Ahoj Petře,
rád bych reagoval na Tvůj text (https://plus.rozhlas.cz/petr-fischer-symboly-antisemitismu-na-nemecke-documente-8783902), i když trochu opožděně.
Na svém FB svou úvahu mi takřka dedikuješ, což nejspíše souvisí s mojí drobnou angažovaností na zahájení České sezóny v Drážďanech, kde jsem si obléknul tričko s nápisem NE ANTISEMITISMU NA DOKUMENTA 15!
Moje soukromá aktivita nebyla motivována potřebou mediálního efektu a ani nechci podstrkovat (německým) politikům možnost morálního sebeukájení, jak v obecnější poloze naznačuješ. Tak jednoduché to není.
Není totiž pravda, že by na straně Severu, jak píšeš, došlo k nepochopení či odmítnutí kontextu onoho skandalizovaného díla. Četl jsem na toto téma řadu úvah odborníků, nikoliv jenom senzace vyvolávající novinářské glosy.
Vnímal jsem i následné texty, jejichž autoři radikálně odsuzovali sejmutí onoho malovaného transparentu indonéskou uměleckou skupinou s argumentem, že se umění takto omezovat nesmí, a již vůbec ne na politickou objednávku. S tím souhlasím: žádné umění, a tudíž i to kritické, se odstraňovat nesmí. Zcela něco jiného jsou ale propagandistické apely útočící na lidskou důstojnost a hanobící národy, a to bez rozdílu, tedy nejenom Židy (podívejme se dnes třeba na Ukrajinu!) a dokonce vyzývající k jejich fyzické likvidaci za použití pokleslých nacistických symbolů. Mnozí autoři těchto apelů pak totiž nejspíše účelově zaměňují aktivismus za kulturní boj, možná i za revoluci a ideologickou propagandu. Prvoplánový aktivismus sám o sobě často metamorfuje do propagandy, což je jenom další rozměr této záležitosti.
Pro mě je však zásadní rozdíl mezi nacistickým „entartete Kunst“ (o kterém taky hovoříš), tedy ocejchovanými díly těch umělců, kteří rasově, intelektuálně, politicky a jinak „nevyhovovali“ a propagandou, kterou nacisti sami konstruovali, používali a na tomto základě pak umělce existenčně ale i fyzicky likvidovali. A právě nacistická symbolika byla na documenta 15 účelově v poloze ilustrace použita. Jsem si jistý, že umění v blízkosti takto „eticky“ nabitého pole chřadne a nemůže přežít jinak než vlastní karikatura.
A nejspíš to ani nebylo nepochopením historické situace, za níž se kurátoři (i jménem svých umělců, přičemž je zde ale kurátor sám umělcem a naopak) omluvili. Sice pozdě, ale přece, pod tlakem svého okolí a zejména vedení documenty. Bylo to tedy něco jiného než další (promyšlená) šaráda?
Zmiňuješ bohatý Sever, který díky svému bohatství chce otevírat cestu chudému Jihu. Již tato sama úvaha je dnes přežitá, jak věřím. Bavíme se přitom ale ještě o umění, anebo jsme se dostali již spíše na pole politického, morálního nebo ekonomického systému? Pár jedinců, a dokonce už i u nás, používá v kontextu documenty 15 módní a inflačně nadužívaný termín dekolonizace a ze zajištěného pohodlí jejich z veřejných peněz financovaných grantů spekulují o smyslu umění, aniž by jim ale o umění vůbec šlo! Ano, pohybujeme se v sebezničujícím prostředí „cancel culture“. Jakákoliv ideologická konstrukce pro svou existenci, či pro své zdůvodnění s oblibou vytváří pole etických min morálního rozhořčení. Únik z takto zaminovaných území – lágrů morálního soucitu a gest, kde se spoléhá na prodejnost etického poselství a vlastní popularity, je možný jen v pochopení smyslu umění. Současně je nezbytné se vědomě vyvarovat tomu, co Jiří Přibáň kdysi nazval negativní dialektikou v kontextu frankfurtské kritické teorie, kde se kritik považuje za kulturního vůdce, který ostatním sděluje, co oni sami ve své ignoranci nevědí, a tím je kultivuje, budí v nich politickou uvědomělost a rozněcuje v nich odpor proti stávajícím konvencím současně s touhou podílet se na utopických alternativách...a pokračuje politický nihilismus přiřazující jednotlivým dílům hodnotu výlučně podle toho, jak se podílejí na velkém dějinném pochodu lidstva k jeho vlastní utopii. Umění se již neposuzuje jako umění, ale lustruje se jako součást civilizačně politického projektu.
