Dnes jen velmi krátký, jistě i emocionálnější (nejsem chladnokrevný politik či analitik) vzkaz:
Fakt už dlouho shlížíme do propasti, že už do nás taky úspěšně vzhlíží… opravdu už i dlouho bojujeme s nestvůrami, že se jimi už bez pozoru můžeme taky brzo stát… věděl to F.W. Nietzsche, ale i v tomto kontextu Andrej Stankovič - "Každý den mezi ďábly vstávám/ pomalu sám se ďáblem stávám",
… už jsem tak opravdu nedokázal dnes (neděle 22.1.2023) dokoukat TV prezidentskou debatu, neboť se mi z toho člověka udělalo skutečně odporně, normálně fyzicky zle, tak jako už dlouho, dlouho z nikoho, snad kromě sériových vrahů malých dětí či žen
Takže i kdyby bylo na horách božské azúro a i kdybych měl mít teď zlomené obě nohy, tak se do té naší volební místnosti doplazím a hodím to Pavlovi…
Tímto mým textem rozhodně nemíním nikoho nikde v Praze nebo na vsích, přemlouvat a přesvědčovat, koho volit v druhém kole prezidentských voleb.
Svůj osobní názor a nemíním ho nikterak měnit, naopak v důsledku nastalé situace značně posiluje, jsem v prvním kole dal najevo volbou muže jménem Petr Pavel.
Když se mne pak někteří ptali proč, odpovídal jsem snad srozumitelně: Ne nevolil jsem generála, inženýra, ale člověka, který je i přes své chyby uvěřitelný a má i svou zřetelnou empatickou auru.To není samozřejmostí, a žádným marketingovým trikem i cynických piáristů či penězi toho nelze nikdy docílit. Není to prostě falešný politický makeup, co se mu vpisuje do tváře a hlavně do očí. Ano dívám se, nejen jako umělec, lidem do očí a už v nich trochu umím čist.
Proč ale bývalého člena komunistické strany a vojáka, když mou rodinu komunismus v roce 1948–53 lidsky i tragicky poznamenal? To už byla těžší odpověď. S tím se musí každý sám za sebe z mé a starší generace, ale i ti, co nikdy ničím podobným před rokem 1989 neprošli, lidsky popasovat.
Respektuji v této souvislosti, ale i historika Petra Blažka a jemu blízké, kteří principiálně odmítají vidět v ústavních funkcích bývalé komunisty. Nenastala však do druhého kola volby našeho prezidenta už přeci jen jiná, zásadně urgentní situace? Domnívám se, že zcela určitě.
Mockrát jsem si tak v hlavě promítal, jak tátu v roce 1948 vyhodili z vysoké školy, když byl v prvních viditelných řadách účastníkem pochodu studentstva na Hrad. Jak dědovi sebrali knihvazačství na malé zapadlé vesnici Dolní Poustevna, kde zaměstnával pouze mou babičku. Jak zemřel v roce 1953 na povinné letní brigádě, když pozřel botulin ze zkažené konzervy, kterou jim dávali k jídlu. Jak jsem absolvoval dvouletou povinnou vojenskou službu, a jak mne tam marně politruk lanařil do komunistické strany, jak mne vojna srala, jak jsem ji nenáviděl. Jak jsem se pak sám v 70.–80. letech obtížně, bez politické protekce (nikdo v rodině nebyl nikdy v komunistické straně) dostával až na posedmé (!) na Akademii výtvarných umění v Praze. Jak jsem se i později různě setkával nejen s mými vrstevníky, jejichž otcové byli i členy komunistické strany, a nedělal jsem mezi nimi rozdílu, pokud se nechovali arogantně či stupidně a nezneužívali svého postavení a vždy tak pomyslel i na Tylovu Paličovou dceru, kdy děti nemohou za své otce.
Prostě jsem nemohl soudit, nejsem Bůh.
Ano, zabýval jsem mnohokrát ve svém životě i odpuštěním a znovu – nejsem otec na nebesích, abych si přivlastňoval tuto výsadu, ale mnohokrát jsem odpustil, možná i zapomněl, bůh ví. Mnohdy to nebylo jednoduché a mnohdy to trvalo i delší čas, učil jsem se to, ale nakonec jsem se cítil lépe, neboť odpuštění není ani slabost, rozhodně ani osobní prohra. Jistě byli, jsou a budou i jedinci, kterým nelze jejich činy či permanentní produkované zlo, jehož si třeba nejsou už sami ani vědomi, odpustit. Mezi takové pan Petr Pavel rozhodně nepatří.
