Vrh vajíčkem nebo botou může být formou osobní kritiky toho či onoho politika. Vajíčková kampaň, ať už ji organizoval kdokoli, byť se tváří jako politické gesto, už s žádným politikem nebo politikou nemá nic společného. Je to propadnutí masové vášni lhostejno zda podnícené fanatickým řečníkem na náměstí nebo šířením zloby, nenávisti nebo bezmyšlenkovitým hecováním na internetu. Zbavuje politiku její podstaty, kterou je možnost věcně polemizovat a střetávat se v otevřeném rozhovoru o zájmy, názory, programy a vize.

To platí vždycky. Před evropskými volbami byla vajíčka jen mediálně nejviditelnějším projevem neuvěřitelné lhostejnosti k tomu, koho si na příštích pět let vybereme do Evropského parlamentu. Dnes, kdy máme doma 33 kandidátek, je ještě poslední možnost se nad nimi zamyslet. Teď nejde o to, zda máme rádi toho či onoho politika nebo politickou stranu, ale o to, chceme-li zvolit kandidáty podporující náš aktivní a tvůrčí podíl na vývoji evropské integrace nebo takové, kteří nás chtějí poškozovat svým neustálým kverulantstvím. Pěstováním českých komplexů méněcennosti a nedostatku sebevědomí už teď dost oslabujeme vlastní pozici ve společenství, do kterého jsme dobrovolně vstoupili a které je v současném globalizujícím se světě jedinou zárukou prosazování našich zájmů a potřeb.

Sociální demokracie nebo KDU-ČSL nabídla kandidáty, na které se můžeme spolehnut. Podobné kandidáty nabídly i některé další skupiny, ale jejich šance na prolomení pětiprocentní bariéry nejsou valné. Proti nim stojí vedle několika malých skupin především evropské integraci většinou nepřátelští kandidáti ODS, kteří se chtějí v Evropském parlamentu spojit s britskými, polskými a některými dalšími kazisvěty.

Přijďme proto k volbám. Nevolíme oblíbené nebo neoblíbené představitele sympatických nebo nesympatických stran, ale konkrétní jména na kandidátních listinách. Mírou naší účasti a preferencemi té či oné kandidátce potvrdíme, zda chceme v Evropě patřit k jejím tahounům nebo k těm, kteří se potácejí za vozem.