Globální oteplování planety v souvislosti s koncentrací skleníkových plynů není téma nové. O tzv. skleníkovém efektu se psalo již v 19. století. Rovněž je známo, že koncentrace skleníkových plynů v geologické minulosti země opakovaně kolísala.

V průmyslové epoše k tomuto jevu přispívají lidé a to spalováním tzv. fosilních paliv (uhlí, ropy a zemního plynu) ale i redukcí vegetace, popř. fytoplanktonu. V loňském roce vyvolala rozruch zpráva britského ekonoma Nicolase Sterna, která na rozdíl od předchozích zpráv požadovala razantní řešení problému. Dosavadní zprávy totiž předpokládaly, že je dostatek času na zavedení účinných ekologických technologií. Varovný scénář obsahuje i zpráva IPCC (Intergovernmental Panel on Climate Change) jakožto povolané instituce OSN. Ta samozřejmě pracuje i s jinými scénáři. Varovný scénář ale zahrnuje riziko, že na to čelit klimatickým změnám v horizontu nadcházejících desetiletí nebude mít světová ekonomika sílu.
To, jaký scénář bude pravděpodobnější a jaké se tedy mají přijmout strategická rozhodnutí v oblasti energetiky, podpory nových technologií ale i omezování spotřeby, podstatnou měrou ovlivní další vývoj. A tématu se ujali politici reprezentující různé zájmy. A ti si prognostické scénáře upravují po svém. Samozřejmě že jsou odlišné zájmy např. výrobců ekologických technologií nebo naopak producentů ropy a plynu. Nastavení regulace také podstatnou měrou ovlivní parametry konkurenceschopnosti a ovlivní mezinárodní obchodní vztahy. Přistoupit na příslušné dohody není jednoduché – to ostatně potvrdil i Kjotský protokol o emisních limitech. K němu se dlouhodobě stavěly odmítavě už USA. A většina signatářů navzdory svému podpisu své emise spíše zvýšila. S novými dohodami ale budou mít problémy i nově se industrializující země jako Indie a Čína. Nechtějí mít stejná omezení jako rozvinutější země, protože by jim to ztížilo odstranění jejich zaostalosti. Dodatečné náklady na přísnější ekologické limity jim totiž nikdo nezaplatí.
Ekonomické souvislosti klimatických změn nabyly i u nás na aktuálnosti v souvislosti s otevřením otázek perspektiv naší energetiky. Březnový summit EU se věnoval otázce složení energetického mixu v budoucí produkci energie. Je zřejmé, že špatné rozhodnutí by zakládalo problémy do budoucna, a to co do nároků na ekonomiku, na energetickou bezpečnost, ale i na parametry trvale udržitelného života. Klíčové otázky se týkají zvýhodnění obnovitelných zdrojů energie a emisních limitů. Vláda ČR si k otázkám energetické bezpečnosti zřídila expertní komisi v čele s akademikem Pačesem. Budeme omezovat jaderný digram, budeme závislí na dovozech surovin z rusé Sibiře, máme dostatečnou kapacitu dalších obnovitelnýc zdrojů? To jsou všechno důvody, proč jde o obnovení prací na aktualizaci energetické koncepce země.
Václav Klaus, podruhé kandidovaný na prezidenta ČR, převedl toto téma na boj za svobodu. Posouvá tak vědeckou a praktickou diskusi do roviny politických ideologií. Cílem jeho útoku je údajně nebezpečná ideologie enviromentalismu. V reklamě na jeho nejnovější knihu „Modrá, nikoli zelená planeta“ vidíme naši nebohou planetu spoutanou zelenými řetězy. A stylem sobě vlastním rozzlobeně káže, že hrozba globálního oteplování je nesmysl, že klima má prostě výkyvy a že bojovat se změnami klimatu vládními zásahy je neekonomické. Snaží se bořit mýty, ale vytváří přitom mýty jiné. V boji proti byrokratické reglementaci opomíjí fakt, že tvorbu obecných regulí vyžaduje i svobodný svět. Dokonce i jeho konzervativní kolegové doma i v zahraničí ho v jeho nechuti k zelené varvě museli upozornit na to, že ne každý ekolog je blouznivý a nebezpečný „enviromentalista“.
