Jiří David

23. 01.

Nehoráznost v Galerii hlavního města Prahy

Jiří David Přečteno 5760 krát

Asi tak před necelým rokem jsem kriticky reagoval na veřejná prohlášení nového ředitele Galerie moderního umění v Hradci Králové Františka Zachovala, který se mimo jiné s kritickým ostnem vyjadřoval i k soukromým sběratelům umění v České republice. Tušil jsem (jasně, dalo se to předpokládat), že nebude dlouho trvat a k jeho názoru se oportunisticky líbivě připojí některé další naše veřejné, tzn. státní, krajské a městské sbírkové kulturní instituce. No a stalo se. Ředitelka GHMP Magda Juříková demonstrativně intervenovala do přípravy výstavy a odmítla vystavit ikonické dílo té doby, totiž Plumbaře od Krištofa Kintery. A to navzdory Olze Malé, kurátorky připravované výstavy Heroin Crystal - Generace devadesátých let, která již oficiálně o jeho zapůjčení požádala jeho majitele, soukromého sběratele Roberta Runtáka. Sběratel se nyní na sociálních sítích vůči takovému způsobu zacházení s pamětí našeho umění ohradil, dle mého názoru oprávněně, viz FB link (https://www.facebook.com/100025072809389/posts/1065026091009808/?d=n)
Samozřejmě si městská instituce jakou je GHMP může svou výstavu koncipovat jak uzná jí pověřený kurátor za vhodné a smysluplné, jak odpovídá zvolenému tématu. A právě kurátorka ovšem o Kinterovo dílo zcela logicky a doložitelně žádala k zapůjčení a sběratelem jí také obratem bylo dílo přislíbeno. Tedy do ledna 2022, než se do záležitosti nesmyslně a hloupě vložila ředitelka Juříková. Nevím, proč Olga Malá tak snadno vyklidila pole a vzdala se zodpovědnosti a pravomocí vyplývajících z funkce kurátorky. Čeho se zalekla, anebo kurátoři nemají v GHMP pravomoce rozhodovat o obsahu svých výstav? Nevím ani, co na to říká sám autor?! Měl by se (či lépe řečeno mohl) také ozvat, měli by se nakonec ozvat i další umělci, teoretici, kurátoři, neboť pokud opět tato situace bez hlubší reflexe zase přejde (a obávám se, že tomu tak bude), pokud opět nastane ono pro české prostředí významně alibistické mlčení, bude brzy ještě hůře. V každém případě je tato institucionalizovaná a navýsost pokrytecká komunikace vůči soukromým sběratelům odpudivá a do budoucna jen varující. Vždyť každý inteligentní člověk bez minulých i současných předsudků, který se alespoň trochu orientuje v našem provozu umění, musí vědět, že nebýt soukromých sběratelů, tak by mnohá, a možná i velká většina děl současných umělců zůstala nepoznána, skryta, zapomenuta a samotní autoři zcela na mizině. I kontext je přece podstatným pro vytváření smyslu uměleckého díla. Dlouholetá (již celá desetiletí! trvající) otřesná státní kulturní politika a absentující systematická finanční podpora akvizičních strategií státních, krajských a městských galerií totiž způsobila a bohužel stále způsobuje ve veřejných sbírkách nezaplnitelnou mezeru, ba trestuhodnou absenci časově, obsahově a formálně autentických uměleckých děl. A to i přesto, že posláním a úkolem těchto z veřejných peněz financovaných institucí je (alespoň podle jejich statutů) dokumentace dění na aktuální umělecké scéně. A to v žádném případě neplní. A je proto legrační, spíše však až farizejské, vytvářet kolem jednoho nákupu uměleckých děl (GHMP) za mimořádné „pandemické“ peníze od Magistrátu velkou slávu v nejprestižnějším výstavním prostoru v Čechách. Možná se tím ale dá zacpat pusa několika umělcům, hlavně aby nikdo neprotestoval a vděčnost byla vykoupena mlčením. A nějaký podobně nicotný nákup se údajně chystá, možná už dokonce i proběhl, v NG. Trocha peněz, dlouhé mlčení, žádná kritika absentující vize. Ostatně i dobrých větších prostor na výstavy je přeci poskrovnu. A fronta autorů dlouhá.
Před oním necelým rokem, jsem také napsal, cituji: „V normálně fungující sebevědomé společnosti vedle sebe v míru a vzájemném propojení i pochopení (!) koexistuji jak veřejné, tak i privátní instituce. Nemůže se tak například stát, aby významné dílo ze soukromé sbírky bylo ostentativně odmítnuto státní či městskou uměleckou institucí.“ Komu se chce vlastně tímto jednáním ředitelka Magdalena Juříková (není sama) zavděčit? Anebo u nás zase jdeme ostrakizací soukromého sběratelství a mecenášství naší „českou“ cestou, která ovšem není tlumočitelná a srozumitelná za našimi hranicemi, tam si pouze budou poklepávat na čelo. Jistě je Magdě Juříkové známo, že tendenční, až agresivní nálada jednoho segmentu provozu umění, který však získal nejen moc v různých grantových, ale i v personálních konkursních komisích, vytváří dojem jediné pravdy. Známe se už více jak třicet let. Znal jsem ji jako empatickou bytost, která vnímala umění bez všelijakých přívlastků a dokázala se za něj i postavit. Vytvářela tak životodárný prostor pro umění, kam by jinak jen těžko pronikalo. Ano, a byly to i soukromé sbírky (a nejen pana Železného v Dlouhé ulici), které poctivě pomáhala definovat. Proto vůbec nerozumím jejímu dnešnímu chování! Možná by už pro ni bylo lepší, pro zachování vlastní lidské a nemalými zkušenostmi získané integrity, nelpět na ředitelské sesli a nemuset tak okatě ustupovat ideologickému křiku dnešní doby (tiché doporučení), gumovat paměť umění a vytvářet nepřátele, jak se to zrovna těm hlasitým a dočasně mocným hodí.

