Ty jsou dnes z pohledu výroby nejdražší a odvíjí se od nich proto cena elektřiny na celém trhu.
„Španělský systém je ze všech doposud zvažovaných řešení nejméně drastickým zásahem do fungování trhu, a přitom zjevně na Iberském poloostrově přináší své ovoce,“ říká hlavní ekonom Patria Finance Jan Bureš. Podle deníku El País chtějí Španělé tento systém navrhnout na mimořádné evropské radě pro energetiku, chystané na 9. září v Praze.

Doporučuji každému si tento text přečíst a v jeho světle hodnotit výrok ministra Síkely. Nebudu připomínat podrobný způsob, jak se konstruuje cena elektřiny na dané burze, jen připomenu klíčovou skutečnost, že pokud je na trhu zapnuta byť jedna jediná plynová elektrárna, cena elektřiny se na celém trhu odvíjí od jejích nákladů a ostatní elektrárny díky tomu realizují velké zisky. Španělé s Portugalci proto zvolili cestu zastropování ceny plynových elektráren pro výpočet ceny elektřiny a následně dorovnávání jejich nákladů pomocí dotací. Konkrétně se dohodli zastropovat ceny plynu pro výrobu elektřiny na úrovni čtyřiceti eur za megawatthodinu, čímž výrobní náklady přiblížili uhelným elektrárnám. Ještě jednodušší, ale ve svých důsledcích ekvivalentní je plynové elektrárny při prvním kroku výpočtu plynové elektrárny zcela ignorovat. Plynové elektrárny samozřejmě nakonec dostanou plnou tržní cenu jejich nákladů, kterou jim zaplatí samotní spotřebitelé, mezi které se tato částka rozpustí. Vzhledem k tomu, že opatření snižuje cenu elektřiny na celém trhu, zákazníci na tom ve výsledku vydělají.

Konkrétní algoritmus výpočtu konečné ceny C elektřiny by za zjednodušeného předpokladu, že všechny plynové elektrárny mají stejnou cenu, mohl vypadat následovně

kde
CP: cena jednotky elektřiny plynových elektráren
CBEZ: cena jednotky elektřiny bez plynových elektráren
C: konečná cena
M: celkové potřebné množství elektřiny
MP: množství elektřiny z plynových elektráren

V reálném případě, že všechny plynové elektrárny nemají stejné náklady na jednotku energie, by CP byla nahrazena střední hodnotou těchto nákladů. Výše uvedený vzorec má jednoduchou interpretaci. Čím větší podíl na celkovém množství energie mají plynové elektrárny, tím přirozeně blíže bude cena C k hodnotě jejich nákladů. Pokud by například plynové elektrárny pokrývaly polovinu potřebné energie, byla by cena C rovna polovině ceny bez plynových elektráren plus polovina ceny plynových elektráren. Pokud jen desetinu, byly ba cena dána z devadesáti procent cenou neplynových elektráren a je z deseti procent cenou plynových elektráren. Cena C je tedy vždy nižší než cena plynových elektráren a vyšší než cena vypočtená jen z neplynových elektráren. Kupující na tomto trhu by za jednotku energie zaplatili cenu C, ale všechny neplynové elektrárny by dostaly jen CBEZ a operátor trhu by z rozdílu C-CBEZ sečteného přes všechny neplynové elektrárny doplatil plynovým elektrárnám do jejich plných nákladů. Stát by tato procedura nestála nic, všichni spotřebitelé by měli nižší ceny než při stávajícím systému a neplynové elektrárny by měly menší zisk než v současném systému. Těžko si dovedu představit něco spravedlivějšího.

