(Místo epilogu)
V úterý 27. srpna vzkazuje Fatra Napajedla do Xaverova, že má připraveno dostatečné množství silonových sáčků pro balení drůbeže. Paní Jarmila Štulcová z Prahy oznamuje synovi: „Otec umřel. Pohřeb ve čtvrtek.“
V 7.00 oznamujeme: Moskevský rozhlas hlásil, že jednání v Moskvě skončilo a že se československá delegace v čele s prezidentem republiky Ludvíkem Svobodou vrací do vlasti. Další zprávu jsme zatím nezískali. Jakmile nějakou podrobnost zjistíme, vstoupíme do vysílání.“
V New Yorku jednal ministr zahraničí Jiří Hájek s generálním tajemníkem OSN U Thantem. Novinářům potvrdil, že má spojení s delegací v Moskvě a že přerušení jednání o Československu v Radě bezpečnosti je v zájmu moskevských rozhovorů.



Iva Janžurová u rozhlasového mikrofonu upozorňuje: „Třeba bude nutné ještě dlouho vydržet. Přeju vám proto mnoho síly a vtipu.“ Vtipy se ještě rodí. Ćeské Budějovice hlásí nový nápis na náměstí: „Okupace přiměla Brežněva napsat trilogii: Bylo nás pět, Muži v offsidu, Žiji na Čukotce.“
Po osmé hodině vstupují do vysílání Střední Čechy: „Dnes, v časných ranních hodinách přiletěla naše delegace z jednání v Moskvě. Odjela v čele s prezidentem republiky Ludvíkem Svobodou na Pražský hrad. Spolu s prezidentem přijeli Dubček, Smrkovský, Černík, Kriegel, Špaček a Šimon.“
Redaktor na Československu I komentuje: „Teď jste tady a myslím, že budeme společně bojovat za to, aby Československo bylo svobodné, demokratické, socialistické...Neděláme si iluze o tom, v jakém prostředí jste museli jednat. Umíme pochopit, jak těžké budou další dny, ale my je vydržíme. Doufejme, že se v Moskvě podařilo mnohé. Zřejmě ne všechno, jestli jsme vydrželi šest dnů, sedmý den my vydržíme. My vydržíme tak dlouho, jak je to jen potřeba.“
Rozhlas zaplavují telegramy z celé republiky, požadující informace o výsledku moskevských jednání. Nikdo z navrátilců se k tomu moc nemá. Rudolf Zeman a Magda Kolárová, kteří šest dní informovali z parlamentu, se přemístili na Hrad. Podařilo se jim zachytit na okamžik Smrkovského: „Těžko se mi mluví,“ říká předseda parlamentu. „Chci prostřednictvím rozhlasu poklonit se před naším národem a naší stranou.“
Komentátor v rozhlase na to reaguje: „Ať bylo dosaženo jakéhokoli kompromisu, postoj národa je tak jednotný, že i z pozic kompromisu najdeme časem cestu vpřed.“ Věněk Šilhán, zastupující z pověření 14. sjezdu Dubčeka, na Hradě zpravodajům říká: „Věřím, že budoucnost, která nás čeká, nás zastihne jako lidi, kteří si zachovají všechny ty úžasné a obdivuhodné kvality, které vyrostly v nás všech během těch posledních sedmi dnů.“ Nezní to právě nadějně od člověka, který už byl seznámen.
Na sjezdu slovenské komunistické strany v Bratislavě na žádost Gustáva Husáka z Prahy odložili obsahové otázky. Odsunuli i požadavek vyzvat okupační vojska, aby ihned uvolnila komunikační prostředky a návrh Mira Kusého, aby sjezd vyslovil uznání pracovníkům tisku a rozhlasu, kteří v posledních dnech jako jediní udržovali spojení mezi národy.
Komuniké o moskevských jednáních, vysílané po druhé hodině působilo jako když spadne kámen. Dokument končil slovy: „Rozhovory probíhaly v ovzduší otevřenosti, soudružství a přátelství“. Zklamání, úžas, lítost a vztek jen posílil projev prezidenta, který se odvolával na možné „nejtragičtější důsledky“.
Příval rezolucí stranických a státních orgánů, společenských organizací a továren zaplavoval rozhlasová studia a odmítal potupné podmínky.
Lánský:
„V ulicích to vřelo a hrozilo výbuchem. Kdybychom v rozhlase mlčeli, vznikl by neuvěřitelný zmatek Narychlo jsme vyslali do studia historika Karla Bartoška, pofesora právnické fakulty Františka Šamalíka a rozhlasáky Dienstbiera, Jezdinského, Poddaného a Neffa, aby besedovali o situaci u kulatého stolu. Z Hradu mi volal náměstek předsedy vlády František Hamouz a sděloval: „U soudruha prezidenta je právě velvyslanec Červoněnko a stěžuje si na nepřípustné napadání komuniké. Dost mě to namíchlo. Rozhodně jsem ho vyzval, aby tlumočil panu prezidentovi, ať požádá Červoněnka hlavně o uvolnění hlavní rozhlasové budovy.“
Dienstbier:
„V pochmurné náladě jsem vezl svou červenou oktavií, do níž mi vojáci na dvoře Státního nakladatelství technické literatury nalili benzin, Bartoška, Šamalíka a Jezdinského do vinohradské Koněvovy vily. O čem máme k čertu besedovat? Znali jsme v té chvíli jen příšerné komuniké, jen o něco lepší projev prezidentův a pár dosud neuveřejněných podrobností – hlavně tu, že nebyl uznán 14. sjezd KSČ.
