(Bojujeme o každou minutu)
Ráno 22. srpna zněl z rozhlasu hlas unaveného, nevyspalého redaktora: „Není přece možné, aby na nás dříve nebo později nepřišli. A stejně jako se nerozpakovali internovat vládu a vedení strany, nebudou se rozpakovat likvidovat legální vysílání pražského rozhlasu. Možná, že si počínáme pošetile, když bojujeme o každou minutu svobodného vysílání. Chceme však, abyste si zapamatovali tuto chvíli. Abyste si pamatovali hodiny, kdy jste na transistorových přijímačích chytali slovo svobodného vysilače Praha. Pamatujte si, že jsme se nevzdali.“


Dopoledne rozhlas ještě vysílal, jak se dalo, dokonce i prostřednictvím jednoho kilowattového vysilače v karlínských kasárnách, ale během dnes se už stabilizovalo několik pracovišť se stálým obsazením. Hlavní bylo ve vile na Vinohradech v Dykově ulici, druhé ve Skautu u Karlova náměstí a třetí v Nuslích na Květnici, kde působilo v mnoha světových jazycích také vysílání do zahraničí. V jazycích pěti zemí Varšavské smlouvy hovořilo i k okupačním vojákům.
Rozhlas postupně přebíral funkci telefonů, dopisů, telegramů a dálnopisů. Ředitelství Domácích potřeb vyzývalo Baterii Slané, aby pracovali třeba přes čas a vyrobili co nejvíce baterií pro transistorové přijimače. Rozhlas plnil i úlohu, kterou předtím neplnil nikdy. Vysílal zprávy o onemocnění nebo úmrtí v rodině, o situaci dětí v rekreačních táborech, rodin a jednotlivců na dovolených.
Nejvýznamnější událostí dne byl mimořádný sjezd komunistické strany, jehož delegáti se sešli ve vysočanské továrně a potvrdili jednotu komunistické strany a národa v odporu k sovětské intervenci.
Jezdinský:
„Všechny ty dokumenty, jak mi je tam Kratochvíl předával z tiskového střediska, jsem vozil do rozhlasu a od nás se poprvé četly. Nenechal jsem si samozřejmě ujít tu čest, abych nepřečetl sám prohlášení Všem občanům Československa. Dále jsem přivezl prohlášení k pěti státům Varšavské smlouvy. Používali jsme k tomu vůz Červeného kříže, kde jsme většinou leželi. Měl jsem na hlavě obvaz jako skutečně raněný. Myslím, že to byl jeden z nejhorších dnů, protože oni dobře věděli, kde se sjezd koná a ze všech stran postavili raketomety.“
Zvláštním „sólokaprem“ byly informace „zvláštního zpravodaje“ ze sovětského velvyslanectví, kde se velvyslanec Červoněnko snažil slepit jakousi vládu. Nechal tam z okupované budovy ústředního výboru KSČ přivézt některé vysoké funkcionáře, kteří nebyli uneseni do Moskvy, Aloise Indru, Drahomíra Koldera a další, o nichž si myslel, že by byli použitelní. Do bubenečské rezidence byl dovezen také tajemník ÚV Zdeněk Mlynář. Plukovník, který tu měl dozor, byl jeho někdejší spolužák z Moskvy a povolil mu zatelefonovat manželce. Irena Dubská nám jeho informace ihned předala. Projekt „dělnicko-rolnické vlády“ tak byl zmařen dřív než se mohl vůbec začít realizovat. (Tuto epizodu Mlynář popsal v knize Mráz přichází z Kremlu. Do místnosti vtrhl Ćervoněnko a vztekle pustil přítomným rozhlas, který informoval, co se právě v jeho rezidenci děje. Konsternovaný ostravák Kolder po chvíli vyhrkl: „Kurva, jak to můžou vědět.“)
K večeru už nikdo nemyslel na to, že by nás mohli zrušit. Zvykli jsme si. Snad to bylo i únavou. Ale hlavně: 14. sjezd, který proběhl ve Vysočanech pod ochranou dělníků a zbraní Lidových milicí, změnil cosi dalšího a významného v okupační režii.
Velitel pro Prahu a Středočeský kraj, gardový generál-poručík I. Veličko vyhlásil zákaz nočního vycházení. Neodvážil se však, a nedostal k tomu rozkaz, zaútočit na vysočanské soustředění dělnické třídy kolem sjezdu komunistické strany, jehož konání muselo být nejhorší ranou intervenční strategii.
A tak působil trochu komicky a zcela absurdně 4. bod generálova velitelského vyhlášení: „Vzhledem ke vzniklé situaci považuji za nezbytné, aby rozhlasové a televizní vysílání a vydávání deníků, týdeníků a jiných tiskovin bylo podmíněno souhlasem příslušných orgánů.“ Podle 5. bodu měli všichni funkcionáři „přísně dodržovat požadavky této mojí výzvy“.
(Odmítli to nejen novináři, ale všichni občané. Přísně, se zápalem. Po svém. Po všechny zbývající dny do návratu unesených politiků z Moskvy, kde je po politickém debaklu intervence změnili z vězňů v delegaci a přesvědčili, že alternativou „nedozírných následků“ je podpis moskevských protokolů. Jen František Kriegel pochopil, že je to první krok ke kapitulaci a odmítl podepsat.)