I o tom je letošní documenta 15, jejíž hlavním mottem je „hledej přátele”. Ne umění – na dosud nejprestižnější světové přehlídce současného umění (dotované statisici eura, sic!). To v několika rozhovorech až naivně autenticky potvrdili kurátoři/umělci sami. Neschopnost reflexe nad vlastním konáním je u nich obnažená v odpovědi na otázku, co vlastně je smyslem jejich práce, jaké poselství má “jejich”documenta 15 tlumočit. Očekával bych na tomto místě vnitřně semknutý obsahový manifest, po němž tolik volají, namísto toho ale unisono vyhrkli „fun!”. A jak jinak v dnešní době než „zábava” kolektivní, v žádném případě pro hlasitou menšinu na umělecké scéně toxický individualismus. Umění ale bylo vždy více individualistické nežli skupinové. Takže o co se to vlastně protagonisté documenta 15 snaží?

Už několik let je trendy považovat individální přístup v a k umění jako cosi pravicově konzervativního, neoliberálního a tudíž překonaného (nebo hodného zapomenutí). To, že to chtě nechtě v důsledku připomíná stalinský projekt nahrazení buržoazního individualismu proletářským kolektivismem, je (doufám) asi opět jenom nedorozumění a nepochopení, a to Jihu vůči Severu. Proto si nadále častěji připomínám slova Jiřího Přibáně, který kdysi v článku „Ideologie vyklízí kulturní pole” cituje z Gillese Lipovtského Éry prázdnoty: “originálnost postmoderního (a asi i nejen toho) okamžiku spočívá v převládání individuálního nad všeobecným, psychologického nad ideologickým, komunikace nad politizací, různosti nad stejnorodostí, permisivnosti nad donucováním“. A Jiří Přibáň pak sám pokračuje, že „úsilí o umělecké sebevyjádření je pak důležitým, třebaže nepřímým legitimizačním prostředkem otevřené demokratické společnosti, a nikoli jen nějakým scestným hédonismem nebo rozkladnou ideologií v masce osobní svobody. V tom, že umění je nezávislé na politickém kánonu, spočívá jeho hlavní politický smysl. Tato nezávislost není ani konzumní lhostejností, ani okázalým pohrdáním světem `špinavé politiky`. Naopak, svým samozřejmým spoléháním se na otevřený a tolerantní prostor funguje jako jeho nejlepší záruka.

Už delší dobu si tak říkám, zda není to sofistikovaně hyperkorektní již spíše sebenenávistné a tolik připomínající sebemrskačství, tedy sebezničující, když neustále zdůrazňujeme „naší” (myšleno tedy onoho Severu) věčnou vinu za uplynulé dekády a staletí v historické paměti lidstva. Všichni se předháníme, kdo si slavnostně způsobí větší bolest (většinou na cizích tělech s vinou značně iracionální), ovšem za pozornosti masových médií (nebo i jen v našich sociálních bublinách). Není to už příliš?! Vždyť již řadu desetiletí umění a kultura “Severu” neshlíží na Jih pohrdlivě a spasitelsky, tedy nekolonizuje ho, abych byl in, jako něco podivně exotického, co by mohlo okysličit naší údajně chabnoucí kreativitu.
Ne, nikdy nenastane ráj na Zemi, a proč by taky měl být? Přesto vtíravě vlezlé popčítankové dystopie pekla (naštěstí) nestačí na koloběh normální lidské solidarity. Nestačí ani na pořád potřebnou emancipaci svobody individuality v rámci kulturní, sociální, ekonomické i politické péče o svět, nestačí na to vysvobodit ho z paušálního alibistického kolektivismu.