Lisabon v Senátu – konečně
Lisabonská smlouva konečně míří do pléna Senátu. Poslanecká sněmovna ji schválila ústavní většinou. Doufejme, že Senát, který je poslední evropskou sněmovnou, která o ní má rozhodnout, smlouvu schválí. Potvrdili bychom tím naší vůli podílet se na společném evropském díle. Zbývá prezident republiky, který se považuje za strážce české suverenity. Je půvabné, když podmiňuje svůj souhlas kladným výsledkem irského referenda. Českou suverenitu tím podřizuje výsledkům hlasování na opačném pólu kontinentu. Snad si uvědomí, že svým podpisem prospěje zájmům svého státu v kolektivu, do kterého jsme dobrovolně vstoupili.
Pochybnosti, často jen výmluvy, byly vymazány. Ústavní soud jednomyslným rozhodnutím potvrdil, že smlouva není v rozporu s ústavou. Obě komory parlamentu se shodly na změnách jednacích řádů, které jim zajistí, že vláda bude potřebovat jejich souhlas s přenášením kompetencí z národní na evropskou úroveň. Někteří senátoři ODS chtěli vázat svůj souhlas s Lisabonskou smlouvou na schválení smluv o radaru. Ten však ve Washingtonu uložili do skříně. Obavy z majetkových požadavků sudetských Němců nebyly reálné nikdy. Vítězné mocností ani nenapadne rušit rozhodnutí při kapitulaci Německa, potvrzená mnoha dalšími smlouvami a plně převzatá do smluv 2+4 při sjednocení země. Mezinárodní soudy nemohou posuzovat události, ke kterým došlo dříve než byly ustaveny a uplatňovat na ně retroaktivně právní normy, platné teprve od jejich vzniku.
Pád vlády uprostřed českého předsednictví není příjemný. Naše evropské partnery však netrápila především vládní krize. Nebyli jsme první a vládní krize jsou v demokratických společnostech zažitou zkušeností. Zajímal je především osud Lisabonské smlouvy. Přijetí smlouvy krize paradoxně prospěla. Obavy, že odpůrci smlouvy povalí vládu zmizely, když jejich hlasy vláda padla. Uvolnili tím premiérovi a jeho stoupencům ve vládě a v Senátu ruce. Lze ocenit, že tuto odpovědnost přijímají a přesvědčují svůj senátní klub, aby schválení smlouvy podpořil nebo aby ti, kteří pro ni nechtějí hlasovat, nebyli přítomni při hlasování. Protože v Senátu na rozdíl od většiny všech poslanců stačí většina přítomných senátorů a sociální demokraté, lidovci a klub otevřené demokracie smlouvu podporují, bude k jejímu schválení potřebných jen několik hlasů senátorů ODS. Avšak nám všem by prospělo, kdyby jich bylo co nejvíce.
Svět se propadá do hluboké krize a dochází k tektonickým otřesům mocenských vztahů. Na velmocenskou scénu se vrátilo Rusko a vstupují na ni noví globální hráči, Čína, Indie a regionální mocnosti jako Írán, Brazílie nebo Saudská Arábie. Ve světě státy nekontrolovatelných finančních toků, hranic průchodných pro migraci, mafie a teroristy, hrozeb šíření jaderných zbraní, ohrožení životního prostředí, nedostatku zdrojů, energie a vody, ani největší mocnosti nejsou schopny zajistit svůj vliv a bezpečí samy. Barack Obama to pochopil. Rozdrobená Evropa nedokáže nic. Po irském referendu napsal Robert Kagan, že pokud si Evropané přejí Evropu, postrádající vedení a teď i novou smlouvu, bude „21. století, které Evropa rozhodně nebude řídit, pro Spojené státy velmi ožehavým obdobím“.
