Tradiční souboj politické pravice a levice bývá někdy odkazován do minulosti. Pravda, velká paradigmata, vzniklá ještě v 19. století, se mění. Od pádu bipolárního světa také není tento souboj tak tvrdě omezován geopolitickou soutěží a hegemonizován zájmy dvou hlavních velmocí. Akcent na individuální odpovědnost a tradiční společenské instituce na pravé straně a na sociální solidaritu a rozšiřování emancipace na levé straně si však konkurují i nadále. A to přes rostoucí roztříštěnost sociálních zájmů ve společnosti 21. století.


Čerstvě zvolené předsednictvo nové strany Die Linke.

V měnícím se multilaterálním světě s obrovským transformačním potenciálem tzv. Nové ekonomiky se pravice orientuje zatím rychleji. Vodítkem jí jsou zájmy zhodnocování kapitálu a tvrdá konkurence v globalizujícím se světě. Levice má stále silnou sociální základnu, ale na ni působí mnohem větší kulturní setrvačnost. Jedině překonání některých stereotypů a postavit se do čela změn jí pomůže získat zpět určitou kulturní hegemonii.

Sociální demokracie pragmaticky lavíruje kolem politického středu pod rozpornými tlaky změny společenské dělbě práce. Radikální levici zejm. ve východní Evropě dává vyrovnávání se s některými rysy minulého režimu některé konzervativní rysy, které jí komplikují oslovení zejm. mladé generace. Východoevropská radikální levice je stará a až na výjimky i slabá ve volbách. Její někdy příliš abstraktní a schematický radikalismus nerozpouští defétismus vysokého počtu nevoličů i přes to, že často uznávají levicové hodnoty.

Současnou Evropskou unií se valí pravicová vlna stavící na ekonomickém neoliberalismu a politickém konservativismu. Využívá dosavadní strategické slabosti levice. Já alespoň za strategickou iniciativu nemohu označit pokusy jako např. Blairova třetí cesta. Spíše ho vnímám jako taktický kompromis sil kolem levého středu. Transformace někdejších státostran ve východní Evropě oslabila radikální levici – silnější KSČM je v tomto ohledu spíše výjimka. Složitým vývojem procházejí i západní „eurokomunisté“ a to i v zemích, kde byli tradičně silní (Itálie, Francie, Španělsko).

V poslední době se hodně argumentuje francouzskými komunisty, kteří v poválečném období byli ve třech vládách spolu se socialisty. V posledních volbách proti nástupu pravice v čele s prezidentem Sarkozym a v konkurenci se socialisty v čele s paní Royal dosáhli komunisté jeden z nejhorších výsledků své historie – nemají ani tolik poslanců aby mohli založit parlamentní klub. To, že ještě hůř dopadli francouzští zelení, je těžko může uspokojit. A nad abstraktně ideologickými tématy pokračuje další diferenciace zdejší radikální levice – ve Francii jsou např. velmi silná trockistická uskupení, která odmítají jít cestou všelidové strany a prosazují nadále dělnický profil strany.

Odlišný vývoj v německé levici ukazuje, že francouzský scénář není fatální. Před prázdninami se letos v Berlině konal sjezd, na kterém se sloučily východoněmecká PDS a západoněmecká WASG do nové Levicové strany „Die Linke“. Akceptace importované PDS na Západě byla nízká, protože na ní stále lpěla pověst nástupkyně zdiskreditované SED z někdejšího NDR. Postavení západoněmecké Německé komunistické strany (DKP) bylo od jejího znovuzaložení v roce 1968 také slabé (původní KPD byla zrušena ústavním soudem SRN v r. 1956). A tak mělo politické působení nalevo od SPD v západních spolkových zemích ztížené podmínky.

