Bronislav Geremek, jeden z intelektuálních vůdců polské Solidarity, historik světového jména, po roce 1989 mimo jiné ministr zahraničí a uznávaný evropský politik, zahynul při čelním střetu svého mercedesu s protijedoucím autem nedaleho polsko-německých hranic.

Pro mnohé z nás, jeho přátel, je jeho smrt nenahraditelnou osobní ztrátou. Je však především ztrátou pro Evropu, Polsko a zvláště citelnou pro náš svět, který se vymanil ze sovětského imperia a režimu, který vnutilo svým satelitům.
Geremkův životopis odráží všechny zákruty moderních dějin Střední Evropy. Je však především důkazem, že doby nesvobody byly také, a především, dobami boje za svobodu.

Mladý profesor historie, znalec francouzského středověku, vystoupil z polské komunistické strany na protest proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Svůj důsledný kritický postoj k režimu potvrdil jako jeden ze zakladatelů Solidarity a její mluvčí pro zahraniční politiku. Věděl, že „limitem Solidarity je pohyb sovětských tanků“, ale navzdory věznění vytrval v odporu až do vítězného konce, na němž se podílel i při jednáních o předání moci svobodně zvoleným zástupcům polského národa.

Geremek se považoval za liberála. Za největší hodnotu demokracie považoval individualismus. Ale věděl, že „liberalismus představuje starost o slabého“ a že „každý systém se poměřuje tím, jak dokáže pomoci slabým a chudým“. A vítal, že v dnešním světě se „rozpor mezi liberálním a sociálním zvolna stírá“.
Znepokojovaly ho „přízraky půlstoletí polských dějin“, které viděl v domácí i zahraniční politice bratrů Kaczynských, v hlásání nenávisti „i proti Němcům i proti Rusku“ a ve „zneužívání historie ve službách politických cílů momentální moci“.

V loňském roce Geremek odsoudil pomlouvačnou kampaň, kterou přirovnal k „maccarthysmu“. Odmítl se podřídit novému lustračnímu zákonu, který měl postihnout na 700 tisíc Poláků a který považoval „v demokratické Evropě za nepřijatelný“. Mnohokrát předtím prověřen řekl, že se nebude zpovídat policii paměti, jejíž ústav „se stal strážcem archivů tajné policie a získal právo vynášet rozsudky bez ohledu na justici“. Kritizoval, že vládě se zachtělo orwellovského ministerstva pravdy a na útoky odpověděl: „Hájím demokratické a evropské Polsko.“ Evropa bez rozdílu politického přesvědčení se za něho postavila. Výjimkou byli v Evropském parlamentu je lepenisté.

Jako předseda zahraničního výboru polského sejmu, ministr zahraničí a v posledních letech jako poslanec Evropského parlamentu usiloval o „Polsko zakořeněné v Evropě, využívající své šance“, Sílu země neviděl ve vojenském potenciálu ale „v soft power. Takové Polsko může mít ve světě význam.“ I pro nás může být jeho odkazem, že za nejhorší scénář považoval, „vyloučeni z hlavního proudu evropského vývoje“.

MFDnes,15.7.2008