Bílá většina v Čechách cítí napětí vůči romské minoritě. To je fakt ověřený průzkumy veřejného mínění. A tak se někteří politici usilují takto orientovanou část voličů neodradit, dokonce je i zaujmout.

V centru pozornosti se v posledních dnech ocitl především předseda KDU-ČSL a vicepremiér ČR Jiří Čunek. Jeho vsetínský experiment, který hraničil se zákonností, mu nezabránil v postupu do senátu. A když se dostal až do funkce vicepremiéra, pasoval se rovnou se svatým nadšením na znalce romské problematiky. A vyslovil se – podle jedněch jasně a výstižně, podle druhých hrubě a způsobem snižujícím lidskou důstojnost.
Vzhledem k panujícím náladám ve společnosti je třeba vysvětlovat co je na výrocích Jiřího Čunka nepravdivého a urážlivého. Nejde jen o zvolenou formu, ale především o to jak nebezpečný příklad dává nepochopení, že lidé vystavení dlouhodobému vyloučení prostě nemají stejné podmínky jako ostatní. Soudím, že jeho výroky na toto téma jsou v podmínkách EU diplomaticky řečeno velmi necitlivé. Také mu vynesly kritiku napříč celým politickým spektrem, zejména od zelených a levice. Pod tlakem kritiky vzdal Jiří Čunek záměr předložit vládě vlastní koncepci. Tento týden se sejde na mimořádném jednání rady vlády pro záležitosti romské komunity a koordinace mezi MPSV, MŠMT a MMR se musí výrazněji ujmout odpovědný člen vlády, Džamila Stehlíková, ministryně pro národnostní menšiny a lidská práva.
Distance premiéra Miroslava Topolánka od výroků svého náměstka Čunka byla velmi vlažná – inu, stabilita vlády především. Předseda ODS ale už před volbami proslul předvolebním připomínáním pogromistických hesel (o noci dlouhých nožů) či nedávným použitím známé předválečné výhrůžky sudetských Němců („es kommt der Tag“). Tentýž Topolánek se už v létě 2005 osobně sešel s předsedkyní Národní strany, subjektu jednoznačně extremistického, který dnes požaduje „Endlösung“ tzv. cikánské otázky. A přenášet tyto názory z temných zákoutí politického extremismu na legitimní půdu je nebezpečí, před kterým musí jít hledisko krátkodobého voličského profitu stranou. Určité síly ve společnosti by totiž mohly toto chápat jako pokusný balónek co vše veřejnost a česká společnost unese.
Vraťme se ještě k hodnocení Čunkových výroků. Použít v hodnocení někoho v hanlivém kontextu zděděnou charakteristiku jako je např. barva kůže je čistou ukázkou rasismu. Znevažovat jeho kulturu je pak ukázkou xenofobie. Podle průzkumů agentury STEM by 75% Čechů nechtělo Roma za souseda a 64% odpovědělo, že Čunkův nechvalně známý výrok v deníku Blesk je pravdivý. Naopak jenom 5% populace má k Romům positivní vztah. Takové skóre nám čest nedělá. A říkat, že za ono napětí mohou jen samotní Rómové, je nespravedlivé. Češi to o svém sklonu k rasismu neslyší rádi, ale řadu z nich by se mohla přihlásit k heslu „nesnáším rasismus a cigány“. Tento stav české společnosti si podle mne žádá kritickou reflexi. Nechápu jak může křesťanský politik takto populisticky drnkat na strunu anticiganismu zakořeněném v české společnosti. Jiří Čunek tak svým chováním přilévá ať již chtěně či nechtěně oleje do ohně.
Tolerance vůči úletům Jiří Čunka tak přinejmenším znehodnocuje léta protirasistické kampaně. Je pochopitelné, že lidé se bojí sociálně patologických jevů, které jakoby táhly romské komunity s sebou. Ale kde je příčina a kde následek? Nejde jen o etnický rasismus – označovat lidi na dně za vřed společnosti je podle mne sociální rasismus. Práskat bičem nad hlavou těm, kteří jsou na dně, jak předvedl ve Vsetíně, je necitlivostí a nekompetentností. Sice to zapadá do snahy svádět sociální a ekonomické problémy země na tzv. černé pasažéry. Argument boje se zneužíváním sociálního systému by však neměl vést k nepřiměřené tvrdosti. Na lidi, co odmítají nabídku práce a neplatí nájem, existují už dnes zákony. Násilná deportace bez soudu už ale podle mně překračuje meze zákonnosti. Zesílení represe možná odpovídá volání části společnosti po pevné ruce. Efektivní řešení to však není – chudinské dávky, žebračenky, nucené práce a podobné nástroje vedou jen k sociální pasti.