13. 01.

Srdce nad Prahou

Jiří David Přečteno 1778 krát

Koncem minulého roku vznikl rozhovor L.Lindaurové s prof. Jiřím Příbáněm k veřejné instalaci neónového objektu nad budovou vznikající Kunsthalle Praha. Jde je o nové místo (oficiálně otevřeno 22.2.2022) pro umění na kulturní mapě Prahy. Vzhledem k tomu, že zbývající kulturní rubriky a jejich redaktoři doposud na tuto neonovou instalaci nijak souvislostně nereagovaly, dovolím si dnes tento rozhovor, se souhlasem všech zainteresovaných, opublikovat:

Aplikace Havel?

1/ Jak po čase vnímáš Davidovo neonové srdce? Představuje nyní jiný symbol než v roce 2002?

Symbol se nezměnil, ale změnil se jeho význam. Tehdy právě končilo Havlovo poslední prezidentské období. Havel navíc s oblibou připojoval srdíčko ke svému podpisu, takže neonové srdce nefungovalo jen jako symbol, ale současně jako ikona, pod kterou se skrývá "aplikace Havel". Myslím, že s odstupem času dnešní diváci tehdejší instalaci neonového srdce vnímají stále víc ikonograficky, než jako symbol otevírající různé interpretace a přesahující úzký politický kontext. Toto zploštění přitom neodpovídá tomu, jak mnohovrstevně ho tehdy vnímala umělecká i laická veřejnost. Vzpomeňme, jak si rozčilení důchodci i někteří politici stěžovali, že bylo znesvěceno panorama Hradčan, při pohledu na které nezůstane jedno české oko suché a které má v české politické symbolice ústřední postavení, protože se v něm koncentruje moc světská i duchovní. A najednou se tam vystaví neonové srdce, tento symbol blikající na všech bordelech, kterých tehdy bylo především v pohraničí stovky. Pro jedny se tak srdce stalo symbolem, že se celá země stala jedním velkým bordelem, pro druhé to byla pocta Havlovi a pro další zase originální vizuální zásah do historicky zapouzdřeného centra města, a tak bylo zcela logické, že se toho objektu zmocnili generačně mladší umělci ze skupiny Ztohoven a srdce dočasně předělali na otazník svítící nad Prahou. Tyto intervence a mnohovýznamovost celé instalace tehdy vytvořily zcela výjimečnou atmosféru, ve které konkrétní umělecký počin dokázal přesáhnout i rozbourat zavedené obrazy politiky a umění i samotné kultury.

2/ Stalo se dnes srdce politickou zkratkou, nebo ho současný kontext přehodnotil? Je nadčasové?

Obávám se, že Davidovo neonové srdce dnes pro nemalou část veřejnosti představuje spíš jen politickou ikonu, za kterou se skrývá naše tradičně kýčovité vidění politiky. Zpětně se tak otevírá aplikace Havel, abychom nostalgicky vzpomínali na jeho prezidentství a celé to období jednoduše dávali do protikladu k následujícím dvou desetiletím úpadku během Klausova a Zemanova prezidentování, jehož dno jsme možná ještě nedohlédli. Namísto na tatíčka Masaryka a idealizovanou první republiku se tak nostalgicky připomíná disident Havel, který nám vybojoval svobodu, pravdu i lásku a jemuž také "věrni zůstaneme". Tento únos Havla například politiky, kteří jinak obdivují notorické lháře a nenávistné politiky jako Trump nebo Orbán, je cosi eticky i esteticky odporného, ale co také souvisí s Havlovou dobou, odkazem a ikonografií, do které patří i neonové srdce. Srdce se tak dnes stalo paradoxně političtějším symbolem, než jakým bylo původně. Myslím, že je proto načase, aby si toto dílo pro sebe znovu objevili a jeho hodnotu radikálně přehodnotili umělci mladších generací. Jen se obávám, aby ho i oni nevnímali jen jako politickou zkratku, ke které zrovna tak zkratkovitě připojí pozitivní nebo negativní ohodnocení, ony stupidně binární lajky a nelajky sociálních sítí a bublin. Přitom si myslím, že to dílo si určitě zaslouží esteticky archeologický a genealogický přístup.