Odlišná situace v západních a východních spolkových zemích i po mnoha letech od historického „Vereinigung“ a pádu berlínské zdi komplikovala působení německé radikální levice. I když PDS (Strana demokratického socialismu) dosahovala na východě tradičně dvojciferných volebních výsledků (až pětina všech hlasů). Překotné transformační změny dělaly i přes obrovské rozpočtové transfery na východ z řady nových občan SRN lidi druhé kategorie. Ostatně tyto rozdíly trvají do dnes.V celostátním průměru však nárůst protestní podpory nestačil a hrozilo, že se 5% hranice do Bundestagu uzavře.

Protestní hlasy jsou navíc vrtkavé a PDS se nepříliš dařilo rozetnout magický trojúhelník mezi populistickým protestem, úsilím o hlubší transformaci systému a případným podílem na vládní odpovědností (PDS se podílela na zemských vládách v Berlíně a v Meklenbursku-Předpomořansku). Jako řešení pro novou iniciativu se ukázala spolupráce s hnutím WASG (Práce a sociální spravedlnost – volební alternativa), které vzniklo v roce 2004 z nespokojených odborářů a některých levicových sociálních demokratů, kterým vládní politika reforem Agenda 2010 v podání SPD přestala vyhovovat. S touto iniciativou rezonovali i někteří západoevropští alterglobalisté a pacifisté. Protesty proti reformám Hartz IV. byly tehdy opravdu veliké a výrazně oslabili pozici kancléře Schrödera i celé SPD.

Klíčovou postavou WASG se stal někdejší významný sociálně demokratický funkcionář – bývalý ministerský předseda v Sársku a spolkový ministr financí Oskar Lafontaine (64 let), který vsadil na poptávku po nové sociální síle. Po volební spolupráci WASG a PDS v roce 2005, která se ukázala být úspěšná (výsledek 8,7% po propadu v r. 2002 na 4%), přišel krok nejobtížnější – fůze obou přeci jen rozdílných politických subjektů. Zemské volby na jaře 2007 do sněmu v Brémách, tradiční baště SPD, potvrdily že tento krok přinese očekávaný efekt. Poprvé se radikální levice dostala na západě Německa do Landtagu a nechala za sebou i liberály (FDP).

Červnový slučovací sjezd byl pozoruhodný již způsobem, jakým byli vybíráni delegáti. Přestože PDS počítala na 60 tisíc členů zatímco WASG na pouhých 12 tisíc, sjezd se konal striktně paritně, tj. obě strany měly stejný počet delegátů (pokaždé 398) a taktéž stejný počet volených zástupců v novém vedení. Nová strana má dokonce dva předsedy – jsou jimi Lothar Bisky z PDS (66 let, předsedou PDS už v letech 1993-2000) a Oskar Lafontain z WASG. Podle počtu členů je nová Die Linke po CDU a SPD třetí nejsilnější německou stranou. Dvě třetiny z nich jsou sice většinou staří členové PDS, ale za pouhé tři dny po sjezdu se do jejích řad navíc hlásilo 1800 nových členů.

Rostoucí potenciál Die Linke naznačují poslední průzkumy veřejného mínění. Preference dosahují dvojciferných hodnot a volební prognózy dávají šanci být třetí nejsilnější stranou i co do počtů mandátů ve volbách a nechat za sebou liberály i zelené. V blízké budoucnosti bude Die Linke důležitým hráčem nejen v Německu, ale i na mezinárodním poli. Je např. motorem Strany evropské levice (SEL) sdružující radikálně levicové strany z celé řady zemí, jejíž sjezd se bude konat letos na podzim v Praze. Mimochodem, KSČM má v tomto uskupení statut pozorovatele a má perspektivně zájem o plné členství. Stala by se tak v SEL druhou velmi silnou parlamentní stranou a posílila tak zastoupení zemí z nových členských zemí EU.

