Rozhlas proti tankům/4
(Rusové přicházejí)
Technici na vysilačích se dovolali se Smrkovskému, který jim řekl, že Hoffmann je zrádce. V půl páté obnovili signál. Hlasatel četl prohlášení předsednictva ÚV KSČ. Karel Jezdinský, Věra Šťovíčková a Jeroným Janíček shrnovali informace z telefonátů a ze zahraničních stanic. Z ÚV volal jeho pracovník Kárný. Popsal situaci v budově obsazené okupanty snad z posledního telefonu, který ještě fungoval. Sdělil, že Dubček je v budově, ale není k němu přístup. Žádal také informace o tom, co se venku děje.
Lánský:
„Už jsme věděli, že provolání vedení strany a státu jsme našemu lidu předali. Technici a redaktoři začali zajišťovat náhradní pracoviště, abychom mohli vysílat i po obsazení hlavní budovy na Vinohradské třídě. Do éteru vstoupil vysílač Vltava, který špatnou češtinou hlásal, že vojska přišla na pozvání bránit socialismus před kontrarevolocí a imperialisty. Kolem sedmé hodiny se už kolem rozhlasu ozývala střelba. Upozorňovali jsme proto posluchače, že naše vysílání může být násilně přerušeno.
Od rána se valily rezoluce, dosvědčující, že první politickou bitvu jsme vyhráli. Opakovaným vysíláním stanoviska ústavních činitelů byla zmařena možnost, že stoupenci invaze zneužijí něklterých nižších orgánů, případně, že vznikne nejistota. Odpor k invazi vyjádřily všechny krajské výbory KSČ, strany Národní fronty, odbory, organizace svazu mládeže. Připojovala se armáda a bezpečnost, vysoké školy, společenské organizace a továrny, tedy ona dělnická třída, na jejíž ochranu okupanti prý přišli. Komunistické organizace požadovaly okamžité svolání 14. Sjezdu, jehož delegáti už byli zvoleni.“
Kolem šesté hodiny ráno rozhlas vysílal osobní vzkaz Alexandra Dubčeka, aby všichni nastoupili na svá pracoviště. Když už nešlo myslet na aktivní obranu, bylo třeba zajistit, aby intervenční vojska nedostávala záminky ke střelbě a násilí. Přicházely zprávy o prvních mrtvých. Rozhlas proto vyzýval ke klidu, k pasivní rezistenci. Nenechat se vyprovokovat.
Spojení s vedením státu bylo přerušeno. V budově ÚV KSČ byli internováni Dubček, předseda parlamentu Smrkovský, předseda Národní fronty Kriegel a další. Ministerský předseda Černík byl odvezen z budovy vlády neznámo kam. Nezbývalo než konstatovat: „Milí přátelé, poslouchejte Československý rozhlas a pracovníky, kteří k vám promlouvají. Neboť Československý rozhlas je v těchto okamžicích zatím jediným legálním mluvčím naší oficiální československé vlády.“ Rozhlas začal fungovat jako hlavní a často jediný nástroj komunikace i mezi členy ústavních orgánů, zbavených vlastních technických prostředků.
Mluvil Lánský: „K budově rozhlasu se po Vinohradské třídě blíží tanky. Uslyšíte-li na této vlně jiné hlasy než ty, které znáte, znamená to, že už nevysílá Ćeskoslovenský rozhlas, legální orgán legální vlády. Naší zbraní je klid a pasivní rezistence. Je třeba být na svých místech, vidět a nevidět, diskutovat a říkat: Vraťte se, je to naše vlast, naše země.“
Jezdinský:
„Jiří Pelikán mi diktoval telefonem prohlášení předsednictva Národního shromáždění, odmítající intervenci. Každou vteřinu jsme čekali, že nás obdsadí. Říkal jsem mu: Dělej, dělej a slova jsem psal jenom jako první dvě písmena. Utíkal jsem s tím do studia, kde v té době mluvili Sláva Volný a Jirka Dienstbier. Při prvním čtení jsem koktal, ale podruhé a potřetí už jsem to četl dobře.“
Vinohradská třída byla ucpána lidmi, kteří jako živá zátka v délce několika set metrů bránili přístup k rozhlasové budově. Vojáci pálili salvy do vzduchu a do okem rozhlasu. Tanky a transportéry se hrozivě rozjížděly proti zástupu, ale na poslední chvíli se vždy zastavily.
