Současný růst české ekonomiky neznamená automaticky prosperitu. Jednak už celých devět let roste český dluh ještě rychleji než ekonomika. Reálný růst mezd je naopak zase pomalejší než je růst HDP. Ani poměr mezi mzdou a důchodem se nezlepšoval. Za této situace přichází návrh konsolidace veřejných rozpočtů.

Nejde ale jen o otázku finanční stabilizace. Veřejné finance jsou hlavním a rozhodujícím nástrojem hospodářské politiky ale i zajišťování sociálního smíru. Pravolevý konflikt nad reformou je dán tím, že se proti požadavku udržení hospodářského růstu a snižování veřejných dluhů staví požadavek zpevňování sociálního státu. Náklady na sociální stát ale rozhodně v ČR nedosáhly v mezinárodním srovnání nijak extrémních hodnot.
Soustředění se na nemalé škrty v sociálních výdajích je některými ekonomickými experty dokládáno jako osudově nezbytné. Do této redukční jednosměrky nás vlastně vhání už letitá snaha po nepřiměřeném snižování daní. Připomínám, že v EU je průměrný podíl vybraných daní na HDP kolem 40% (v USA kolem 30%), v ČR se pohybuje kolem 35% a v roce 2010 má podle konceptorů vládní reformy dosáhnout 33%. Trend růstu podílu nepřímých daní je pak dán tím, že se raději než výrobní faktory (práce a kapitál) zdaňuje spotřeba.
Zejména snižování sazeb korporátních daní je zdůvodňováno daňovou konkurencí. Firmy samozřejmě ve svých úvahách zvažují daňové náklady. Z dlouhodobého hlediska však ti, kteří propadnou tomuto závodu, ztrácejí. Jistě malé a otevřené země musí čelit tomu, že nenabízejí takové aglomerační výhody, možnost usměrňovat chování investorů v globalizovaném světě také klesá. Vyšší daně v ČR než v okolních zemích by proto jistě komplikovaly podnikání i nabídku kapitálu. To ale neznamená, že má být naší ambicí stát se daňovým rájem. Pro výrobu jsou důležité i další podmínky pro podnikání, např. infrastruktura či cena a kvalita pracovní síly. Daňovou atraktivitu působí nejen procentní sazba, ale efektivní zdanění, které je dáno i šířkou daňového základu, tedy nastavením daňových úlev.
Ještě v roce 1998, kdy se stal premiérem Miloš Zeman, byla daň z příjmu korporací na 35%. V roce 2000 byla snížena na 31% a za Sobotkových „reforem“ šlo o další rychlé snižování sazeb. Už tehdy zaznívaly varovné hlasy, že to zhorší kondici veřejných financí. Nejdříve to bylo 28% v roce 2004, pak klesla sazba na 26% a v roce 2006 už na pouhých 24% (to je efektivní zdanění s ohledem na šíři základu pod 20%). Ekonomika sice v té době rostla, ale veřejný dluh se neumořoval, naopak rostl. Výpadek příjmů byl jen částečně kompenzován zvyšováním DPH v r. 2004. Proč tedy snaha stlačit zdanění korporací v ČR hluboko pod průměr EU? Níž je pouze Slovensko a Pobaltí. ČR je ale určitě pod hodnotami daňových sazeb v okolních zemích, se kterými máme rozsáhlé hospodářské vztahy. Za takových okolností argument daňové konkurence už neobstojí.
Návrh vlády Mirka Topolánka neřeší bilanční napětí ve veřejných financích na straně rozpočtových příjmů. O vývoji inkasa z korporátní daně rozhodne jak bude další prudké snížení sazby na 19% kompenzováno omezením daňových úlev. Systém úlev, byť zjednodušený, je ale důležitým nástrojem ovlivňování vývoje struktury ekonomiky. Nemluvě o tom, že využívání většiny odpočitatelných položek se týká voličů ze středních vrstev. Nižší zdanění firem a omezení solidarity přes stát by bylo možné, pokud by se firemní sektor zavázal k ručení za některé situace v trží ekonomice. To však pro značnou jeho část zatím není možné (srv. např. stať V. Klusoně „Rovná daň, nerovné důchody“, Listy).
Představa, že nižší daně se zaplatí tím, že sníží daňové úniky a zvýší tempa hospodářského růstu, není potvrzena žádnými daty. I hypotetická Lafferova křivka má fungovat jedině při snižování skutečně vysoké mezní sazby daně. Prakticky pak za Reagana se v USA snižovaly horní sazba 70% a stejně došlo k propadu příjmů. Empirické testy na panelu zemí OECD také nepotvrdily hypotézy o vlivu daňového zatížení na hospodářskou výkonnost. Naopak malé země mají tendenci kompenzovat dopady globalizace rozšiřováním veřejného sektoru a nést vyšší náklady na komplexní produktivnost lidského kapitálu (mimochodem růst veřejného sektoru mění hlasovací poměry v zastupitelské demokracii – jaksi nám ubývá proletářů i továrníků).
Pokud jde o zdanění práce, vládní návrh přináší pouze přesun těžiště daňového břemene od lidí s nejvyššími příjmy (nad 80 tisíc Kč měsíčně), k zaměstnancům s nižšími příjmy. Je prakticky odstraněna solidární daňová progrese. Vláda nabízí snížení daní všem, to ale platí jen pro oblast daní z příjmů. Zdanění spotřeby zboží a služeb tento efekt zejména těm hůře placeným znovu vytáhne z kapes. Progrese ale není pokutou za výkonnost. Těžko srovnávat výkony, když chybí příležitosti a když jsou tu z doby sporné privatizace takové majetkové rozdíly. Rovnost ztráty mezního užitku z přijmu mezi jednotlivými plátci daně je jen teoretickou fikcí. V praxi je vyrovnávání rozdílů prostě nutné, samozřejmě při respektu k nezbytné ekonomické motivaci.
Výše řečené vede k úvaze, že obrat směrem k větší progresi v oblasti přímých daní je možný a žádoucí. Pětipásmová progrese pro zdanění příjmů fyzických osob (od snížené 9% sazby pro lidi s příjmy pod 12,5 tisíc měsíčně až po 40% sazbu pro lidi s příjmem nad 83,5 tisíc Kč měsíčně), stejně jak dvě sazby daně z příjmů právnických osob (ponechat 24% sazbu pro menší firmy se ziskem do 10 mil Kč ročně a zvýšit sazbu na 32% pro firmy velké) není nic v podmínkách EU neobvyklého. Určitě by to umožnilo udržet rozpočtový deficit pod 3% HDP i bez kontroverzních škrtů v oblasti mandatorních sociálních výdajů snižující již nabyté sociální jistoty. Dnešní hlasování o tomto návrhu ukáže, zda politici a zejména ti, co se hlásí k sociálnímu státu, využijí tohoto návrhu jako vykročení z pasti jednosměrného uvažování.