(Vybrané části z knížky, kterou v roce 1988 vydali v samizdatu Jiří Dienstbier s Karlem Lánským o rozhlasovém vysílání v srpnovém týdnu 1968. Text publikoval Index v Kolíně nad Rýnem a po listopadu 1989 také nakladatelství Práce)

(Výtah z úvodní poznámky)

Týdenní vysílání po 21. srpnu 1968 bude patřit k nejlepším tradicím Československého rozhlasu.

Rozhlas včasným a zásadním vystoupením zmařil okupační režii, organizoval legální nenásilný odpor obyvatelstva, umožnil potřebný kontakt mezi občany a státními a společenskými orgány a zprostředkoval zpětnou vazbu. Společnost se o rozhlas opírala jako o nervovou soustavu, koordinující signály a spoje všech orgánů a údů společenského těla. Byl to svátek společenské samosprávy na celostátní úrovni.

V dnešním byrokraticky a technokraticky přeorganizovaném světě si už málokdo dovede představit, že lidé, zapálení pro myšlenku, znající své prostředí a profesi, jsou schopni překonávat téměř nemožné překážky. Proto mohli vtipálkové po srpnu trvdit, že kdyby krize pokračovala jen o pár dní déle, vznikla by i barevná televize, v té době ještě v Československu neexistující.

Redaktoři, technici a další rozhlasoví pracovníci plnili po 21. srpnu své normální pracovní povinnosti. Věděli, že jejich působení je v souladu s postojem téměř všech československých obyvatel a že za nimi stojí, a jejich služby využívají, všchny legální státní orgány včetně prezidenta republiky, vlády, Národního shromáždění, vedení KSČ a dalších politických společenských institucí. Věděli však také, že se invazí mohou dostat k moci činitelé, kteří by pak mohli pojmy legality a ilegality zcela obrátit. Znali také osudy svých maďarských kolegů z roku 1956 a v srpnovém týdnu nemohli posoudit budoucí vývoj situace. Proto ponechali každému právo svobodně a dobrovolně se rozhodnout, zda chce pracovat nebo zůstat doma. Počet absencí byl nepatrný a zcela ojedinělé byly případy opatrných, kteří si pro jistotu opatřili lékařské potvrzení o pracovní neschopnosti. Proto také při pozdějších čistkách patřili rozhlasoví novináři a technici mezi nejpostiženější.

Z logiky rozhlasového vysílání plyne, že po něm zůstane jen málo hmatatelných památek. Zatímco noviny, letáky, fotografie nápisů na zdech zůstanou zachovány, rozhlasové slovo většinou zmizí, i když jeho dojem možná zůstane v hlavách posluchačů na dlouhou dobu. Role, kterou rozhlas sehrál v šedesátých letech, kdy si často mohl troufnout víc než psaný tisk, je a asi zůstane nedoceněná.

I když rozhlas mohl nejrozsáhleji dokumentovat průběh událostí a postoj našich národů, nemohl by tuto roli sehrát, kdyby celá společnost, počinaje pekařem, který při zákazu nočního vycházení spěchal péct chleba s rizikem, že bude na ulici zastřelen, a konče vedením státu a KSČ, nezaujala tak rozhodný postoj vůči přepadení Československa. Zápis o části rozhlasového vysílání je tedy výpovědí jen o jednom z úseků tohoto zápasu. Citové zaujetí, s nímž ve chvíli ohrožení prakticky všichni hájili hodnoty vlastní společnosti, bylo opravdové. Dodnes svědčí o tom, že naše národy nejsou zdaleka tak lhostejné vůči společným zájmům, jak se jim často v rezignaci připisuje.

(Poznámka: V roce 1988 jsme se mohli opírat jen o vlastní paměť, uchované zápisky a dokumenty a vzpomínky některých kolegů. Na komplexní práci, opírající se o bohatou dokumentaci dnes přístupnou, dosud čekáme. Rozhlas by si ji zasloužil.)

Při zkracování textu jsem zachoval jeho původní smysl. Dnes, v době internetu, je i pro mě překvapivé, v jak odlišném informačním světě žijeme. JD)

(Příště o dnech předcházejících invazi)