Mimochodem kdo z nás ví, co bude v roce 2056, ano, oněch 33 dlouhých lidských let po tomto našem volebním roce rozepří i hodnotových hádek. Kdo si kdy (ne)vzpomene na činy nás lidí, která se dnes dějí. Jak nás, pokud vůbec, budou vnímat. A budou to vesměs lidé, co se dnes ještě ani nenarodili. Ano, i dosud nenarození nás budou posuzovat, ne-li rovnou soudit, a budou nám snad i umět odpouštět.
Tak jim to pojďme aspoň v něčem, možná z pohledu zachování Země marginálním (ale i to jsou naše prožívané životy), trochu ulehčit, aby se za nás naši vnuci a pravnuci nemuseli příliš stydět.
Přeji si tedy a svým hlasem i stvrzuji, prezidenta, jenž své možné chyby jasně svým chováním, svou profesí a svými činy napravil, který je i srozumitelně pojmenoval.
Toho si vážím; ať si každý z nás sáhne do svého svědomí, zda něco podobného – i v menším rozměru – dokázal. Stojí to i za jeden jediný, smysluplný hlas. Ale nikomu to nevnucuji.
I když umění a jeho provoz v naší zemi zajímá mizivé procento populace, neznamená to, že neexistuje. Neznamená to ani skutečnost, že musí trpět arogancí ať pasivní, což je ve větší míře, tak i tou zjevnou. Neznamená to, že se má mlčet nad situacemi, které jsou do nebe volající svou stupiditou, jež pozbývá i primární slušnost a profesní kolegialitu. Ano, jde bohužel opět o NGP.
O co jde tentokrát? Náš přední japanolog Filip Suchomel, historik umění a vysokoškolský pedagog, který se ve své práci dlouhodobě zaměřuje na studium japonského a čínského užitého umění, grafiky a fotografie a též na vlivy umění Dálného východu na evropskou kulturu od 16. století do současnosti, mi na základě textu, který jsem publikoval 4. 1. 2023 na svém blogu na Aktuálně.cz pod výše uvedeným názvem, napsal z Japonska, kde právě působí na pracovní stáži, cituji (mám jeho svolení):
„Ahoj Jiří, sehnal jsem pro NGP od soukromého sběratele z Holandska v roce 2019 velkorysý dar, cca 550 svitkových obrazů (odhadovaná cena cca 30 mil. Kč) japonské zenové malby zenga. Domlouval jsem to ještě s Jiřím Fajtem, ale po těch nešťastných událostech to holt do NGP přišlo až v době postfajtovské v prosinci 2019, za paní Nedoma. Ačkoli jsem ideově připravil návrh části výstavy, kterou NGP otevřela v květnu 2022, nebyl jsem ani zmíněn v tiráži výstavy, část mých návrhů ani kurátorky nezohlednily, takže se výstava tvářila jako výstava zenové malby, bez většího důrazu k osobě sběratele, což by si býval myslím zasloužil a navíc by podobné věci mohly nastartovat zájem dalších sběratelů pomoci budovat sbírky instituce. No a teď jsem se zprostředkovaně dozvěděl, že mne NGP (a rovněž dr. Zlatu Černou, doyenku našeho oboru), vyhodila z nákupní komise NGP a nákup mimoevropských sbírek tam nebude mít zastoupení v lidech s odbornou erudicí k dané asijské oblasti. Ale ukazuje to naprostý marasmus české kulturní scény, která není schopna na podobné věci adekvátně reagovat.Sešel jsem se na podzim s jedním sběratelem historických čínských jadeitů, jehož rodina má kořeny v Rakousku-Uhersku a který měl zájem věnovat tuto sbírku do nějaké důvěryhodné instituce ve střední Evropě. Původně jsem mu chtěl nabídnout právě NGP, pořád si totiž myslím, že sbírky budujeme pro příští generace, ale po téhle zkušenosti to už asi neudělám….
Tak co, není to hnus? Samozřejmě že je, a velký!
Takže toto je jen další ukázka, jak se naše „super“ Národní galerie Praha chová pod novým vedením a i když už paní krizová manažerka Nedoma opustila před časem svoji kancelář, tak odporné způsoby evidentně přetrvávají!