Dienstbier:
„Vyšel jsem na balkón a všiml jsem si, že tanky, předtím rozestavěné, se nad vinohradským tunelem řadí do kolony. Také živá barikáda pochopila, že teď to může být vážné. Lidé zmlkli a a podvědomě se tísnili k sobě, jako by tím mohli čelit tunám oceli. Tanky vyrazily, řidič prvního na okamžik zaváhal, ale pak se pomaličku znovu rozjel. Začal jsem křičet: ´Rozestupte se o otočte se k nim zády.´ Ti, kteří mě slyšeli, se rychle tlačili k chodníkům. Ostatní bleskurychle pochopili. Během několika vteřin se barikáda rozdělila na dvě ještě těsnější zátky na obou stranách ulice. Tanky pomaličku projížděly vzniklým průduchem. Dvacetiletí kluci za jejich volantem splnili rozkaz a nemuseli zabíjet. Za těch pár hodin v Československu už jistě pochopili, že s jejich rozkazy je něco v nepořádku.“
Ve chvílích, kdy jsme už většinou informovali jen o tom, co jsme viděli z oken, jsme konečně navázali spojení s Hradem. Ve čtvrt na devět byl u telefonu prezident republiky Ludvík Svoboda. Žádal rozvahu a klid.
Vojsko teď postupovalo z horní části Vinohradské třídy systematicky. Lidé se snažili zabarikádovat pomocí automobilů a nákladních vozů. Vypuklla pekelná střelba kulometů a samopalů. Okna rozhlasu se vysypala. Chytl tank a budova nad rozhlasem. Později na ni někdo napsal: Ex oriente lux.
Jezdinský:
„Nejmladší z naší redakce Ondřej Neff si dal stůl k oknu, psal neustále na stroji, přesně a rychle líčil, co se dělo pod okny a házel nám to na stůl do studia. Vydržel tam do poslední chvíle, kdy začala do toho otevřeného okna palba. Museli jsme ho násilím odvést. Bránil se s výkřiky, že si vždycky přál být válečným zpravodajem.“
Lidé konečně nevydrželi a prchali. Vykřikovali: Dubček! Dubček! Vojáci už pronikali do rozhlasové budovy zezadu. Také ze dvora stříleli do oken. Ještě v této chvíli zapůsobily profesionální návyky. Režisér se pokoušel zavřít okna a zvukotěsné dveře operativního studia, ale rychle pochopil. Závěrečná vystoupení rozhlasových novinářů na pozadí rachotu samopalů si dodnes pamatují posluchači nejen doma.
Před devátou pronáší poslední slova z vinohradského studia Igor Kratochvíl. Jménem pracovníků rozhlasu vyzval, aby občané nedělali nic, co by vedlo ke zbytečnému krveprolití. Srážky by vedly pouze k obětem, které nikdo nechce, aby padly zbytečně. Do studia pak vtrhli sovětští vojáci, studio zamkli, před zvukotěsné dveře posadili stráž a tím podle svého přesvědčení ukončili vysílání. Předtím technička ještě stačila pustit státní hymnu.
Odmlka trvala asi dvě hodiny. V té době se podařilo zahájit vysílání televize, takže nejnutnější informace posluchačů byla zajištěna. Technici zatím připravili náhradní studia. Kolem 11 hodiny bylo vysílání legálního Čseskosovenského rozhlasu obnoveno, aby už bez přerušení proběhlo maraton dramatických srpnových dnů.
