Jiří David

02. 07.

Šíření demagogie v českém provozu současného umění

Jiří David Přečteno 3235 krát

Středeční protestní akci umělců a umělkyň sugestivně zredukovala vedoucí sbírky umění 19. stol. pražské Národní galerie paní Hulíková a šikovně posunula do pouhé absurdní šovinistické polohy, aby odvedla pozornost od celého smyslu protestu. To se jí opravdu nakonec povedlo. A bohužel nebyla sama, což svědčí především o dramaticky vyhroceném stavu myšlení aktérů (nejen) uměleckého života. Když František Skála požádal paní ředitelku Knast, aby mluvila česky nebo polsky, je tomu nutné rozumět v kontextu situace i intonace tohoto výroku. A to pani Knast (samozřejmě) neučinila. To samé platí i pro mou ironickou reakci pronesenou při předávání našeho, v češtině sepsaného prohlášení paní ředitelce Knast – měli bychom se snad paní ředitelce omluvit, že jsme je nesepsali v angličtině? Je totiž slušností či obvyklostí hovořit jazykem země, která si ji vybrala (i když v našem případě dosadila) na vedoucí post. Absolutně nemám nic proti angličtině, polštině, maďarštině atd., ale probůh co je to za stupidní úvahy?! Jsou však zásadní zvyková pravidla, které je třeba respektovat. Např. Lóránd Hegyi, který se stal ředitelem Museum Moderner Kunst Stiftung Ludwig ve Vidni, „musel“ také komunikovat německy. Když přišla na vedoucí postavení do Veletržního paláce teoretička Katarina Rusnáková (Slovenka), rovněž komunikovala i psala česky. Nebo pro zasvěcence jiný příklad: Mária Hlavajová jako šéfka nezávislého kulturního centra v Utrechtu dostala dokonce podmínku naučit se komunikovat holandsky. Vzpomínám i na zahájení bienále v mnichovském Haus der Kunst, kdy jeho tehdejší, nigerijský šéfkurátor Okwui Enwezor, hovořil německy. Vím o vrcholových ředitelích španělských, italských či britských muzeí, kteří samozřejmě hovoří, kromě univerzální angličtiny, jazykem země, ve které profesně působí. Paní Knast se mnou možná chtěla diskutovat, my jsme ale do Veletržního paláce nepřišli diskutovat s vedením, na to už bylo času dost. To by i naše akce měla zcela jiný formát. Chtěli jsme při našich omezených možnostech upozornit na (opět) neuspokojivý stav naší přední umělecké instituce a na demotivující atmosféru uvnitř, na niž si mnozí stěžují a řada ji raději opustila. Není nám totiž vůbec lhostejné, jak NGP vypadá a jak (ne)zastupuje naše umění. A nemůžeme za to, že nějaký snaživec vše prozradil a navíc ještě tak mylně: nikdy jsme totiž nechtěli vnikat do sbírkových expozic a sundávat exponáty. Navíc není ani rolí umělců vyvolávat profesní debaty se státními kulturními institucemi. Je tedy ubohé vytvářet účelově zdání o našem údajném ,buranství' nebo hovořit o našem jakémsi ,SPD-čecháčkovství'. To je tragické nepochopení naší protestní akce, která chtěla vyvolat ve zdejší oblasti umění zájem o smysl zdejšího umění, nasměřovat pozornost k veřejnému zájmu. A k tomu lze využít i lehce nekorektních nástrojů. Administrativně korektní grantové excelové formuláře pak necháváme těm, kteří z jejich vyplňování mají výnosnou živnost a umění jim slouží povýtce jako alibi a rukojmí. Že nás svým nepochopením paní Hulíková hloupě a nesmyslně tlačí do zdejšího bahna nacionalistického hnusu, jsou jen její slabost a absence jiných argumentů. To, že ji to však na sociálních sítích akceptuji („úžasné“ alibistické lajky) či dokonce akcelerují mnozí ze zdejšího uměleckého provozu je už na pováženou. Pokud by ovšem nebylo zřejmé, že tito jednotlivci jednak zneužívají situace k řešení osobních nevraživostí vůči nám, a jednak že si vzájemně dodávají odvahu svou domnělou morální převahou. Náš protest nebyl veden snahou vetřít se do přízně galerijních činitelů, o to se starají jiní, většinou dobře skrytí za lajky. Nám jenom není lhostejné, že české současné umění není NGP zohledňované a zároveň adekvátně prezentované, a to nejen v národním, ale zejména v mezinárodním kontextu, narozdíl například od Polska, Rumunska, Slovinska atd. A současná paní ředitelka pro nás není ani do budoucna zárukou, že se na dnešním smutném stavu cokoliv změní. A závěrem – co se týká naší údajné arogance – pak já osobně považuji za vrchol veškeré arogance politické dosazení (kdy se ministr L. Zaorálek nakonec zalekl prezidenta Zemana) zřetelně nekompetentního člověka do vedení nejprestiznější kulturní instituce u nás. Paní Knast se přihlásila (na některé zdejší popudy) do výběrového řízení, zcela bez vědomí zdejšího kulturního prostředí, a doposud nezná ani paměť zdejšího vizuálního umění. Je jen typem běžného manažera.