Klaus volá po vědecké poctivosti při hodnocení klimatických změn – ano, antropogenní vlivy jsou někdy nadceňovány. Ale odlišit to v datech za posledních dvě stě let a ve vztahu k poznatkům z klimatických změn v minulosti vzdálené statisíce či miliony let je těžké. Poctivý přístup usiluje o to rozlišit pravděpodobnost predikce lidského vlivu na pozadí přirozené klimatické variability. Tyto předpovědi jsou stále nejisté, přesto princip předběžné opatrnosti velí pracovat i s kritickými scénáři a ne je ignorovat. Úplné odmítání preventivních přístupů je od Václava Klause, jako člověka s vědeckou karierou, nepochopitelné. I změna teploty v desetinách stupně může vyvolat nepříjemné a rozporné globální efekty. A pokud budou probíhat globální změny nečekaným tempem, adaptace bude velmi obtížná. Ano, změny mohou vést i k tomu, že bude obyvatelná obrovská část Sibiře, ale jiné území se třeba zase promění v poušť. Planeta by to jistě vydržela – vydržela i horší věci. Ale může se to týkat života stovek milionů lidí a stát nás možná zbytečně i biliony dolarů.
Také je pravdou, že je třeba v diskusích o ekologických regulacích rozlišovat co je lobbystický zájem a co strategické řešení. Nelze přijmout regulaci, která by mohla vést k sociálnímu a ekonomickému kolapsu, ani kývnout na nespravedlnost regulace jenom pro někoho. Např. export ekologických problémů z regulovaného území může paradoxně přinášet někomu zisk, ale celkově by šlo o postup škodlivý. Nemohu prostě souhlasit s abstrakcí, že pouhá lidská spontaneita vše vyřeší. Tržní preference prostě doplňuje politický zájem na souladu výrobních a ekologických aktivit v podobě obecných demokraticky přijímaných principů. To nemusí (a také nesmí) vést k nějaké autoritářské ekokracii, kterí chce přeorganizovat celou planetu.
V závěru má Václav Klaus jasno: „Bohatství a technický pokrok ekologické problémy řeší, nikoliv vytváří.“ Ano, jedině technologie může překonat některá omezení. Technika sama o sobě není nepřítelem přírody. To však nezmanená, že lze problém externalit podceňovat a spoléhat se na linearitu vědeckého pokroku. Lidstvo už zažilo přílivy a odlivy inovačí aktivity. Tvrdit, že čím chudší lidská společnost je, tím brutálněji se k přírodě chová, je stejně vágní jako tvrzení opačné, že prostota chudoby spasí civilizaci před hydrou konzumu. Statická představa o rovnováze lidstva a přírody je chybná. Dosažení určité balance však vyžaduje komplexní a dlouhodobější přístup. Zesměšńovat ty, kteří na potřebu této náročné činnosti upozorňují, jako vyznavače klimatologického boha je opravdu hloupé.
Politizace problému vtahuje do debaty laickou veřejnost. A ta by měla být seznamována s možnostmi, ale i limity prognostických modelů. Ať již jde o klimatické modely a nebo o modely autoregulace ekosystému. A proč se i v poměrně dokonalých modelech musí pracovat s různými scénáři. Jinak se technologické titánství stává stejným náboženstvím, jako jsou náboženstvím různé enviromentální abstrakce jako např. Lovelockova „Gaia“ jako planetární superorganismus. Iracionální kampaně jsou někdy nástrojem politických zájmů. Téma globálního oteplování může být zneužito v konzervativním ale i v nějakém avanturistickém duchu. Budoucí svět by neměl být světem stacionární ekonomiky a spotřeby. Ekologie by neměla oživit přízraky nacionalismu a protekcionismu. Věří-li ale Václav Klaus v sílu lidského rozumu, tak proč odmítá schopnost postupného zvládání sil přírody ale i expanze lidské společnosti. Konstatovat marnost antioteplovacích opatření je negativismus.
Konkrétní řešení otázky, jak rychle a jak nákladně omezovat emise a ekologicky přeorientovat ekonomiku planety na nové technologie, je otevřené. Mimochodem i proto, že se jedná o to, jakou hodnotu mohou přinést dnešní úspory investované v budoucnu do vetšinou ještě dosud komerčně nerozšířených technologií. Tlak společenské poptávky může přinést oživení zájmu o kvalitní prognozy. Pokud takové zadání nezformulují jako veřejný zájem politici, nepochybně neujde pozornosti největších nadnárodních korporací, které jistě v přípravě svých budoucích strategických rozhodnutí nezahálejí. Veřejnost však bude v takovém případě stát stranou.