Technici na vysilačích se dovolali se Smrkovskému, který jim řekl, že Hoffmann je zrádce. V půl páté obnovili signál. Hlasatel četl prohlášení předsednictva ÚV KSČ. Karel Jezdinský, Věra Šťovíčková a Jeroným Janíček shrnovali informace z telefonátů a ze zahraničních stanic. Z ÚV volal jeho pracovník Kárný. Popsal situaci v budově obsazené okupanty snad z posledního telefonu, který ještě fungoval. Sdělil, že Dubček je v budově, ale není k němu přístup. Žádal také informace o tom, co se venku děje.
Lánský:
„Už jsme věděli, že provolání vedení strany a státu jsme našemu lidu předali. Technici a redaktoři začali zajišťovat náhradní pracoviště, abychom mohli vysílat i po obsazení hlavní budovy na Vinohradské třídě. Do éteru vstoupil vysílač Vltava, který špatnou češtinou hlásal, že vojska přišla na pozvání bránit socialismus před kontrarevolocí a imperialisty. Kolem sedmé hodiny se už kolem rozhlasu ozývala střelba. Upozorňovali jsme proto posluchače, že naše vysílání může být násilně přerušeno.
Od rána se valily rezoluce, dosvědčující, že první politickou bitvu jsme vyhráli. Opakovaným vysíláním stanoviska ústavních činitelů byla zmařena možnost, že stoupenci invaze zneužijí něklterých nižších orgánů, případně, že vznikne nejistota. Odpor k invazi vyjádřily všechny krajské výbory KSČ, strany Národní fronty, odbory, organizace svazu mládeže. Připojovala se armáda a bezpečnost, vysoké školy, společenské organizace a továrny, tedy ona dělnická třída, na jejíž ochranu okupanti prý přišli. Komunistické organizace požadovaly okamžité svolání 14. Sjezdu, jehož delegáti už byli zvoleni.“
Kolem šesté hodiny ráno rozhlas vysílal osobní vzkaz Alexandra Dubčeka, aby všichni nastoupili na svá pracoviště. Když už nešlo myslet na aktivní obranu, bylo třeba zajistit, aby intervenční vojska nedostávala záminky ke střelbě a násilí. Přicházely zprávy o prvních mrtvých. Rozhlas proto vyzýval ke klidu, k pasivní rezistenci. Nenechat se vyprovokovat.
Spojení s vedením státu bylo přerušeno. V budově ÚV KSČ byli internováni Dubček, předseda parlamentu Smrkovský, předseda Národní fronty Kriegel a další. Ministerský předseda Černík byl odvezen z budovy vlády neznámo kam. Nezbývalo než konstatovat: „Milí přátelé, poslouchejte Československý rozhlas a pracovníky, kteří k vám promlouvají. Neboť Československý rozhlas je v těchto okamžicích zatím jediným legálním mluvčím naší oficiální československé vlády.“ Rozhlas začal fungovat jako hlavní a často jediný nástroj komunikace i mezi členy ústavních orgánů, zbavených vlastních technických prostředků.
Mluvil Lánský: „K budově rozhlasu se po Vinohradské třídě blíží tanky. Uslyšíte-li na této vlně jiné hlasy než ty, které znáte, znamená to, že už nevysílá Ćeskoslovenský rozhlas, legální orgán legální vlády. Naší zbraní je klid a pasivní rezistence. Je třeba být na svých místech, vidět a nevidět, diskutovat a říkat: Vraťte se, je to naše vlast, naše země.“
Jezdinský:
„Jiří Pelikán mi diktoval telefonem prohlášení předsednictva Národního shromáždění, odmítající intervenci. Každou vteřinu jsme čekali, že nás obdsadí. Říkal jsem mu: Dělej, dělej a slova jsem psal jenom jako první dvě písmena. Utíkal jsem s tím do studia, kde v té době mluvili Sláva Volný a Jirka Dienstbier. Při prvním čtení jsem koktal, ale podruhé a potřetí už jsem to četl dobře.“
Vinohradská třída byla ucpána lidmi, kteří jako živá zátka v délce několika set metrů bránili přístup k rozhlasové budově. Vojáci pálili salvy do vzduchu a do okem rozhlasu. Tanky a transportéry se hrozivě rozjížděly proti zástupu, ale na poslední chvíli se vždy zastavily.
