Čtenáři, zvyklí číst si v novinách o táhnoucích se soudních procesech, mohli před více než čtyřmi roky zaznamenat, že byl na Kladně zatčen primátor, odsouzen k podmínečnému trestu, vyšší soud případ vrátil, kladenský soud potvrdil původní rozsudek, tentokrát ho potvrdil i vyšší soud (kde byla dva dny před jednáním vyměněna soudkyně) a odsouzený a jeho spoluobviněný jednatel Sportovních areálů města Kladna (SAMK) podali dovolání k Nejvyššímu soudu. Aby této čtyřleté soudní anabázi nic nechybělo, stížnost podala i nejvyšší státní zástupkyně, které se podmíněný trest zdál malý.
Někdejší primátor Milan Volf byl obviněn ze zneužití pravomoci veřejného činitele, protože koupil pro magistrát Audi A8, které stálo více než 2,5 miliónu korun a s leasingem vyšlo téměř na 3 milióny. Spolu s Volfem byl odsouzen i jednatel SAMK Václav Přibyl. Byli obviněni, že město na společnost, tedy do soukromého majetku, nezákonně převedlo 40 miliónů korun. Potud nuda. Mocní si zkrátka kupují drahá auta – Škoda Superb by přišla levněji - a za sumou 40 miliónů si český občan představuje tučné výpalné. Nanejvýš si řekl, že se na radnici servali o funkce a skončilo to trestním řízením.
Když si mi na Kladně občané stěžovali na podivný vývoj tohoto trestního stíhání, začal jsem se o ně zajímat. Proč si soudy přehazují mezi sebou čtyři roky na první pohled tak jednoduchý případ? Starší paní mi připomněla mou někdejší činnost ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, za kterou jsem si odseděl tři roky v kriminále. Nepatřila k Volfovým stoupencům. Uznávala, že za jeho primátorství se Kladno značně pozvedlo, ale kritizovala jako „odéesáckou aroganci“, když prý jezdil autem z radnice přes náměstí na oběd. „Ale tenhle proces je svinstvo,“ dodala.
Chtěl jsem se proto přesvědčit, zda lze trestní řízení ve státě, který se považuje za právní, využívat či zneužívat k řešení osobních sporů nebo dokonce k mocenskému zápasu, v němž si někdo chce uvolnit cestu k vlastnímu vzestupu nebo zbavit se konkurenta. A když Nejvyšší soud zrušil letos 30. dubna rozsudek a vrátil jednání do Kladna, půjčil jsem si jeho usnesení.
Z obsáhlého rozboru plyne, že obžalovaní se neobohatili, že zakoupení auta (dodnes jím jezdí primátor, který nastoupil po Volfovi) i převedení peněz na Sportovní areály schválily příslušné orgány. Příspěvek byl sice poskytnut dříve než byl úředně potvrzen převod areálů na město, ale napadaná ujednání „evidentně směřovala k jedinému cíli – vyhovět normám upravujícím účetní postupy, jež by umožňovaly financování zimního stadionu tak, aby nebylo nutné ukončit fungování hokejového sportu v K. ( t.j. Kladně), a to do doby přechodu majetkových práv nezbytných k provozu příslušných nemovitostí“ (usnesení NS). Soudní znalci potvrdili, že město ani nikdo jiný nebyl poškozen. K obžalobě na náhradu škody se nepřipojila dokonce v roce 2005 ani rada údajně poškozeného města, které původně stíhání vyvolalo, s tím, že „nemá žádné důkazy o tom, že vznikla škoda“, byť větu pokrytecky doplnila, že si počká na pravomocné rozhodnutí soudu o vině obviněných. Co kdyby se něco našlo, že ano? Nenašlo se však nic.
Nejvyší soud dospěl k závěru, že výrok soudu prvního stupně o vině je založen „na zjištěních, jež nemají oporu v provedených důkazech, s některými z nich jsou naopak v rozporu“. Připomněl, že podle § 265s odst.1 tr.ř. je Okresní soud v Kladně, jemuž byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právními názory, které Nejvyšší soud vyslovil v tomto usnesení.“
V úterý 4.listopadu jsem se přišel podívat, jak se s tím kladenský okresní soud vyrovná. Státní zástupkyně četla obžalobu, kterou si snad jen okopírovala z předchozích dvou jednání v minulých letech. Předvolaní svědci nepřinesli ani jeden nový důkaz. Obhájce zopakoval argumenty, vyvracející žalobu stejně jako je vyvrátilo usnesení Nejvyššího soudu. Výsledkem mohl být jen osvobozující rozsudek.
Nebyl. Soudkyně Jiřina Říhová potřetí odsoudila Milana Volfa a Václava Přibyla k podmíněným trestům jako předtím, se stejným argumentem, že oba obžalovaní bez vědomí rady města a zastupitelstva “zapříčinili, že peníze města plynuly do cizího majetku“. Odsouzení se odvolali a kolotoč se točí dál.
Tady však už nejde jen o konkretní odsouzené, ale o důvěru v celý právní systém, už tak pošramocenou léty podivných jednání a selhání orgánů činných v trestním řízení. Je otázka, co lze učinit. Soudcovská unie nemá pravomoci rozhodovat, ale mohlo by ji to zajímat, protože se zabývá etikou výkonu soudcovské funkce. Ministr spravedlnosti, vláda či parlament mohou zkoumat, jak vytvořit pravidla, aby něco takového nebylo možné. Ministr nebo předsedové vyšších soudů mohou dát případ prošetřit a zvážit zda tento postup kladenského soudu nevyžaduje kárnou žalobu. Soudy musí být zárukou, že každý občan se domůže spravedlnosti.