V případě sociálně slabých Romů se rasismus sociální okamžitě mísí s rasismem etnickým. Čunkův nápad vyhnat Romy za hranice okresu byl také okamžitě oceněn extremisty. Ti by Romy rovnou vyváželi ze země, třeba do Indie. Vzpomínka jako děsivá noční můra pro všechny ty, kteří měli být nacisty vysídleni do Patagonie či na Madagaskar. V boji proti zneužívačům sociálního systému a za špíny prosté Čechy by se mohlo dostat nejen na Romy, ale i na ty, co mají třeba šikmé oči nebo východní přízvuk. Varující je ožívání diskusí „odborníků“ o genetické předurčenosti asociálního chování a mravní nedostatečnosti.
Kritická reflexe necitlivosti české společnosti má i hlubší význam. Zejména v silně konzervativním prostředí se paušálně kritizuje positivní diskriminace jako ústupek „černému rasismu“. Podle těchto názorů je idealistická humanistická inteligence zneužívána minoritami a požadavek politické korektnosti označován za cenzuru. Smyslem pozitivní diskriminace je překonání nějakého prahu, nikoliv trvalé zvýhodnění. Proto nesmí být tento princip nadužíván, ale proč si ho na druhou stranu zakazovat, když různých barier, a nejenom kastovních, je kolem nás řada. Smyslem společenské regulace je vyrovnávání šancí a ne formální rovnost. A ohradit se veřejně vůči šíření xenofobiích nálad není hyperkorektnost, ale nezbytnost. Jen si extrapolujme linii intolerance, ghetoizace, deportace …
Romská problematika má historické kořeny a její řešení je dlouhodobá záležitost. Už za starého mocnářství byly proti Romům využívány zákony proti potulce a vandrování. Averze vůči Romům se projevovala také za První republiky. Zejména šlo o ostudný zákon z roku 1927, který Romům omezoval jejich lidská práva. Politicky byli zneužívány i soudní procesy s cikánskými skupinami - především agrárníci prosluli bojem s „cikánským zlořádem“. Také předlistopadový režim se dopouštěl řady chyb i zjednodušených přístupů. Např. šlo o násilné usazování Romů v 50.letech, které bohužel přežívalo v různých formách i později. Příkladem neúčinné represe a byrokratické kampaňovitosti bylo i nešťastné rozhodnutí o sestěhování Romů do známého chánovského sídliště. Ani dnes není situace lepší – až třetina Romů dnes podle posledních průzkumů žije v ghettech (zejm. v severních Čechách a na severní Moravě) většina z nich vzniká v posledních letech.
Jiří Čunek hovoří o nové koncepci romské integrace jako o „naší koncepci“. Spoluautorství si i přes kritiku od Romů a antirasistů aktivně hlídá, možná i proto, že ví o tom, že z EU přijdou na takovou koncepci určité peníze. Kdo se ale podívá na současnou nepřipravenost Ministerstva pro místní rozvoj dát výzvu obcím k čerpání z evropských fondů, musí být velmi ostražitý. Ale byl bych i ostražitý vůči kompetentnosti návrhů Jiřího Čunka. Kriterium neodmítání veřejných prací či dodržování povinné školní docházky je přeci ustanoveno již dnes a může být přiměřeně využíváno. To ale neznamená, že nezaměstnanost vyřeší, když všem rozdáme košťata. Ani bydlení sociálně snadno zranitelných Ronů se nevyřeší deregulací nájmů a hypotékami. Také vzdělanostní problém nevyřeší tresty za to, když malí Romové nechodí do školy (romské děti jsou nadměrně umísťovány rovnou do specielních škol). Oslabení sociálního státu vystaví podstatnou část romské populace ještě větším tlakům. Velký bič a malý dvorek rozhodně není politika, která by jim ani dalším lidem v podobné situaci pomohla.