Dienstbier:
„Vyšel jsem na balkón a všiml jsem si, že tanky, předtím rozestavěné, se nad vinohradským tunelem řadí do kolony. Také živá barikáda pochopila, že teď to může být vážné. Lidé zmlkli a a podvědomě se tísnili k sobě, jako by tím mohli čelit tunám oceli. Tanky vyrazily, řidič prvního na okamžik zaváhal, ale pak se pomaličku znovu rozjel. Začal jsem křičet: ´Rozestupte se o otočte se k nim zády.´ Ti, kteří mě slyšeli, se rychle tlačili k chodníkům. Ostatní bleskurychle pochopili. Během několika vteřin se barikáda rozdělila na dvě ještě těsnější zátky na obou stranách ulice. Tanky pomaličku projížděly vzniklým průduchem. Dvacetiletí kluci za jejich volantem splnili rozkaz a nemuseli zabíjet. Za těch pár hodin v Československu už jistě pochopili, že s jejich rozkazy je něco v nepořádku.“
Ve chvílích, kdy jsme už většinou informovali jen o tom, co jsme viděli z oken, jsme konečně navázali spojení s Hradem. Ve čtvrt na devět byl u telefonu prezident republiky Ludvík Svoboda. Žádal rozvahu a klid.
Vojsko teď postupovalo z horní části Vinohradské třídy systematicky. Lidé se snažili zabarikádovat pomocí automobilů a nákladních vozů. Vypuklla pekelná střelba kulometů a samopalů. Okna rozhlasu se vysypala. Chytl tank a budova nad rozhlasem. Později na ni někdo napsal: Ex oriente lux.
Jezdinský:
„Nejmladší z naší redakce Ondřej Neff si dal stůl k oknu, psal neustále na stroji, přesně a rychle líčil, co se dělo pod okny a házel nám to na stůl do studia. Vydržel tam do poslední chvíle, kdy začala do toho otevřeného okna palba. Museli jsme ho násilím odvést. Bránil se s výkřiky, že si vždycky přál být válečným zpravodajem.“
Lidé konečně nevydrželi a prchali. Vykřikovali: Dubček! Dubček! Vojáci už pronikali do rozhlasové budovy zezadu. Také ze dvora stříleli do oken. Ještě v této chvíli zapůsobily profesionální návyky. Režisér se pokoušel zavřít okna a zvukotěsné dveře operativního studia, ale rychle pochopil. Závěrečná vystoupení rozhlasových novinářů na pozadí rachotu samopalů si dodnes pamatují posluchači nejen doma.
Před devátou pronáší poslední slova z vinohradského studia Igor Kratochvíl. Jménem pracovníků rozhlasu vyzval, aby občané nedělali nic, co by vedlo ke zbytečnému krveprolití. Srážky by vedly pouze k obětem, které nikdo nechce, aby padly zbytečně. Do studia pak vtrhli sovětští vojáci, studio zamkli, před zvukotěsné dveře posadili stráž a tím podle svého přesvědčení ukončili vysílání. Předtím technička ještě stačila pustit státní hymnu.
Odmlka trvala asi dvě hodiny. V té době se podařilo zahájit vysílání televize, takže nejnutnější informace posluchačů byla zajištěna. Technici zatím připravili náhradní studia. Kolem 11 hodiny bylo vysílání legálního Čseskosovenského rozhlasu obnoveno, aby už bez přerušení proběhlo maraton dramatických srpnových dnů.