V úvodu citovaný výrok ministra Síkely hrozící astronomickými náklady

Za snížení ceny na červnovou hranici 5 000 korun, pokud by vláda kompenzovala rozdíl ceny za všechny, by podle ministra daňoví poplatníci zaplatili okolo 600 miliard korun

je tedy smutnou ilustrací skutečnosti, že vůbec nechápe, co Iberské cesta představuje. Nejen pokud jde o skutečnost, že by to státní rozpočet nic nestálo, ale především, že kompenzace rozdílu ceny elektřiny z plynu a regulované ceny by se týkal JEN plynových elektráren, ne všech. Jan Bureš svůj komentář k textu ve Forbesu končí slovy

Stejná regulace by měla podobný dopad i u nás. Pro spotřebitele by zde byla navíc výhodnější, protože ve Španělsku stojí plyn za čtyřiceti procenty vyrobené elektřiny – v Česku je to pouze deset až patnáct procent. To by znamenalo nižší celkovou částku, kterou by spotřebitelé platili na dorovnání nákladů plynovkám.

Zde je třeba připomenout, že Iberský systém funguje proto, že ze Španělska vede do Francie velmi málo kabelů, takže jejich propojení s ostatními státy EU je slabé a Španělsko a Portugalsko tak mohou svůj systém definovat relativně nezávisle. To by v našem případě ovšem nešlo, naše propojení s Německem a dalšími sáty EU je velmi těsné a aby Iberský systém fungoval u nás, muselo by se pro něj rozhodnout především Německo a zavést ho na burze v Lipsku. Ale protože by to bylo čistě rozhodnutí operátora burzy, šlo by to udělat velmi rychle a také velmi rychle zrušit, pokud by nastaly normální podmínky. Jsem zvědav jak Španělé a Portugalci se svým návrhem v pátek na jednáni ministrů EU zodpovědných za energetiku uspějí. Přál bych si, aby uspěli.

A nyní krátce k návrhu EK, o němž informuje Jan Macháček v Lidových novinách slovy

O víkendu začaly v evropských médiích obíhat informace o aktuálním návrhu Evropské komise. Podstatou nového návrhu je, že nereguluje ceny elektřiny z plynu, ale zastropovává jednodenní ceny elektřiny vyrobené z jádra, uhlí a obnovitelných zdrojů, a to na úrovni 200 eur za megawatthodinu.

Uvedený citát je příkladem matoucího výroku pramenící z nesprávné terminologie, na níž jsem upozornil na začátku tohoto blogu, zaměňující zisk s cenou. Zastropovat ceny neplynových elektráren na úrovni 200 Euro, když ceny, za které vyrábí elektřinu neplynové elektrárny, jsou ještě daleko nižší, je zjevný nesmysl. Ve skutečnosti nejde o zastropování cen elektřiny z neplynových elektráren, ale zisků těchto elektráren. O tom svědčí i následná Macháčkova poznámka Jde svým způsobem o obdobu tzv. windfall tax, příjmy mají být použity na sociální kompenzace. Jak by ovšem měly vlády jednotlivých zemí EU sebrat svým neplynovým elektrárnám zisk nad 200 Euro, aby to bylo v souladu s jejich zákony, šlo to udělat rychle a v celé EU najednou, nikdo zatím nespecifikoval a já si to nedovedu představit. Iberská cesta je bezpochyby daleko jednodušší a snadno a okamžitě použitelná na kterékoliv burze.


Jako opatření na národní úrovni vláda zamýšlí pro současnou krizovou situaci zřídit
institut státního obchodníka, který by energii prodával veřejným institucím. Aby ovšem mohl státní obchodník prodávat veřejnému sektoru energii za rozumnou cenu, musel by ji někde levně nakupovat. Protože ovšem dnes ani státní obchodník levně energii nikde nenakoupí, musel by do něj stát nalít spoustu peněz, což by ve svých důsledcích bylo stejné, jako kdyby je rovnou přímo dotoval. Nicméně by to bylo asi procesně jednoduší a slučitelnější s pravidly financování veřejných institucí, byť by se asi musel změnit zákon o zadávání veřejných zakázkách, aby veřejné instituce mohly nakupovat energii jednoduše a přímo od tohoto státního obchodníka. Jsem zvědav, co konkrétně vláda vymyslí.