Poskytnutí půjčky Mezinárodnímu měnovému fondu jako zdroj na záchranu eurozóny vyvolala hodně emocí. Přitom jde o věcný zahraničně politický i ekonomický problém. V národním zájmu ČR je nepochybně odpovědný a věcný přístup, nikoliv pseudovlastenecké třeštění, které si z této kauzy dělá jen populistický fetiš.


ČR se tu zapojuje do diskusí, která odhalují nedostatečnost a mělkost v našich přístupech. Prosincový summit EU kromě půjčky pro MMF projednával také koncept mezivládní fiskální úmluvy (někdy chybně označovaná jako smlouva o fiskální unii). Jde o otázky strategického charakteru a proto je pochopitelné, že opozice nelibě nese když k nim má diskuse v ČR jen kabinetní a dokonce zákulisní rozměr. Ujasnit si národní zájem v znamená i říci si o patřičný politický mandát a nebát se i názorů veřejnosti. To se bohužel neděje.
Jasné je, že záchrana eurozóny je v českém zájmu, protože jsme s eurozonou úzce spojeni. Otázkou ovšem je co k této záchraně přispěje, kdo a jak by se na ní měl podílet a co jž je mrhání prostředky. Debata o uvolnění prostředků pro evropský záchranný systém a o krocích MMF proti destabilizaci eurozóny proto mohla být zajímavá. Místo odpovědí bohužel zůstaly spíše otazníky.
Konečné rozhodnutí vlády o půjčce má vyjadřovat diplomatickou sounáležitost s ostatními zeměmi EU, které se pro půjčku MMF rozhodly. Částka, pro kterou se vláda ČR rozhodla (1,5 mld eur, tj. 38 mld korun) je k celkovému objemu pomoci spíše symbolická. Původní požadavek na částku 3,5 mld eur (90 mld korun) byl jako nepřiměřený pokrácen. Ale i v tomto objemu jde o významnou částku a vláda tak přijala po krátkém váhání politickou odpovědnost za smysluplnost naší účasti na této půjčce a případné její důsledky.
Otázkou zůstává, zda tato půjčka, která není první a nejspíš ani poslední, pomůže v řešení ekonomické situace dluhem nejvíce zasažených zemí eurozony. Jak účelně budou tyto prostředky využity a zda očekávané uklidnění trhů nebude jen dočasné. Předchozí záchranné akce tohoto typu totiž dluhovou krizi v EU nezastavily a částka 1 mld eur zapůjčené MMF v roce 2009 za Mirka Topolánka se ještě nevrátila.
Je třeba ale rozlišit posilování kapacity evropského záchranného systému (to je problematický fond kam přispívají země eurozony) a půjčku globální instituci jakou je MMF. Faktem samozřejmě je, že MMF je stabilní instituce s vysokým ratingem, tudíž naše pohledávka u ní není bezprostředně ohrožena.
Pro naši půjčku MMF je důležitá okolnost, že vláda rozhodla o tom, že peníze půjdou z devizových rezerv ČNB. Nepůjde o čerpání rozpočtových prostředků, tudíž se půjčka nepromítne přímo do bilance veřejných příjmů a výdajů. Tyto prostředky budou jen staženy z depozit ČNB a budou figurovat jako naše aktiva u MMF (rozhodně nezvyšují dluh a vlastně se jen restrukturalizují státní aktiva).
Realizovat politické rozhodnutí vlády je na nezávislé ČNB. Její experti přitom podobně jako prezident Klaus vyslovili pochybnosti o ekonomické účelnosti této akce a mají tendenci devizové rezervy střežit. Není ale na ČNB aby hodnotila zahraniční politiku ČR. Ta je věcí vlády. A tak nakonec použití svých devizových rezerv v bankovní radě schválili. V ekonomickém uvažování ČNB hrál určitě roli slib, že český stát bude garantovat ztrátu z půjček MMF v jejich celkovém souhrnu 2,5 mld eur.
Realitou také je, že nová půjčka MMF odebere z devizových rezerv ČNB jen 5%. Koncem roku 2011 dosahovaly devizové rezervy hodnoty 40 mld US dolarů – pro srovnání v roce 2006 to bylo 31,5 mld US dolarů (ČNB tedy své rezervy i přes předchozí půjčky neustále kumuluje). Při vzniku ČR v roce 1993 tvořily devizové rezervy ČNB jen 3,9 mld US dolarů (k devizové pozici státu šlo ovšem ještě přičít devizové rezervy tehdy ještě státního bankovního sektoru).
Praktickým aspektem této operace je, že má samozřejmě i své náklady. Jde o výše zmiňovaný rozdíl v úročení devizových depozit ČNB a zvláštních práv čerpání MMF. Tento rozdíl by nepochybně musel ČNB hradit český stát (hrubým propočtem cca 1 mld korun ročně). Veřejnost také nebyla seznámena s dalšími podmínkami půjčky, zejm. s její reálnou návratností. Toto by měla vláda neprodleně napravit. Aktiva u MMF jistě nejsou ohrožená, ovšem jde o zdroje, které pro nás nebudou v případě potřeby okamžitě disponibilní.
Celkově lze říci bez zbytečné hysterie a silných slov, že krok vlády dává na jednu misku vah prestiž ČR v evropských kruzích a druhou misku vah přesun části zdrojů do formy hůře disponibilní a hůře úročené. Co je v této věci spíše národním zájmem lze posoudit bez zbytečné animozity. Tohle prostě není problém, který by vyžadoval plebiscity či bouřící náměstí. Může nás ale naučit přemýšlet o těchto otázkách ve věcných souvislostech.
Debata, která nás ještě čeká k návrhu evropské úmluvy o fiskální kázni bude totiž s ohledem na roli podpisu prezidenta i diskusi o její ústavnosti mnohem složitější. Přitom půjde o otázky pro budoucnost ČR i další perspektivy evropské intergace mnohem závažnější. Zvykejme si tedy, že i to je naší národní odpovědností, před kterou nemá cenu strkat hlavu do písku.

Publikováno 26. ledna 2012 na www.vasevec.cz