01. 07.

Proti prázdnému palaci

Jiří David Přečteno 1735 krát

Včera, 30. 6. 2021, proběhla ve Veletržním paláci, budově NGP, protestní akce pod názvem Umění zájmu (Proti prázdnému paláci).
Česká média včetně hlavního televizního zpravodajství ČT tuto událost sice překvapivě, ale kupodivu fundovaně zaznamela. Jsem si však jistý, že to laickou veřejnost příliš nezajímá, zvláště v době mistrovství Evropy ve fotbale, nebo možná vzhledem k tragédii na Moravě. Přesto, aby nedocházelo k informačním šumům, bych si dovolil zveřejnit prohlášení, které odeznělo při tomto aktivním protestu:

Umění zájmu (Proti prázdnému paláci)
30. června 2021 každý z několika desítek participujících z umělců a umělkyň vstoupí do prostor Veletržního paláce Národní galerie a zde solidárně zanechá dílo svého kolegy či kolegyně jako připomínku setrvale nenaplněného potenciálu Národní galerie v Praze.

Smyslem akce „pozitivního vzdoru“ je nejen upozornit na trvale sestupující kvalitu NGP, nejen na vyprázdněné sály Veletržáku, nejen na neprofesionalitu části vedení současné NGP, na absenci výstavních plánu NGP, ale nechceme se dále dívat na strnulost vrcholového vedení současné NGP, kterou ti schopnější odborníci opouštějí kvůli chybějící motivaci a nedostatku inspirací.

Zároveň však nadále podporujeme ty zaměstnance NGP, kterým není tato tristní situace lhostejná, ale není jim z mnoha důvodů umožněno se patřičně ve svých projektech realizovat. Národní galerie v Praze místo aby v zájmu české veřejnosti a skrze uskutečněné výstavy, diskuze a tedy skrze umění artikulovala problémy, podílela se na konstituování hodnot a možných budoucností českého, potažmo evropského společenství, opět usíná spánkem do sebe zahleděného molochu.

I proto není ospravedlnitelné, aby NGP dodnes realizovala výhradně program sestavený již za předchozího vedení Jiřího Fajta. Akce byla současně připomínkou nejistého a ponižujícího postavení umělců, a to zejména vůči veřejným kulturním institucím, což se projevilo také během právě proběhlé pandemické krize, a akce je gestem solidarity s těmi, kteří se přehlíženi a opomíjeni pomalu a nevratně zanořují za obzor institucionální pozornosti, a kdy tyto instituce mají poskytovat podstatný, profesionální servis umělcům, a umělci se nemají stávat jejich rukojmím či tabulkovou a administrativní entitou.

Archiv článků: červenec 2021

Šíření demagogie v českém provozu současného umění

Proti prázdnému palaci

Blogeři abecedně