Hospodářská krize v roce 2009 obrátila pozornost veřejnosti k práci ratingových agentur. Byly obviňovány, že jejich opožděné a zkreslené varování spustila finanční krizi či jí alespoň významně pomohla. Objevily se dokonce hlasy volající po zrušení těchto agentur. Rozhodně je ale reálné dohodnout se na tvrdších a transparentnějších normách jejich práce.


Posláním ratingových agentur je poskytovat reálné informace o kredibilitě klíčových ekonomických hráčů (národních států, velkých bank, investičních fondů atp.). Hodnocení ratingových agentur by mělo být alternativou či doplněním tržního ocenění, které může být a v určitých chvílích i bývá deformované. Je tedy jakýmsi regulačním nástrojem trhu, otázkou ovšem je jak přesným a účinným.
Studie amerického senátu obvinila soukromé ratingové agentury jako klíčového viníka nedávné krize. Přitom tři rozhodující světové agentury Standard&Poor´s (40% trhu), Moody´s Investment Service (také 40% trhu) ale i relativně nejmladší a nejmenší Fitch Ratings jsou v podstatě americké. Na tento fakt praktického amerického ratingového oligopolu reaguje kritika z EU. A v Číně se nedávno rozhodli emancipovat od vlivu amerických agentur založením vlastní národní agentury Dagong Global Credit Rating.
Objektivita ratingového hodnocení vyžaduje především to, aby agentura byla na hodnocených subjektech nezávislá. Realitou je, že se experti agentur často s představiteli hodnocených subjektů znají. Problém je, když vznikne podezření že práce těchto agentur je ovlivňována tak, aby tzv. insiderům (tj. subjektům vybavenými zevnitř těchto agentur citlivými informacemi) pomohla k mimořádným a neregulérním výhodám.
EU přijala v září 2009 nařízení o dohledu, podle kterého se musí agentury podrobit na území Unie registraci, předcházet střetu zájmů agentury a jejích klientů, zveřejňovat své metodiky a povinně zveřejňovat výroční zprávy o transparentnosti. Agentury sami přijaly interní opatření – zejm. podporu objektivity měření své výkonnosti a reformy zjišťování informací od klienta (tzv. proces „Due Diligence“).
Nedávná krize se k nám znovu vrací a v EU je spojená s tzv. krizí dluhovou. Předlužené veřejné finance silně podvazují schopnost zemí krizi čelit a stále silněji se v EU tento problém přesouvá z periferie na země integračního jádra. A znovu to odráží ratingové hodnocení bonity jednotlivých zemí. Vedle zemí jako Řecko a Portugalsko, které se pohybují dole na hodnotící škále, se musí obávat poklesu vysokého ratingového ohodnocení i velké a vyspělé země.
Nedávno nejstarší a nejvlivnější agentura Standard&Poor´s snížila o jeden stupeň nejvyšší rating AAA Rakousku a především Francii, jednomu z leaderů eurozóny. Francie měla nejvyšší rating dlouho (od roku 1975) a jeho ztráta zkomplikuje roli země při řešení evropské krize. Francie je také druhý největší ručitel záchranného evropského finančního fondu (EFSF), který je sám doposud oceněn špičkovým ratingem. Tento fond ale nemá vlastní bankovní licenci a je při nabídce finančních prostředků závislý na pozici garantujících zemí. Pokud ty budou mít potíže při prodeji svých dluhopisů, přijde fond o nemalé prostředky nebo budou dluhopisy dražší.
Snižování ratingů tedy opět má klíčovou roli v záchranných plánech. Mohu být signálem vážného stavu, ale také mohou vyvolat řetězový účinek krize důvěry. Připomínám, že u Španělska a Itálie byl minulý týden snížen rating dokonce o dva stupně. Další tlak na zvyšování záruk bohatých zemí u EFSF (výpadek je odhadován cca 150 mld eur) a na úsporné plány těch nejvíce zadlužených zemí může zesílit politikou krizi v EU. Není divu že reakce některých politiků na nový rating byla alergická a objevily se i úvahy o mrzké intrice spekulantů.
Trvalé řešení krize samozřejmě není v nalévání dalších peněz z evropských fondů do kapes věřitelů ani v pouhých rozpočtových škrtech. Problematika ratingových agentur v mechanismu krize je však perspektivně také významná. Proto stojí za to v této souvislosti připomenout, že evropská levice navrhuje v budoucnu nejen lépe regulovat soukromé ratingové agentury, ale také zřídit vlastní agenturu EU pod demokratickou kontrolou.

Článek vyšel 20. ledna 2012 v deníku Haló noviny