3/ Hrad už dnes není srdcem národní ikonografie - budou diváci vnímat posun srdce pod Hrad dnešní optikou? Čím se může stát za dalších 5-10 let?

Hrad se skutečně stal symbolem nejen politického úpadku, ale i hrozby, že se tato země stane nacionálně autoritářským režimem, ve kterém budou namísto nevinných neonových otazníků do tmy blikat výstražné vykřičníky. Tato ztráta symbolického místa českých prezidentů je ovšem současně příležitost instalovat srdce i otazníky na jiná místa v podhradí. V tomto smyslu si myslím, že někdejší neonové srdce se mělo z Hradu do podhradí přenést již dávno. Současně je třeba zmínit, že umělci ale stále do panoramatu Hradčan intervenují, navíc mnohem političtějším a přímočařejším způsobem, jak se to stalo v případě slavné "trenýrkové zástavy" Ztohoven. Vrátím-li se ovšem k Davidovu srdci, pozornost určitě vyvolá skutečnost, že Kunsthalle je soukromý projekt placený ze soukromých peněz, jejichž původ bude určitě pozorně lustrován umělci i veřejností. Jinými slovy, za těch dvacet let se česká společnost přiblížila západnímu fungování kapitalismu včetně akumulace kulturního kapitálu, jakým je i umělecké, vzdělávací a jakékoli jiné mecenášství. Kde nefunguje stát, tam role soukromých peněz roste, takže před českými umělci rostou eticky paradoxní otázky, zda svá srdce a kapsy otevřít soukromým ziskům, nebo zda žít z grantových a často podezřele rozdělovaných peněz zkorumpovaného státu. Neonové srdce nad Kunsthalle si svou symbolickou a kontroverzní hodnotu ponese i v budoucnosti tím, jak nepřímo upozorňuje na hranice mezi soukromým a veřejným vlivem v umění.

4/ Stále považuješ objekt za výjimečné umění ve veřejném prostoru po roce 2000?

Jiřímu Davidovi se tehdy podařilo cosi výjimečného, totiž transgrese politických i estetických symbolů a komunikačních kódů. Navíc tím, jak dnes došlo, obrazně řečeno, ke zprivatizování někdejšího veřejného symbolu, vrací se ústřední otázky, co to vůbec je veřejný prostor, kdo se v něm pohybuje, jaké v něm platí disciplinizační techniky i jaký význam má pro estetiku, politiku, vzdělání a další společenské oblasti. Navíc vstup významných soukromých investorů do uměleckého provozu představuje výrazný posun ve vnímání toho, co je hnací silou a mocí občanské veřejnosti a jaké formy vlivu a prestiže akceptuje a které vyloučí. Tím, že neonové srdce po dvaceti letech svítí nad profánně soukromým objektem, a ne nad posvátným národním dědictvím, rozpadají se i naše klišé a naivní představy o tom, že stát má nějaké povinnosti vůči umělcům a umění. Nemá! Stát má povinnosti k občanům, ale ne k umělcům. A umělci zase mají povinnosti jen ke svému umění! Nemají žádné zvláštní povinnosti ke státu nad rámec těch, které mají ostatní občané, a rozhodně nejsou strážci kultury nebo národního dědictví, kteří by za tuto funkci měli být veřejně honorováni.

5/ Pro mě to vždycky byla marketingová pohlednice Hradčan a myslím, že objekt zůstane takovým malým bedekrovým symbolem Prahy. Nebo jsme jeho sílu zatím nedohlédli?

Klárov je veřejným prostranstvím, které sousedí se sídlem české vlády a jehož součástí je Valdštejnská jízdárna, ale přitom jde o jedno z esteticky nejodpornějších míst, které bylo poškozeno hned několika pomníky instalovanými po roce 1989. Jako kdyby se tu měla potvrdit poznámka Oscara Wildea, že i ty nejhorší verše vznikají z ušlechtilých úmyslů, a proto se musíme dívat na nešťastné pomníky postavené na památku hrdinských obětí pro tuto zemi. To je přece také symbolické, že neumíme postavit pomníky hrdinům a nedokážeme jim projevit esteticky úctu, která jim náleží, takže i tak zkušený umělec, jakým byl Vladimír Preclík, doslova spáchá na sklonku svého života uměleckou sebevraždu na sobě samém i na národní vlajce. O okřídleném lvu na památku československým letcům bojujícím v Bitvě o Británii ani nemluvě, ten se asi měl pářit s etruskou Chimérou z Arrezza, ale patří do kabinetu kuriozit. Pokud by se mělo stát turistickým symbolem neonové srdce v jejich blízkosti, považoval bych to za vítězství lehkého ducha postmoderny nad těžkopádným a neschopným vyrovnáváním se s naší moderní minulostí...

Archiv článků: leden 2022

Nehoráznost v Galerii hlavního města Prahy

Srdce nad Prahou

Blogeři abecedně