Po druhé světové válce kdosi poznamenal, že český národ měl více udavačů než národy jiné. Procenta udavačů z různých zemích neznáme. Tento názor mohl možná zaznít proto, že „vyrovnávání s minulostí“ nacistické okupace u nás našlo ve srovnání s jinými národy nadměrný počet vykonavatelů. Řečeno bez ubrousků – měli jsme víc poválečných udavačů než jiní. Často takových, kteří si úslužné chování k okupantům kompenzovali hyperaktivitou při vyhledávání, koho ještě nařknout z kolaborace.

Podobné projevy jsme zažili po Mnichovu, po roce 1968 a 1989. Proč to máme zažívat znova? A stojí za výzkum, proč se na tom podílejí mladí lidé, kteří minulý režim nemohli zažít.

Zveřejněním seznamů Vojenské kontrarozvědky zatím vrcholí proces, započatý lustračním zákonem. Vládní návrh obsahoval preambuli, vyžadující individuální posouzení. Po jejím schválení federální parlament hlasoval o skupinách obyvatel, určených k lustraci. Když potom byla pozměňovacím návrhem preambule vypuštěna, zrodila se první hanba nedávno obnovené demokracie. Posouzení individuální odpovědnosti nahradilo kolektivní potupení lidí za pouhé členství v některých organizacích nebo za zápis v knihách StB. O lidských osudech tak dostala právo rozhodovat ještě ze záhrobí poražená Státní bezpečnost. Ústavní soud alespoň vyškrtl ze zákona nejpochybnější kategorie důvěrníků a kandidátů, mezi které si StB zapsala například i Václava Havla nebo Martina Bursíka.

Prodlužování platnosti této skvrny na našem právním řádu vytváří prostředí, v němž „vyrovnavatelé s minulostí“ nemají zábrany a poškozují morální zdraví a sebevědomí společnosti. Ústav paměti StB, který chtěli nazývat ústavem paměti národa, poslanci alespoň přejmenovali. Paměť StB je jen maličkým úsekem paměti národa, která obsahuje také mnohé statečné činy.

Poslední výstup ústavu potvrzuje, že s vědeckým zkoumáním nemá nic společného. Studium metod pronásledování občanů je náročné. Zveřejnění svazků – říkají tomu „zpřístupnění“ – žádnou námahu mozkových závitů nevyžaduje. Sám šéf úřadu to označil za vypuštění smradu. V tomto puchu mohla účelově proniknout na veřejnost Kubiceho zpráva, seznam zpráv a drbů, z nichž policie musí vyrýžovat zrnka trestných činů a ostatní zničit. K této atmosféře patří obvinění Věry Jourové a dalších, kteří přišli o postavení v zaměstnání a museli se k osvobození protrpět vazbami a výslechy. Patří k ní také ponižování státních úředníků bezpečnostními prověrkami pod záminkou, že je třeba zajistit utajování tajností, na nichž v 98i procentech nic tajného není. Nemůžeme mít kvalitní a důstojnou státní správu, nedáme-li jejím úředníkům důvěru a vážnost.

Postihnout bylo třeba vykonavatele represivní moci a udavače a zbavit je práva působit ve státní správě. Zdraví společnosti prospěje soudit i starou ženu, která se jako mladistvá prokurátorka podílela na justičních vraždách, byť stěží dožije ve vězení. Ale metody, které nerozlišují mezi aktivními vykonavateli režimní moci, udavači, obětmi vydírání, které ve strachu říkali StB bezvýznamné věci, a lidmi, kteří ani nevěděli, že jsou někde zapsáni, nás s minulostí nevyrovnají. Vnášejí do společnosti napětí, strach a nedůvěru ve fungování demokracie. Nositelé těchto metod se mentálně neliší od dřívějších pronásledovatelů. V důsledku jejich činnosti už nelze zabíjet, posílat lidi do vězení a vylučovat je ze života společnosti. Poškození však mohou trpět pro špínu, kterou se mohou snažit smýt, ale skvrny na nich zůstávají.

Dvacet let po listopadové revoluci je nejvyšší čas zbavit se této koule na české noze, nahradit skandalizaci jednotlivců vážným studiem minulosti a soutředit se na úkoly, které jsou v tomto světě před námi. Chlubíme se, že jsme zastánci lidských práv. Ale kdo chce být důvěryhodný při jejich prosazování ve světě, musí je prosazovat také doma.

Pravo, 7. 8. 2008