(Expozice)
Dienstbier:
„Telefon zazvonil asi pět minut poté, co jsem usnul. ´Probuď se, obsazují nás Rusové,´ volal směnový redaktor Zázvorka. V rozespání jsem zabručel, aby si nechal takový blbý vtipy. ´Mám tu dálnopis z Bratislavy. Už jsou tam. Neslyšíš ten hukot?´ Nebylo pochyb, že nad domem přelétá jedno letadlo za druhým. ´Hned jsem tam .´ Zavěsil jsem a za deset minut jsem byl v radiu.“
Lánský:
„Spěchal jsem do redakce. Když jsem před půlnocí dorazil na Vinohradskou, bylo tam již několik desítek lidí. Zvláštní bylo, že se dostavil také bývalý ředitel Miloš Marko.“
Jezdinský:
„Když jsem ve vinohradském bytě zaslechl letadla, vracel jsem se do rozhlasu hodinu a půl poté, co jsem ho opouštěl. Už tam byl Marko. Choval se dost klidně, snažil se všechny přesvědčovat, že je třeba zachovat klid. František Hon mu řekl, že tam nemá co dělat.“ (Poslušného aparátníka Marka nahradil v Pražském jaru Zdeněk Hejzlar - pozn.)
Lánský:
„S Markem přišel Miloš Vacík a několik příslušníků Státní bezpečnosti. Střídavě tvrdil, že přišel z pověření Dubčeka, pak zase, že mu volal z Bratislavy Zdeněk Hejzlar. V kanceláři programového náměstka s ním postupně seděli Jiří Kmoch, šéfredaktor v zahraničním vysílání Igor Kratochvíl nebo já s dalšími, abychom zjistili jeho záměry, případně zněmožnili realizovat zatím neznámé plány.“
Markova skupina počítala s tím, že v noci bude v rozhlase jeden redaktor, technička, hlasatel a pár techniků. Měli zřejmě zajistit vysílání nějakého textu schvalujícího invazi a zabránit informaci o tom, že vedení státu ji odsuzuje. V budově však při jejich příchodu bylo více než dvě stě lidí.
Po telefonátech s Dubčekem, Smrkovským a Mlynářem jsme věděli, že se připravuje stanovisko předsednictva ÚV KSČ. Teď šlo o to, abychom je dostali dřív než dorazí tanky. Konečně po půl druhé Zdeněk Mlynář nadiktoval telefonem text. Když ho však začal hlasatel Fišer číst provolání Všemu lidu Československé socialistické republiky, v polovině první věty vypadly vysilače“ (na příkaz ministra Karla Hoffmanna – pozn.)¨
Dienstbier:
„Do minuty od okamžiku, kdy Fišerův hlas uprostřed věty zmizel, začalo pod okny zběsilé houkání automobilních klaksonů. Vyšel jsem na balkon. Rozzuření řidiči, většinou taxikáři, křičeli: ´Jakto, že nevysíláte?´- ´Vypnuli nám vysilače,´ řekl jsem. – ´Tak je zapněte!´, zahřmělo z ulice. ´To nemůžeme. Nejbližší je u Mělníka.´ Ale řekněte, komu můžete, že nás obsazují armády pěti zemí Varšavské smlouvy, že Dubček, Smrkovský, Černík ani Svoboda o tom nevěděli a odsuzují to. Právě vydali prohlášení.´ Rozletěli se s houkáním na všechny strany.
Byl jsem převědčen, že s rozhlasovým vysíláním je konec. Při všech převratech se nejdříve obsadí rozhlas, pošta a telegraf, dnes i televize. Nemohlo mě napadnout, že tak mocné síly by mohly selhat ve věci, kterou zvládne každý pučistický plukovník v Africe.
Po krátké poradě jsem si vzal kopii prohlášení a vydal se na jugoslávské velvyslanectví, kde jsem znal radu Radinoviče. Budky na Malostranském náměstí nefungovaly, ale v Karmelitské ulici svítilo světlo v malém krámku. Za stolem plakala stařenka. Bědovala nad vnukem na vojně v Komárně. Za ní zněl z rozhlasu po drátě známý hlas. Chvíli jsem nevěřil svým uším. Hlasatel Fišer četl, že ´předsednictvo ÚV KSČ považuje tento akt za odporující nejen zásadám vztahů mezi socialistickými státy, ale za popření základních norem mezinárodního práva´. V úžasu mi došlo, že zapomněli na „dráťák“, kterým by byrokraté nejraději nahradili ostatní přijimače, protože na něm mohou vysílat jen to, co sami určí. Navíc medium, které nepatřilo rozhlasu, ale ministerstvu spojů, tedy Karlu Hoffmannovi, který nám nechal vypnout vysilače. (Náměstka ředitele rozhlasu Rostislava Běhala držel Hoffmann spolu s dalšími funkcionáři medií, kteří odmítli zajistit podporu invazi, do noci ve své kanceláři. Když vypadly vysílače a rozhlas po drátě vysílal dál, Hoffmann rozčileně vykřikl: ´Kdo je odpovědný za rozhlas po drátě?“ Rosťa Běhal s úsměvem poznamenal: ´No přece ty, Karle´ pozn.)
Stařenka mi dovolila zatelefonovat a s Radinovičem jsme se sešli u Malostranské kavárny. Prohlášení už měli z dráťáku, právě je předávali do Bělehradu, ale psaný dokument uvítali.
Vracel jsem se pěšky do rozhlasu. V ulicích zmateně pobíhali lidé. Před budovou ÚV se tísnil dav. Byl jsem spokojen alespoň s tím, že role, kterou nám bylo dáno v rozhlase sehrát, jsme se zhostili úspěšně: lidé doma i venku se dověděli, že českoslovensští představitelé nezradili. Byla to útěcha slabá, ale alespoň nějaká a o tom, co přijde, nemělo teď ještě smysl uvažovat.
Naproti mně šel kluk s hrajícím transistorákem. Spíš ze zvyku jsem se zaposlouchal. Ten hlas! A už ne dráťák, ale kapesní transistor, k němuž po vlnách fungujícího vysilače posílal svůj podmanivý baryton Jeroným Janíček. V Černé knize o tom její autoři učiní tento záznam:
„4.30 hod. Československý rozhlas v Praze začal normální ranní provoz. Vysílal provolání předsednictva ÚV KSČ a další zprávy a komentáře ke vstupu vojsk na suverénní československé území. Započala čtrnáctidenní hrdinská epopej Československého rozhlasu.“