Ve studiu nás čekal kopec rezolucí. Všechny obsahovaly totéž: odmítaly zbavit funkcí vedoucí představitele, trvaly na „bezpodmínečném a úplném a okamžitém odchodu cizích vojsk“, na uznání výsledků 14. sjezdu KSČ, na odvolání zrádců z jakýchkoli stranických a státních funkcí a na právu Československa jít k socialismu vlastní samostatnou cestou.
Nevím, co ostatní kolegové u mikrofonu, ale myslím, že tentýž názor sdíleli všichni do jednoho. Avšak intuice napovídala, že právě to, co rezoluce odmítají, je pravým záměrem sovětského vedení.
Měli jsme vyplnit dvouhodinový čas do předpokládaného vystoupení Alexandra Dubčeka. Bohužel záznam celé této besedy se nepodařilo najít. Když jsem v září 1968 odjížděl jako korespondent rozhlasu do Spojených států – když nastoupili do svých funkcí vedoucí představitelé, měli nastoupit na svá určená místa i ostatní – zastavil jsem se na pár dní v Paříži. A.J.Liehm, který tam besedu poslouchal, mi říkal, že měl obavy, že naženeme lidi proti tankům. Nevím, chtěli jsme uklidňovat, věcně hodnotit situaci, tlumit emoce. Uchované dvě stránky zaznamenaly slova Karla Bartoška: „Všichni lidé by měli dát znát, že není možno jednat o nás bez nás. Měli bychom si říct, že budeme bojovat, i když nás třeba bude málo, proti novému mnichovanství, proti poraženectví. Zemi je možno zardousit dvojím způsobem. Zardousit ji zvenčí a zardousit ji vlastníma rukama. A já budu dělat všechno, aby lidé, kteří by ji snad chtěli zardousit vlastníma rukama, neuspěli. Za naši svobodu a za naši státní suverenitu nelze bojovat metodami ozbrojeného boje. Ale máme řadu legálních možností, abychom neztráceli naději.“
Konečně vystoupil v půl šesté v rozhlase Alexander Dubček. Spíše než obsahem zapůsobil bezprostředností projevu, z níž vyzařovala osobní tragika těch, kteří se nejprve stali ze státníků vězni, obviněnými z kontrarevoluce, pak se změnili ve vyjednavače a nyní byli činiteli, odpovědnými za vývoj mezi mlýnskými kameny moci a svědomí. K dojmu z projevu přispělo nejen Dubčekovo vzlyknutí, ale také hlasatel ve studiu, který spontánně doplnil odhlášení: „Víme, že jste to neměl lehké. A přísaháme vám, že za vámi celým srdcem i svými životy plně stojíme. Doufáme, že nás slyšíte. Jsme přesvědčeni, že budete-li s námi se všemi, s celým naším lidem důsledně bojovat za to, zač jsme všichni v těchto těžkých dnech a už od ledna vlastně bojovali, že náš lid bude stát i v těchto nejtěžších chvílích v pevné jednotě za vámi.“


Když se tuto jednotu nepodařilo uchovat, zaplatili jsme za to dvaceti lety úpadku celé společnosti.
Post scriptum:
Snažil jsem se alespoň ve stručnosti přiblížit týdenní zápas Československého rozhlasu v okupačním týdnu, který jsme obsáhleji popsali s Karlem Lánským v knížce Rozhlas proti tankům. Trvalo ještě několik měsíců než se podařilo po nástupu nového generálního ředitele Chňoupka v květnu 1969 rozhlas „normalizovat“, postupně vyházet většinu jeho redaktorů, techniků a dalších zaměstnanců, kteří v šedesátých letech a v Pražském jaru z rozhlasu učinili jeden z hlavních nástrojů šíření svobody slova a informací. Dnes je toto období našich dějin minulostí, ale vysoká profesionalita, odhodlání, obětavost a chápání novinářské práce jako poslání a naplnění vlastního života může být inspirativní pro současnou novinářskou generaci. K tomu může být tento stručný výtah z někdejší samizdatové knížky jen skromným příspěvkem. Mohu pouze doufat, že alespoň u někoho vyvolá zvědavost pohlédnout hlouběji do dějin české žurnalistiky v letech, kdy se svým vytrvalým působením podílela na vytváření atmosféry, jejímž vyvrcholením byl celonárodní zážitek svobody v Pražském jaru.
JD