Lítostivou hysterii části politického spektra, novinářů a intelektuálů, kteří v posledních třech letech urputně prosazovali americký radar, lze pochopit. Obamovo rozhodnutí odhalilo nedostatky jejich koncepčního politického uvažování, případně intelektuální selhání těch, kteří propadli emocím a snům o zvláštních vztazích menší středoevropské země a světové velmoci.

Už v amerických debatách posledních let bylo možné vysledovat, že instalace systému v České republice a Polsku není vůbec jistá. Zoufalá politika Bushovy administrativy, dnes už propadlá i v USA, rozdělovala Evropu na „starou a novou“ a ignorovala spojence v NATO. Summity Aliance vždy přijímaly neslané nemastné rezoluce, z nichž plynulo, že Bushův systém jim není vůbec po chuti. Projekt narážel na trvalý odpor významné části amerického politického spektra a špičkových odborníků na raketové systémy. U nás si nikdo nevšiml ani takového detailu, že snahám prosadit smlouvy o radaru v českém parlamentu neodpovídala podobná iniciativa ve Washingtonu, když je ani George Bush nepředložil Senátu ke schválení.

Analýzu nahrazovaly sentimentální úvahy: Spojenec na nás něco žádá a my jsme mu dlužni vyhovět za to, že nás v dvacátém století několikrát zachránil. Ano, Spojené státy sehrály jednu z rozhodujících rolí v první a druhé světové válce i jako opora západního světa v době, kdy naše země byly unesena z Evropy do sovětského imperia. Nicméně je naivní předpokládat, že Amerika to činila pro blaho českého národa nebo Evropy. Prezident Wilson prosazoval vznik Společnosti národů, ale americký Kongres smysl tohoto podniku fatálně oslabil, když odmítl americkou účast v něm. Prezidentu Rooseveltovi trvalo dva roky – a potřeboval k tomu Pearl Harbor a Hitlerovu hloupost, s níž vyhlásil válku Spojeným států - aby zvrátil odpor Kongresu k „vměšování do občanské války v Evropě“ a aby prosadil pochopení, že v Evropě, kde už Hitlerovi vzdorovala jen Británie, Titovi partyzáni a ustupující ruská armáda, se rozhoduje i o osudu Spojených států. Dodejme, že dohoda generála Eisenhowera, který mohl obsadit téměř celé území dnešní České republiky, s generálem Antonovem o liniích styku, přenechala naše osvobození Rudé armádě. Politické důsledky tehdy chápal Stalin a marně i Churchill, jehož volání po osvobození alespoň Prahy prezident Truman nevyslyšel.

Americká politika vždy vycházela z vlastních zájmů, lhostejno zda dobře nebo špatně pochopených. Spojenectví se Spojenými státy patří k pilířům naší bezpečnosti. Může takovým pilířem však být jen tehdy, pochopíme-li, že partnerem světové velmoci můžeme být jen v rámci rovnoprávných vztahů všech členských států NATO a především jako aktivní prvek evropské integrace, v níž budeme přispívat k tomu, aby se stala silným hráčem na světovém poli. Jen fungující Evropská unie může být skutečným partnerem Washingtonu, Moskvy, Pekingu, Delhi, Brasilie a mnoha dalších regionálních hráčů.

Česká republika však zatím působí jako disharmonický prvek evropského orchestru. Chybí strategické uvažování o našich zájmech a taktice jejich prosazování, případně je česká politika v těchto úvahách rozdělena a proto neschopná ani pořádně reagovat na okamžité situace.

V říjnu se bude rozhodovat o sestavení Evropské komise, a tedy také o českém komisaři a jeho portfoliu. Bez ohledu na to chce být president republiky poslední v Evropě, kdo ratifikuje Lisabonskou smlouvu, kterou schválily ústavními většinami obě komory českého parlamentu.

Nepotřebujeme žádné mocné dubisko, ke kterému se přivineme. Dubiskem musíme být sami sobě, doma i v evropském koncertu. Třeba nám Obamova lekce pomůže, abychom to začali chápat.

(Právo, 22.září 2009)