Navíc se zdá, že plzeňské dlouhé prsty, které například instalovaly svou osobu Helenu Musilovou (manželka R.Musila, ředitele Západočeské galerie) i jako poradkyni přes vizuální umění „plzeňského“ ministra kultury Martina Baxy, čile v zákulisí tahají za nitky. Nejde totiž jen o to, že byl Filip Suchomel odstraněn z nákupní komise NGP, ale také například o to, že byl pro jistotu i tupou pomstu z výběrové komise na nového ředitele Galerie Rudolfinum odstraněn Jiří Fajt.Ten totiž v době svého působení v NGP, Helenu Musilovou odvolal pro neschopnost dodat relevantní koncepci k rozvoji sbírky současného moderniho umění, v jejíž čele stala. I proto je, tedy aspoň pro mne, absurdní, i když v daných mantinelech vlastně příznačné, že se před nedavným časem, taky stala šefkurátorkou GHMP. Jak je vidět – tedy, kdo chce vidět a nestrká raději alibisticky hlavu do písku, či ze strachu –, „Plzeň“ tak mele nejen na Magistrátu či v Sovových mlýnech (na ty boží si budeme muset opět dlouho počkat), ale i v Národní galerii Praha.
Titulek sice zní jako něco k prezidentské volbě, ale ne (!), i když jde taky prioritně o profesionalitu, odbornost, empatii, zkušenost i vůli.
Neboť na konci roku bylo mnoho různých anket, a v jedné z nich se vyjadřuje i ředitelka NGP a na otázku, jaký bude následující rok a jaké změny experti (zde bych toto slovo opravdu nepoužil) očekávají v oborech, na které se specializují, mimo jiné odpovídá (vynechám pochopitelně povinnou Ukrajinu, inkluzi, paradigma růstu, udržitelnost, inflaci, prostě to, co se má obecně slušet a patřit), cituji: „Myslím, že bude čas udělat radikální změny ve způsobu, jakým se galerie a muzea zapojují do artwashingu, nebo přijímání peněz z různých odvětví průmyslu poškozující společnost nebo životní prostředí…jsem ráda, že témata jako artwashing či nová definice muzea znamenají nové začátky pro galerie a muzea…“ Ok opominu i tyto vděčné „mantry“, floskule, pardon, ale co je směšné, ne co je pokrytecké, že tak ráda přijímá pozvání na VIP večírky od lidí a institucí, jež jsou i dle ní, zdejší number one vyvrhelové a právě ti zásadní představitelé onoho citovaného artwashingu. Ti, kteří jsou tak pod populární neutuchající palbou jedné části provozu umění, jako ti největší zloduchové. Že by jí chutnalo dobré víno? Že by se snažila získat finance pro provoz NGP (tady?)? Že by potřebovala dokázat, že skutečně existuje a není jen politicky dosazenou i doposud neviditelnou figurou a že tak není vedena, jak se to v provozu našeho relevantního umění stále jeví, jen na papíře ministerstva kultury?
Zvláštní... osobně bych ocenil, kdyby na anketní otázku vyhrkla s plnou vervou svůj entuziasmus pro nečekané vize a silný program, aby tak šlo aspoň trochu vycítit, jak moc jí na zdejší vizuální scéně záleží, jak za ni bojuje i s marností současných situací. Jak si váží naší kulturní paměti, kterou by tak ráda umocnila v kontextu evropského umění. Jak konkrétně (ne na papírech medií!) bojuje jako lvice za lepší finanční prostředí pro umění. Jak konkrétně empaticky vnímá zdejší umělce, jak je osobně ráda navštěvuje na jejich výstavách, když už ne přímo v ateliérech. Jak je ráda neúnavně včleňuje do relevantních mezinárodních měřítek, když už tak zdůrazňuje jak plynně hovoří anglicky. Jak se proto pravidelně setkává s relevantními představiteli prestižních galerií a světových muzeí. Jak se sama aktivně zasazuje či i odborně formuje pochopení toho, co tady na umělecké scéně vzniká, v čem jsme nebo nejsme jedineční, co nám uniká, kde jsme podstatní a proč nás přesto svět umění tak nějak stále přehlíží. Jak připravuje možnosti podstatných výstav, které by české umělce dokázaly kontextuálně zviditelnit, tak, jak to dlouhodobě činí okolní „východní“ státy a jak to před její instalací ministrem Zaorálkem (při jeho strachu ze Zemana) úspěšně a konečně nastartovávalo vedení NGP. Mimochodem, z NGP politicky odstavený Jiří Fajt právě chystá – od konce února až do léta – velkou výstavu českého současného umění v Drážďanech, v prestižním Lipsiusbau, kde se tak české umění v zahraničí a v širším záběru – 20 klasiků naší moderny a 31 žijících umělců i výpravným 600 stránkovým katalogem ve dvou, kromě češtiny, jazykových mutacích, a hlavním sponzorem je český osvícený entuziasta! – představí skoro až po třiceti letech!
Ano, to bych očekával, ale to bych se musel narodit v jiné zemi, a při mém věku se toho asi již ani nedožiji... tak ať žije artwashing (což je, jak doufám pochopíte, ironie, jako celé nové působení paní ředitelky).