Ještě ožehavější by bylo pro nás. Evropa potřebuje fungující instituce, jednotný ekonomický prostor a společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, aby vystupovala na světové scéně jako jeden z rozhodujících hráčů. V tomto rámci se může Česká republika stát jedním ze stavebních kamenů evropské integrace. Vyžaduje to strategické myšlení, odvahu vymanit se z provincialismu a nechytat se do ideologických pastí, které si česká politika sama nastavuje. Je třeba konečně přestat chápat Evropu jako cosi cizího a přijmout ji za náš přirozený prostor. Evropa nejsou oni. Evropa jsme my.
Pochybnosti, často jen výmluvy, byly vymazány. Ústavní soud jednomyslným rozhodnutím potvrdil, že smlouva není v rozporu s ústavou. Obě komory parlamentu se shodly na změnách jednacích řádů, které jim zajistí, že vláda bude potřebovat jejich souhlas s přenášením kompetencí z národní na evropskou úroveň. Někteří senátoři ODS chtěli vázat svůj souhlas s Lisabonskou smlouvou na schválení smluv o radaru. Ten však ve Washingtonu uložili do skříně. Obavy z majetkových požadavků sudetských Němců nebyly reálné nikdy. Vítězné mocností ani nenapadne rušit rozhodnutí při kapitulaci Německa, potvrzená mnoha dalšími smlouvami a plně převzatá do smluv 2+4 při sjednocení země. Mezinárodní soudy nemohou posuzovat události, ke kterým došlo dříve než byly ustaveny a uplatňovat na ně retroaktivně právní normy, platné teprve od jejich vzniku.
Pád vlády uprostřed českého předsednictví není příjemný. Naše evropské partnery však netrápila především vládní krize. Nebyli jsme první a vládní krize jsou v demokratických společnostech zažitou zkušeností. Zajímal je především osud Lisabonské smlouvy. Přijetí smlouvy krize paradoxně prospěla. Obavy, že odpůrci smlouvy povalí vládu zmizely, když jejich hlasy vláda padla. Uvolnili tím premiérovi a jeho stoupencům ve vládě a v Senátu ruce. Lze ocenit, že tuto odpovědnost přijímají a přesvědčují svůj senátní klub, aby schválení smlouvy podpořil nebo aby ti, kteří pro ni nechtějí hlasovat, nebyli přítomni při hlasování. Protože v Senátu na rozdíl od většiny všech poslanců stačí většina přítomných senátorů a sociální demokraté, lidovci a klub otevřené demokracie smlouvu podporují, bude k jejímu schválení potřebných jen několik hlasů senátorů ODS. Avšak nám všem by prospělo, kdyby jich bylo co nejvíce.
Svět se propadá do hluboké krize a dochází k tektonickým otřesům mocenských vztahů. Na velmocenskou scénu se vrátilo Rusko a vstupují na ni noví globální hráči, Čína, Indie a regionální mocnosti jako Írán, Brazílie nebo Saudská Arábie. Ve světě státy nekontrolovatelných finančních toků, hranic průchodných pro migraci, mafie a teroristy, hrozeb šíření jaderných zbraní, ohrožení životního prostředí, nedostatku zdrojů, energie a vody, ani největší mocnosti nejsou schopny zajistit svůj vliv a bezpečí samy. Barack Obama to pochopil. Rozdrobená Evropa nedokáže nic. Po irském referendu napsal Robert Kagan, že pokud si Evropané přejí Evropu, postrádající vedení a teď i novou smlouvu, bude „21. století, které Evropa rozhodně nebude řídit, pro Spojené státy velmi ožehavým obdobím“.
Ještě ožehavější by bylo pro nás. Evropa potřebuje fungující instituce, jednotný ekonomický prostor a společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, aby vystupovala na světové scéně jako jeden z rozhodujících hráčů. V tomto rámci se může Česká republika stát jedním ze stavebních kamenů evropské integrace. Vyžaduje to strategické myšlení, odvahu vymanit se z provincialismu a nechytat se do ideologických pastí, které si česká politika sama nastavuje. Je třeba konečně přestat chápat Evropu jako cosi cizího a přijmout ji za náš přirozený prostor. Evropa nejsou oni. Evropa jsme my.