Die Linke bývá označováno jako postkomunistické uskupení. Pravdou je, že i když zahrnuje komunistickou platformu (KPF), oslovuje i nekomunistické levičáky. PDS se naučila otevřené spolupráci s různými mimoparlamentními hnutími bez nároku na hegemonii v nich. Vedle sociálních témat se tak Die Linke spojuje s aktivisty proti nasazení Bundeswehru v zahraničí, proti rasismu a diskriminaci cizinců, proti diskriminaci žen a sexuálních menšin. Ve svých kancelářích pomáhá místním občanským iniciativám. Ve své politice zesiluje Die Linke také důraz na ochranu životního prostředí. Představitelé Die Linke věří, že se tak mění na moderní emancipační sílu a reálnou levicovou alternativu na celém spolkovém území.

Různé skupiny levičáků obviňují nový subjekt z reformismu, utopismu, ze snahy integrovat se do současné společnosti. Např. z podléhání pokušení moci je podezírají trockistické uskupení jako „Arbeitermacht“ či jim blízká „Socialistická alternativa Kupředu“ (SAV). Opačný směr kritiky lze nalézt u skupiny oprašující honeckerovské tradice z bývalé NDR sdružených ve východoněmecké KPD, kteří volají po sjednocení na bázi tzv. marxismu-leninismu. Jedná se o malá uskupení na samém okraji politického spektra. Ale i v nově zformované Die Linke budou oficiálně vedle sebe existovat různé názorové proudy.
Známá členka platformy KPF Sarah Wagenknecht, od roku 2004 europoslankyně, mladá mediální tvář s vysokoškolským vzděláním, se již vyjádřila, že Die Linke chápe jako otevřený projekt, o jehož charakteru a obsahu se bude ještě rozhodovat. Jedno je ale už nyní zřejmé – v Německu se sociální demokracie se vznikem „Die Linke“ musí vypořádat s existencí parlamentní strany nalevo od sebe. Ta se tedy musí od SPD jasně odlišovat. Především trvá na socialismu jakožto alternativě vůči kapitalismu. Představitelé Die Linke odmítají zbyrokratizovaný a nefungující starostlivý sociální stát a volají po sociálním státu nového typu, který zahrnuje sociální motivaci a je předstupněm demokratického socialismu. Zároveň má Die Linke odvahu bez vytáček uznat, že SED před r. 1989 jako státostrana nespravedlivě pronásledovala lidi, a jasně říká, že definitivně se zřekla vrchnostensky naordinovaného socialismu.



Seriózní radikální levice může také vázat negativní potenciál politického extremismu. Narušení sociálního smíru může zvyšovat riziko inklinace k sociální demagogii a vzestupu různých nacionálních a fašistických uskupení. Ať již jde o legální Německou lidovou unii (DVU) nebo o zakázanou Nacionální stranu (NPD). Např. protesty vůči světové politice u příležitosti konference G8 v Roztocku byly původně mírumilovně postaveny na široké alianci od ekologických organizací až po církevní organizace. Účastnila se jich i Die Linke. Provokace různých extremistů ale vyvolaly vlnu nepřiměřeného násilí a ústavnost následného zásahu byla dokonce diskutována v Bundestagu.

Přirovnávat proto současné Německo k Hitlerově éře, jak činí dnešní ultrakonzervativní představitelé Polska balancující na hraně ústavní krize, je ale absurdní. Pěstování xenofobií reakce vůči Německu je nezodpovědné. K ochraně demokracie v Německu přispívá i existence takové strany jako je Die Linke. Může totiž dát protestním hlasům smysl podstatnějších demokratických přeměn. Prostor pro demokratickou iniciativu z leva tu nepochybně je. Die Linke jako konkurenční alternativa táhne do leva i SPD. Ta si musí znovu ujasnit, že pružnost trhu práce nesmí jít na úkor potřebných sociálních jistot. Ve velké koalici se tak vytváří napětí zejm. nad daňovými tématy či nad otázkou minimální mzdy. Evropská levice se tedy může učit německy - kvas v politické levici u našich sousedů jí může přinést různé inspirace a nebo alespoň důvod k zamyšlení.